Lakovka laková

Lakovka laková má latinský název Laccaria laccata.

Roste v období od června až do října ve větších množstvích, vybírá si spíše vlhčí lesy.

Klobouček má až šest centimetrů veliký, barva je oranžová až hnědavá, při sušších obdobích začíná svěztlat. Ze spoda má lupeny narůžovělé až červenavé. Noha je až deset centimetrů dlouhá a necelý centimetr tlustá. Barvu má de facto stejnou jako klobouček. Na řezu je lakovka laková narůžovělá.

Holubinka vláhomilná

Holubinka vláhomilná má latinský název Russula paludosa.

Roste hlavně ve vlhčích a tmavších jehličnatých lesích. Preferuje pro svůj výskyt kyselejší půdu. Je dosti pozdní, začíná se objevovat v srpnu a roste do října.

Je to docela velká holubinka, klobouk může mít až patnáct centimetrů v průměru a má červenou barvu, občas lehce naoranžovělou. Lupeny jsou světlé až žlutavé. Třeň je také až patnáct centimetrů veliký a až čtyři centimetry tlustý. Je bílý až narůžovělý. Na řezu je Holubinka vláhomilná bílá, nemění barvu.

Je jedlá a chutná.

Holubinka hlínožlutá

Holubinka hlínožlutá má latinský název Russula ochroleuca.

Pro svůj růst si vybírá jehličnaté lesy a kyselejší půdu. Vyskytuje se od srpna až do října a jde o dosti častou houbu v našich lesích.

Holubinka hlínožlutá má klobouk v různých odstínech žluté barvy, který je až dvanáct centimetrů veliký. Lupeny jsou bílé, s věkem mírně žloutnou. Třeň má až osm centimetrů dlouhý a až tři centimetry tlustý, bledavý ale s věkem také žloutnoucí. Na řezu je holubinka hlínožlutá bílá až šedavá. Ačkoliv není jedovatá, není jediný důvod kromě zvětšení množství houbovité hmoty bez chuti v jídle ji jíst. Navíc je příliš podobná jiným nejedlým a velmi nedobrým holubinkám.

Ryzec ryšavý

Ryzec ryšavý má latinský název Lactarius rufus.

Roste, často ve skupinkách, od konce června až do podzima. Objevuje se jak v jehličnatých tak ve smíšených lesích, v listnatých na ryzec ryšavý nenarazíte. Nejčastěji se vyskytuje poblíž smrků.

Klobouček je pět až třináct centimetrů veliký, uprostřed má mírný hrbolek. Barvu zvrchu má leskle hnědou až červenohnědou. Ze spoda má nažloutlé až hnědavé lupeny. Noha je delší než průměr klobouku, bývá až jeden centimetr tlustá. Barvu má ve vrchní části podobnou jako klobouk, ale trochu světlejší, na spodku bělá. Na řezu je bílý až nažloutlý, vypouští bílé mléko.

Holubinka mandlová

Holubinka mandlová má latinský název Russula vesca.

Roste v lesích jak listnatých, tak jehličnatých a samozřejmě i ve smíšených. Vyskytuje se ve větším množství již od poloviny jara až do podzima.

Klobouk má holubinka mandlová šest až dvanáct centimetrů v průměru, u středu je lehoučce vmačklý, barvu má šedo červenavou až šedo lila. Lupeny jsou bílé. Noha je tři až deset centimetrů dlouhá a až tři centimetry tlustá. Na řezu je bílá, ale poraněná místa mají po čase tendenci lehce rezavět.

Jde o jednu z nejchutnějších holubinek a dá se říci že i mezi jedlými houbami obecně je velmi dobrá. Dělá se z ní například výtečná kulajda.

Ryzec hnědý

Ryzec hnědý má latinský název Lactarius helvus.

Roste nejčastěji v jehličnatých lesích na mechu. Vyskytuje se od konce léta až do října.

Klobouk má šest až dvanáct centimetrů veliký, uprostřed je promáčklý, barvu má okrovou až světlehnědou, ze spodní strany je žlutavý. Třeň má délku průměru klobouku a je až půl druhého centimetru široký. Barvu má podobnou jako klobouk, jen bývá o odstín světlejší. Na řezu je světlý, vypouští průhledné mléko.

Je jedovatý.

Lakovka ametystová

Lakovka ametystová má latinský název Laccaria amethystea.

Roste ve vlhkých lesích, vyskytuje se od června do října.

Klobouček je malý od dvou do šesti centimetrů. Je mírně vyklenutý uprostřed vmáčklý. Barvu má tmavěfialovou, ze spoda je taktéž fialový. Třeň má až deset centimetrů dlouhý a čtyři až osm milimetrů tlustý. Noha je fialová (ametystová) podobně jako celá houba.

Lakovka ametystová je podobně jako Lakovka laková (Laccaria laccata) jedlá, ale většinou se nesbírá, protože je to velmi malá houba a na naplnění košíku by jich bylo nutno najít opravdu veliké množství.

Voskovka kuželovitá

Voskovka kuželovitá má latinský název Hygrocybe conica.

Neroste mezi stromy, vybírá si traviny, takže ji najdete přímo na trávnících, loukách či pastvinách. Pokud se vyskytuje v lese, tak je to na světlých travnatých místech a u cest. Roste od června do října.

Klobouk má až šest centimetrů veliký, uprostřed má špičatý hrbolek. Barva je svrchu od žluté až do červenooranžové. Ze spoda je bledá až s věkem oranžovo zelená. Nohu má až deset centimetrů dlouhou a osm milimetrů tlustou. Na řezu je světlá, ale rychle začíná červenat (suchá černat).

Čirůvka dvoubarvá

Čirůvka dvoubarvá má latinský název Lepista saeva.

Roste nejčastěji na loukách a pastvinách, najdeme ji i na trávnících v zahradách či sadech. Roste od září až do zimy.

Klobouk má až patnáct centimetrů veliký šedavě nažloutlý s podobně barevnými lupeny. Nohu má fialovou, většinou je kratší než je průměr klobouku. Čirůvka dvoubarvá (nazvaná podle rozdílu barev klobouku a nohy) je na řezu bělavá.

Jde o jedlou a dobrou houbu.

Strmělka mlženka

Strmělka mlženka má latinský název Clitocybe nebularis.

Roste ve všech našich lesích, vybírá si místa s větším množstvím zetlelého jehličí či listí. Objevuje se od začátku podzima až do mrazíků. Vyskytuje se ve větším množství.

Klobouk má někdy až dvacet centimetrů veliký (i když obvyklejší je poloviční velikost), má šedou až šedohnědou barvu. Lupeny jsou v mládí bílé, s věkem lehce žloutnou. Nohu má až deset centimetrů dlouhou a až dva centimetry tlustou. Směrem dolů se noha výrazně rozšiřuje. Na řezu je bílý.

Strmělka mlženka je sice jedlá, ale nijak výrazně zajímavá.

Strmělka anýzka

Strmělka anýzka má latinský název Clitocybe odora.

Roste jak v listnatých tak jehličnatých lesích, častý výskyt je poblíž smrků. Roste od konce léta až do října.

Strmělka anýzovka má zelený (někdy modrozelený) klobouček až deset centimetrů veliký a ve středu s prohlubní (větší houby). Lupeny jsou bílé až zelenkavé. Noha má až osm centimetrů a je až dvanáct milimetrů tlustá. Barvu má stejnou jako klobouček ale je světlejší. Na řezu je bílý až zelenavý.

Je to jedlá houba, ale nehodí se na sušení, protože ztrácí poté svoji houbovitost a je to jen nějaká usušená hmota.

Šťavnatka pomrazka

Šťavnatka pomrazka má latinský název Hygrophorus hypothejus.

Roste v jehlíčnatých lesích, nejčastěji ji najdeme pod borovicemi mezi napadaným jehličím. Objevuje se až pozdním podzimem, jak naznačuje i její název, je to často po prvních mrazících.

Klobouk má šťavnatka pomrazka až pět centimetrů veliků, v mládí vyklenutý s postupem věku se ale situace otáčí a je spíše vmáčklý. Barvu má tmavě hnědou, klobouček je pokrytý vrstvou slizu. Lupeny jsou světle žluté. Nohu má až deset centimetrů dlohou kolem půl centimetru tlustou. Je taktéž pokrytá slizem, barvu má žlutavou. Na řezu je bílá.

Slizák lepkavý

Slizák lepkavý má latinský název Gomphidius rutilus.

Roste nejčastěji v jehličnatých lesích, preferuje borovice. Roste celé léto a poté až do poloviny podzima.

Klobouk má až deset centimetrů veliký. Uprostřed se na něm objevuje malý hrbolek. Ve vlhčím období je mírně lepkavý. Barvu má od žlutohnědé až k žlutočervené. Lupeny má zřídka rozmístěné žlutavé, se stářím tmavnou do červenohněda. Nohu má až osm centimetrů dlouhou a až dva centimetry širokou. Barvu má podobnou jako klobouk jen ve světlejším odstínu, stejně jako klobouk je ve vlhčích dnech mírně lepkavý. Na řezu je žlutavý.

Ryzec pravý

Ryzec pravý má latinský název Lactarius deliciosus.

Ryzce můžeme objevit pouze pod borovicemi (má variantu smrkovou, která roste jen pod smrky), objevuje se od července do října.

Ryzec pravý má klobouk až patnáct centimetrů veliký, uprostřed mírně promáčkly, na okrajích bývá zlehka podvinutý. Je oranžově zabarvený, je ale na něm jasně vidět tři až šest kruhů. Ze spoda je oranžový. Třeň má až čtyři centimetry a je až dva centimetry tlustá. Na řezu je žlutavý, při poranění vypouští načervenalé mléko, které postupně mění barvu.

Ryzec pravý je výborná jedlá houba, kterou houbaři velmi často vyhledávají. Skvěle se hodí například na naložení do octa.

Ryzec peprný

Ryzec peprný má latinský název Lactarius pargamenus.

Roste v našich listnatých lesích a to od června až do října. Rozhodně nepatří k vzácným houbám, setkáme se s ním v lese velmi často.

Klobouk má ryzec peprný sedm až dokonce dvacet centimetrů veliký, uprostřed má menší prohlubeň a okraje mírně zdvihnuté. Je bílý, starší exempláře mohou mít okrové skvrny. Lupeny jsou bílé až lehce nažloutlé. Třeň je až devět centimetrů dlouhý a tři centimetry tlustý, válcovitý a bílý. Dužina je bílá a roní také bílé mírně pálivé mléko.

Ačkoliv ho někteří houbaři sbírají, většina lidí u nás jeho chuť nepovažuje za příliš jedlou.

Slizák mazlavý

Slizák mazlavý má latinský název Gomphidius glutinosus.

Slizáka můžeme najít v mladém smrčí, občas se vyskytuje i u jiných jehličnanů. Roste od léta až do listopadu.

Klobouk má Slizák mazlavý až dvanáct centimetrů veliký, světle hnědý, může mít lehký fialový odstín. Klobouk je celý pokrytý slizem. Lupeny se z věkem zbarvují do šediva, v mládí jsou bílé. Nohu má až deset centimetrů dlouhou, dva centimetry tlustou. V dolní části je třeň žlutavý, vrchí část je bělavá, podobně jak klobouk je celý pokrytý slizem. Na řezu je bílý, může v dolní části být lehce nažloutlý.

Čechratka černohuňatá

Čechratka černohuňatá má latinský název Paxillus atrotomentosus.

Tato čechratka se vyskytuje hlavně na pařezech či odumřelých kmenech jehličnanů od léta do podzima.

Klobouček má až patnáct centimetrů veliký, na okrajích je podvinutý, zbarvení má oranžové až hnědé. Nohu má krátkou, tlustou a tmavě hnědou až cernou (od nohy vzniklo její pojmenování). Na řezu je čechratka černohuňatá nažloutlá, voní mírně nakysle.

Jde o nejedlou houbu, i když otrava z ní by hrozit neměla.

Čechratka podvinutá

Čechratka podvinutá má latinský název Paxillus involutus.

Čechratka se vyskytuje ve všech našich lesích, najít ji ale můžeme i v zahrádkách, parcích nebo na mezích či pod osamělými stromy. Roste od léta do podzimu.

Rezavohnědý klobouk má až patnáct centimetrů průměr, na okrajích je mírně podvinutý. Lupeny mají nádech do oranžova, jsou dost husté. Noha je až pět centimetrů dlouhá, žlutohnědá. Na řezu je nažloutlý případně hnědavý.

Křemenáč březový

Křemenáč březový má latinský název Krombholziella rufescens.

Křemenáč březový si nejčastěji vyhledává, zajisté velmi překvapivě, břízy. Roste v teplejším období od července až do září.

Klobouk má až patnáct centimetrů veliký, oranžově žlutý, může být po ránu lehce oslizlý. Ze spoda je šedivý ve starším věku nahnědlý. Nohu má velmi vysokou, může dosahovat až čtvrt metru. Noha bývá výrazně tužší. Na řezu se zabarvuje u kloboučku do šedavé barvy.

Jde o oblíbenou a vyhledávanou jedlou houbu.

Ryzec klamný

Ryzec klamný má latinský název Lactarius decipiens.

Ryzec klamný se objevuje ve všech našich lesích od června až do října.

Klobouček má šest až sedm centimetrů veliký, růžově žlutý až červený, na vpuklém středu hnědavý. Dolní část s lupeny je žlutavá, s věkem rezne. Nohu má až osm centimetrů dlouhou a centimetr širokou. Na řezu oranžová (ale noha je bělavá), vypouští bílé mléko, které na vzduchu žloutné, chuť mléka je hořká a ostrá.

Je to nejedlá houba, pro nováčka dost zaměnitelná s ryzcem syrovinkou.

Křemenáč osikový

Křemenáč osikový má latinský název Krombholziella aurantiaca.

Křemenáč osikový roste nejčastěji pod ...... osikami. Najde se ho také pod různýi druhy topolů, vyskytuje se od června do října.

Houba má oranžový až červenohnědý klobouk až patnáct centimetrů veliký. Spodní strana je bíle našedlá, ve starším věku může mít lehký žlutavý odstín. Třeň může být podobně veliký jakko klobouk a až pět centimetrů tlustý. Je bílý či šedý a hustě šupinatý. Na řezu je Křemenáč osikový bílý, později ale lehce tmavne do hnědočervena.

Hřib žlučník

Hřib žlučník má latinský název Tylopilus felleus.

Nejčastěji roste v jehličnatých lesích, zvláště poblíž borovic a smrků, podobně jako Hřib smrkový a proto dost často dochází k jejich záměně. Roste celé léto a začátek podzimu.

Klobouk má až dvanáct centimetrů veliký šedohnědý až hnědý. Rourky zvláště u mladších hřibů bývají na první pohled bílé, ale později čím dál tím více vystupuje růžová barva. Nohu má Hřib žlučník až dvanáct centimetrů dlouhou, válcovitou a nahnědlou. Na řezu je bílý nebo lehounce narůžovělý. Pokud si u hřibu nejste stoprocentně jisti, tak vždy je nejlepší malý kousíček ochutnat, Hřib žlučník je totiž naprosto jasně hořký (viz. jeho lidové jméno Hořčák). Je nejedlý, ale není jedovatý, takže malá ochutnávka kromě nepříjemné hořkosti v ústech vám nic špatného neudělá.

Hřib smrkový

Hřib smrkový má latinský název Boletus edulis.

Hřib smrkový, zajisté velmi překvapivě, roste hlavně v smrkových lesích, ale dá se ho najít i pod jinými stromy než tím co má v názvu - možné výskyty jsou i pod borovicemi, buky či duby). Roste od léta do podzima.

Klobouk tohoto hřibu je pět až dvacet centimetrů veliký, tmavěhnědý až černavý, ze spodu je bílý, ve starším věku žlutavý. Třeň má také až dvacet centimetrů dlouhý a až sedm centimetrů tlustý, směrem dolů se mírně rozšiřuje. V mládí je bílý, později lehce nahnědlý a celý je pokrytý drobnou síťkou. Na řezu je bílý, barvu nemění.

Je to výborná jedlá houba, která je asi pro každého u nás synonymem toho, když se řekne, našel jsem hříby. Mladé hříbky můžeme si také uchovat na později v octě, jde o naprostou delikatesu.

Hřib dubový

Hřib dubový má latinský název Boletus aestivalis.

Roste většinou v listnatých a smíšených lesích, jak i název napovídá, nejoblíbenějším místem výskytu je pozice pod duby, kromě toho ho najdete i pod buky a občas pod lípami, málokdy ho uvidíte pod jehličnanem. Roste téměř celou hlavní houbařskou sezónu, začíná se objevovat v květnu a mízí v říjnu.

Jeho klobouk má šest až patnáct centimetrů průměr, má sametový povrch a světle hnědou šedavou barvu. Spodní část klobouku je bílá případně lehce nažloutlá. Noha může být až čtvrt metru veliká, v mládí má tvar baculatého soudku, později je spíše válcovitá. Celá třeň je šedavá až šedohnědá. Na řezu je hřib dubový celý bílý.

Hřiby jsou výtečná houba na vaření, sušení a nakládání.

Hřib kříšť

Hřib kříšť má latinský název Boletus calopus.

Roste hlavně v jehličnatých lesích podhorských a horských oblastí, i když můžete na něj narazit i pod listnatými stromy. Vyskytuje se hlavně v létě a na podzim.

Klobouk má deset až patnáct centimetrů průměr, spodní část klobouku je žlutá až nazelenalá. Třeň je tři až patnáct centimetrů vysoká a až pět centimetrů v nejširším místě tlustá. Dolní část bývá objemnější. Vrchní část nohy je žlutavá dolní načervenalá. Na řezu je bílý ale postupně modrá.

Hřib kříšť je nejedlá houba.

Hřib satan

Hřib satan má latinský název Boletus satanas.

Tento jedovatý hřib se vyskytuje v létě, většinou v listnatých lesích na zásadité půdě. U nás je spíše vzácný.

Klobouk může mít až čtvrt metru veliký stříbřitěšetívý. Spodní část je červená. Noha je až dvanáct centimetru dlouhá, spíše hruškovitého tvaru, načervenalá. Dužina je bílá ale na řezu modrá.

Hřib satan je jedovatý, zvláště za syrova.

Suchohřib hnědý

Suchohřib hnědý má latinský název Xerocomu badius.

Roste nejčastěji v jehličnatých lesích, má rád borovice a smrky, ale najdete ho i ve smíšeném porostu, kde není neobvyklý jeho výskyt pod dubem či bukem. Preferuje kyselejší půdy a roste od konce jara do konce podzima.

Klobouk má pět až patnáct centimertů, většinou je velmi hezky hnědý. Rourky má žluté až zelenožluté na omak reagují modráním či přesněji zelenomodráním. Třeň je až dvanáct centimetrů dlouhý a až čtyři centimetry tlustý (dolní část bývá širší), podélně vláknitý, světle hnědý. Na řezu je Suchohřib hnědý bílý, občas mírně modrá.

Jde o častou a oblíbenou jedlou houbu s mnohým využitím v kuchyni.

Ryzec syrovinka

Ryzec syrovinka má latinský název Lactarius volemus.

Tento ryzec nejčastěji najdeme v borových lesích, ale vyskytuje se ve všech typech čili i v listnatých. Preferuje spíše sušší místa, slunečné dny a nedeštivé počasí.

Klobouk má ryzec syrovinka pět až patnáct centimetrů veliký, je smáčkly do středu, barvu má oranžovou až červenou. Noha ryzce je až dvanáct centimetrů dlouhá a až dva centimetry tlustá, je pevná a lehce načervenalá. Ryzec při nalomení vypouští bílé mléko, které má mírně hořkavou příchuť a při zasychání začíná hnědnout.

Ryzec syrovinka je jedlá a velmi oblíbená houba.

Suchohřib žlutomasý

Suchohřib žlutomasý má latinský název Xerocomus chrysenteron.

Roste ve všech našich lesích od léta až do podzimu. Je velmi rozšířený, konec konců to je právě ta slavná popraskaná babka, kterou viděl každý houbař.

Klobouk má velký tři až deset centimetrů, v mládí je hnědý postupně začne praskat a má žlutohnědou mapku. Jeho rourky jsou zvětle žluté až zelenožluté, když je stlačíme, začínají modrat (modrák). Třeň má tři až šest centimetrů dlouhý a až půl druhého centimetru široký. Na řezu Suchohřib žlutomasý modrá.

Je to velmi známá a často nacházená houba, zaměnit ho lze s jinými hřibovitými, zvláště v mládí. Rozhodně by se neměly sušit, protože parazit který se na ní často nachází se rozšiřuje i na další houby. Ale při vaření jsou opravdu mnohonásobně využitelné.

Čekanka obecná

Čekanka obecná má latinský název Cichorium intybus.

Čekanka nejčastěji roste na polích, pastvinách a najdeme ji na okrajích cest.

Čekanka je vysoká od čtvrt metru až do metru. Kvete celé léto až do začátku podzima. Květy má jasné modré až čtyři centimetry veliké.

Kořeny této květinky byly dříve pod názvem cikorka známou náhražkou kávy, dříve ji pili lidé, kteří neměli na normální kafe, dnes se to v rámci módy vrací jako zdravé bezkofeinové pitíčko. Čekanku se může jíst i jako salát. Čekanka je léčívá bylina, zvláště při jaterních potížích.

Klouzek modřínový

Klouzek modřínový má latinský název Suillus grevillei.

Jak i sám název naznačuje, roste na kyselých i vápencových půdách pod různými druhy modřínů, často se vyskytuje ve větších množstvích. Najít ho můžeme od června až do listopadu.

Klobouk je světle hnědý až oranžový či žlutavý čtyři až patnáct centimetrů veliký, je potažený vrstvou slizu (kouzá ten klouzek), rourky má žluté, po mačkání hnědnou. Nohu má dlouhou (delší než klobouk), v horní části má prsten. Na řezu je žlutý.

Jde o jednu z chutnějších hub co naše lesy nabízí.

Hadovka smrdutá

Hadovka smrdutá má latinský název Phallus impudicus.

Hadovku najdeme ve všech druzích lesů, ale také v zahradách či parcích. Roste od května až do podzimu, nejvíce na ni narazíme na konci léta a začátku podzima. V lese nás na ni může upozornit ona výrazná a rozhodně ne příliš příjemná vůně.

Houba vyrůstá z kulovitého vajíčka, které může mít průměr až deset centimetrů. Třeň u dospělého jedince může být až patnáct centimetrů dlouhý a pět centimetrů tlustý. Je zakončený kloboukem potaženým zeleným zapáchajícím slizem.

Hadovka smrdutá bývá dost často uváděna jako jedlá houba a to z toho důvodu, že se nachází trochu odvážlivců, kteří jedí její "vajíčka". Dospělou houbu ale nejí asi nikdo.

Hřib strakoš

Hřib strakoš má latinský název Suillus variegatus.

Strakoš roste nejčastěji v jehličnatých lesích, většinou si vybírá borovice. Najdeme ho na písčitých a kyselejších půdách. Roste od konce srpna až do listopadu.

Klobouk má hřib strakoš pět až patnáct centimetrů v průměru. Je šedožlutý až šedooranžový, rourky na spodu klobouku na tlak mohou mírně modrat. Noha strakoše je tři až devět centimetrů vysoká a dva až čtyři centimetry tlustá. Většinou je okrová až žlutá. Na řezu může lehce měnit barvu do modrozelena, jinak je dužina velmi světle žlutá.

Hřib dutonohý

Hřib dutonohý má latinský název Boletinus cavipes.

Hřib dutonohý můžeme nalézt pouze v jehličnatých a smíšených lesích pod modříny, pod jinými stromy se nevyskytuje. Roste od června do listopadu.

Klobouk má čtyři až dvanáct centimetrů, v mládí je kuželovitý s věkem se vyrovnává. Je zlatožlutý až tmavěhnědý. Třeň má tři až devět centimetrů dlouhý a až tři centimetry tlustý, po celé délce ho má jak i název napovídá dutý. Dužina na řezu klobouku je žlutavá, u třeně je bílá. Nemá příliš výraznou houbovou vůni.

Pestřec bradavčitý

Pestřec bradavčitý má latinské jméno Scleroderma verrucosum.

Pestřec roste od léta do podzima na úrodných půdách listnatých lesů.

Má dva až sedm centimetrů v průměru. Je kulovitý, v mládí hladký a hnědý, později hnědožlutý se šupinkami (bradavičkami) nepravidelného tvaru. Na řezu je pestřec v mládí tuhý a bílý, později začíná tmavnout až zčerná.

Stejně jako jiné pestřce je mírně jedovatý, ale zároveň díky velmi silné houbovitosti občas jsou mladé plodnice využitelné jako aromatické koření (ale pouze v minimálním množství).

Vatovec obrovský

Vatovec obrovský má latinský název Langermannia gigantea.

Tato pýchavka roste na velmi dobře živených půdách, najdeme ji na pastvinách a loukách, často na místech kde dříve byl hnůj.

Vatovec může být až půl metru v průměru veliký, i když častěji narazíme na menší kousky. Je to houba kulovitá, celá bílá nebo krémová. Čím je starší tím více tmavne, od žluté až ke hnědé. V mládí je vatovec měkký a masitý, v stáří po vysušení lehoučký a křehký.

Jde o velmi chutnou jedlou houbu, která je ale dobrá pouze v mladém věku, dokud jsou houby ještě uvnitř bílé. Výtečné jsou například řízečky z vatovce.

Šiškovec šiškovitý

Šiškovec šiskovitý má latinský název Strobilomyces strobilaceus.

Šiškovec se nejčastěji vyskytuje v starších jehličnatých lesích, ale lze na něj narazit i v lesích smíšených a občas i v listnatých. Převážně se vyskytuje v horách.

Jde o nepříliš známou hřibovitou houbu jejíš šupinatý hnědý klobouk, velký až převážně pět až deset centimetrů je rozpraskaný, šupinovitý a připomíná jak i název napovídá trošku šišku. Třeň je až deset centimetrů dlouhý většinou trochu připomíná klobouk. Šiškovec šiskovitý na řezu červená.

Houba je to sice jedlá, ale je většinou dost tuhá a chuťově naprosto nezajímavá. Lepší je ho ponechat v lese na okrasu a pro potěšení oka dalších houbařů.

Choroš šupinatý

Choroš šupinatý má latinský název Polyporus squamosus.

Tento druh choroše se nejčastěji vyskytuje na kmenech, ale občas i na větvích či pařezech listnatých stromů. Nejoblíbenější je pro něj buk, ořešák a javor, roste více méně celý teplý rok, neboli od konce března do listopadu. Způsobuje bílou hnilobu dřeva. Choroš šupinatý často vyrůstá v trsech.

Jeho klobouk může být až šedesát centimetrů velíký, většinou ale nacházíme výrazně menší exempláře. Má tvar polokruhovitý a barvu žlutou až okrovou, je pokryt nahnědlými šupinami. Třeň není v poměru ke klobouku příliš veliký, barvu má bělavou u spoda tmavě hnědou.

Ačkoliv se může najít pár lidí co tuto houbu sbírá (její mladé jedince), obecně se dá říci, že choroš šupinatý není jedlý.

Stroček trubkovitý

Stroček trubkovitý má latinský název Craterellus cornucopioides.

Roste hlavně mezi napadaným bukovým či dubovým listím, ale ačkoliv jeho výskyt je nejčastější v lesích listnatých, najdeme ho i ve smíšených či jehličnatých. Stroček trubkovitý roste převážně od srpna do začátku října. Nacházíme ho většinou ve větším množství.

Houba je šest až dvanáct centimetrů vysoká, šiřoká je čtyři až osm centimetrů. Jak i její název napovídá, tvar má trubkovitý, v horní části je do široka řozevřený s okraji zahnutými směrem dolů. Vnitřní strana je tmavé až černavé barvy, vnější je šedohnědá. Starší houby jsou z vnější strany poprášené bílými výtrusy.

Stroček trubkovitý je jedlá a chutná houba, která má v kuchyni mnoho využití. Je často sbírána i houbaři začátečníky, protože je velmi těžké ji zaměnit s nějakým jiným nejedlým či jedovatým druhem.

Kuřátka sličná

Kuřátka sličná mají latinský název Ramaria formosa.

Tento druh kuřátek roste v listnatých lesích. Objevíme ho tam v létě a na podzim.

Houba je to velmi bohatě rozvětvená může být až třicet centimetrů vysoká a mít až přibližně poloviční průměr. Vespod má dlustou bílou stopku, vrch je růžový až oranžový. Dužinu má bílou, na řezu může červenat.

Ačkoliv některá kuřátka, která se v našich lesích vyskytují jsou jedlá (květáková či zlatá), zrovna Kuřátka sličná patří k mírně jedovatým houbám. Obecně by tento typ hub měl sbírat pouze velmi zkušený houbař.

Kališník obecný

Kališník obecný nosí latinský název Helvella acetabulum.

Kališník roste na jaře v dubnu, květnu a červnu, s příchodem teplot mizí. Většinou ho najdeme mezi napadaným listím či jehličím - což i logicky znamená, že jde o houbu rostoucí v listnatých i jehličnatých lesích. Často se vyskytuje ve větších skupinkách.

Klobouk má většinou kolem pěti centimetrů veliký, kališník dosti připomíná v mládí sklenku na víno později se mění na mističku. Vnitřní strana má většinou šedohnědou barvu, vnější, výrazně žebrovaná je bělavá až našedlá.

Jde o docela chutnou jedlou houbu.

Chřapáč pružný

Chřapáč pružný má latinský název Hlevella elastica.

Roste v létě a na podzim, najdeme ho jak v listnatých, tak v jehličnatých lesích, vybírá si vlhčí hlinitou půdu. Vyskytuje se většinou v menších skupinkách.

Třeň má až deset centimetrů vysoký a zakončený sedlovitým kloboukem, jehož laloky jsou přitisknuté ke třeni. Klobouk má šedou až hnědavou barvu, třeň je bělavý. V kuchyni nemá chřapáč pružný nějaké praktické využití.

Přeslička lesní

Přeslička lesní má latinský název Equisetum silvaticum.

Vyrůstá většinou ve stinných místech, co asi při jejím názvu nepřekvapí to je že jde o lesy, nemá ráda zásaditou půdu.

Výhony přeslička lesní má světle zelené až šedesát centimetrů velké i když převážně jsou přibližně poloviční. Jsou duté mají až dvanáct žeber. Každý článek končí zvoncovou pochvou z čtyřech až pěti vejčitých, srostlých lístků. Výtrusovnicové klasy vyrůstají od poloviny jara až do začátku léta na výhonech bez větví. Po dozrání výtrusnicový klas opadává a výhony zazelenají a rozvětví se. Přeslička lesní je velmi rozvětvená i pod zemí, hmota pod povrchem dokáže až stonásobně překročit tu nad ním.

Měřík čeřitý

Měřík čeřitý má latinský název Mnium undulatum.

Měřík si vybírá pro růst spíše stinnější a vlhčí lesy, případně vysoké vlhké louky. Nemá rád kyselé půdy, objevíte ho i na ztrouchnivělém dříví.

Tento mech vytvář velmi sytý zeleně zabarvený koberec. Má nevětvené lodyžky listy až půl druhého centimetru dlouhé, příčně zvlněné. Tobolku má válcovitou zelenožlutou až hnědavou. Štět pod tobolkou je až pět centimetrů vysoký.

Kotrč kadeřavý

Kotrč kadeřavý má latinský název Sparassis crispa.

Na kotrč na jaře rozhodně nenarazíte, roste od srpna do listopadu. Najdeme ho jak se přiživuje nejčastěji na borovicích, ale nevyhýbá se ani jiným jehličnanům jako je například modřín nebo smrk.

Kotrč kadeřavý velmi připomíná přírodní houbu (kdo byl u nějakého teplejšího moře, pravděpodobně ví o co jde) a nejde o žádného drobečka, dokáže mít občas průměr až čtyřicet centimetrů a váha může dosáhnout i pěti kilogramů. Dužinu má světlou, vůni má kořeněnou. Chuť připomíná oříšky.

Jde o velmi chutnou houbu, kterou se po velmi pečlivém očištění a nakrájení na drobno dusí. Nehodí se na sušení či nakládání.

Pestřec obecný

Pestřec obecný má latinský název Scleroderma citrinum.

Pestřec roste od července až téměř do zimy, vyskytuje se v jehličnatých i listnatých lesích a jde o houbu u nás velmi rozšířenou.

Tělo pestřce nemá třeň, je kulovitě hlízovitý, průměr může být až deset centimetrů. Barvu má světle hnědou či tmavě béžovou. Na řezu uvidíme černomodrou až čistě černou dužinu. Má velmi výraznou vůni.

Pestřec obecný je obecně :) označován za houbu jedovatou, je to trošku diskutabilní, protože v usušené podobě v malých špetkách se občas používá jako koření, které by mělo dodat jídlu houbovou vůni. Ale rozhodně se jako houba nejí, takže nebude v šuplíčku jedovatých, jedlých ani náhodou, ale je to prostě nejedlá.

Kalina obecná

Kalina obecná má latinský název Viburnum opulus.

Vyskytuje se v listnatých lesích i na jejich okrajích, preferuje polostíny, jakožto okrasný keř je využívána v živých plotech.

Kalina dokáže dorůst až do výšky čtyři metry a je velmi hustě větvená. Její šedohnědá borka se ve stáří odlupuje. Listy má vstřícné, vyrůstají na dvoucentimetrovém řapíku. Kalina kvete v květnu až v červnu hezkými pět až dvacet milimetrů velkými (či spíše malými) kvítky. Od poloviny srpna začínají dozrávat přibližně centimetr veliké, leskle červené plody, které jsou mírně jedovaté.

Troudnatec kopytovitý

Troudnatec kopytovitý má latinský název Fomes fomentarius.

Jde o houbu chorošovitou a také mezi lidmi známou spíše pod jménem prostě Choroš, která jak je známo se vyskytuje na kmenech živých i odumřelých listnatých stromů. Troudnatec způsobuje bílou hnilobu dřeva.

Troudnatec kopytovitý může dorůstat šířky až třicet centimetrů a na podobnou délku taktéž odstávat od stromu či pařezu. Nahoře je hnědavý až světle šedý, mladé okraje jsou bílé. Rorky má velmi jemné s okrouhlými póry. Jde o velmi pevnou dřevnatou houbu s rezavě hnědou dužinou.

Troudnatec kopytovitý jak možná i jeho název napovídá se dříve používal jako hubka k zapalování ohně (asi každý zná přísloví, suchý jako troud).

Pýchavka obecná

Pýchavka obecná má latinský název Lycoperdon perlatum.

Roste od července až do listopadu, vyskytuje se jak v listnatých, tak v jehličnatých lesích, téměř vždy ji najdete růst ve velkých skupinkách.

Plodnice má tvar obrácené hrušky, bývá až osm centimetrů vysoká. V horní širší části je pokrytá snadno stíratelnými bradavkami. Mladé pýchavky jsou celé bílé a mají také bílou dužinu, stárnoucí pýchavky postupně hnědnou. Úplně staré pýchavky jsou plné hnědého výtrusného prachu - čímž jsou zdrojem radosti pro malé děti pobíhající po lese a rozdupávající je.

Pýchavka ačkoliv to není příliš známo, je v mládí naprosto výtečnou houbou - pokud je relativně pevná, což znamená i že v řezu bílá. Hodí se spíše na okamžité vaření (výtečná je na kulajdu) než na sušení či nakládání do octa.

Papratka samičí

Papratka samičí nosí latinský název Athyrium filix-femina.

Tato kapraďovitá rostlina se vyskytuje ve stinných vlhkých lesech. Preferuje minimum vápníku v půdě stejně tak jako nemá ráda suchá stanoviště. Její výskyt je vždy velmi hojný a patří k opticky nejznámnějším kapradinám.

Papratka samičí má světle zelené listy dosahující velikosti až jeden metr. Vyrůstají z oddenku v růžích. Řapík je krátký, šupinatý s žlutočervenou barvou, v horní části je holý a zelený. Výtrusnicovité kupky se nachází ve dvou řadách podél hlavního žebra na spodní straně listů a jsou podlouhlé a zakryté srpovitou ostěrou.

Olej z oddenků papratky samičí byl dříve využíván v medicíně, ale je jedovatý a může vést až ke slepotě.

Jeřáb ptačí

Jeřáb ptačí má latinský název Sorbus oucuparia.

Jeřáb se nejčastěji vyskytuje na pastvinách, loukách, mýtinách, najdeme ho i na skalnatějších svazích a v křovinách.

Jedná se až o patnáct metrů vysoký strom, který je spíše řídce větvený. Má okrouhlou korunu, v mládí hladkou černošedou kůru, která s věkem začíná praskat. Listy na jeřábu jsou střídavé, lichozpeřené, až 20 centimetrů dlouhé a skládají se z devíti až patnácti špičatých eliptických pilovaných lístečků, které jsou na povrchu chlupaté a ve spod plstnaté. Strom kvete v květnu až červnu, květy má bílé, oboupohlavné. Od srpna ja jeřábu dosrávají jasně červené až jeden centimetr velké bobule.

Jeřáb ptačí se může dožít až jednoho sta let.

Trnka obecná

Trnka obecná nese latinský název Prunus spinosa.

Keře trnky rostou na okrajích lesů, na polích, blízko cest, ale také na nepříliš úrodných skalách a horských svazích.

Jedná se o keř dorůstající výšky až tři metry. Bývá velmi hustě rozvětvený a má většinou mnoho trnů. Listy rostou na něm střídavě, řapíky jsou malé dva až čtyři milimetry, samotné lístečky jsou většinou kolem tří centimetrů. Na vrchu jsou leskle zelené, okraje mají pilovité. Květy trnky obecné se objevují před listy v březnu až dubnu, jsou bílé a kolem jednoho centimetru veliké. Tmavě modré plody veliké až půl druhého cent dozrávají v září až říjnu.

Trnky (ve smyslu plody a ne více keřů :)) jsou dosti často využívány zvláště protože obsahují velmi výrazné množství vitamínu C. Jsou ale zároveň hodně trpké, proto nejčastější sběr začíná až po prvních mrazících, které trpkost trochu zkrotí. Používají se k výrobě marmelády nebo také šťávy.

Podběl lékařský

Podběl lékařský se latinsky nazývá Tussilago farfara.

Nejčastěji ho můžeme najít na loukách, podél cest a také na různých sušších kamenitějších místech.

Podběl je pět až deset veliký. Kvete žlutě od konce února až do dubna. Stonek má načervenalé šupinaté listeny, listy se u podbělu oběvují až po odkvětu. Listy vytváří přízemní růžici, vespod jsou bělavě plstnaté a zubaté.

Podběl je známou léčivou bylinou, využívanou zvláště při chorobách horních dýchacích cest a také proti různým zánětům. Má lehce močopudný účinek. Často se používá k různým obkladům.

Komonice lékařská

Komonice lékařská se latinsky nazývá Melilotus officinalis.

Komonice se nejčastěji vyskytuje podél cest, ale najdeme ji například na zdech či na hodně kamenitých místech.

Je třicet až devadesát centimetrů vysoká, kvete od května až do září. Květy má drobné do sedmi milimetrů veliké, které rostou v až deset centimetrů velkých hroznech. Listy komonice jsou třidílné s podlouhlými pilovitými lístky. Lodyha je hranatá a rozvětvená.

Komonice je stará léčivá bylina, protože glykosid v ní obsažený se přeměňuje sušením na kumarin, který blahodárně působí v různých obkladech a mastech a vývarech proti otokům a zánětům. Usušená komonice se také může dávat do skříní a šatníků a to ne pro svoji vůni, ale protože odpuzuje moly. Rostlině se také přisuzují magické vlastnosti.

Koukol polní

Koukol polní se latinský nazývá Agrostemma githago.

Koukol nejčastěji roste na velmi dobře živených půdách, čili ho občas (nyní jde již o dosti ohrožený druh) najdeme v obilí - konec konců často byl právě koukol zmiňován jako ten nežádoucí plevel, neboť jeho jedovatá semínka znehodnocovala rolníkům mouku.

Koukol většinou má padesát až osmdesát centimetrů, někdy dorůstá až do velikosti jednoho metru. Kvete purpurovými květy od června až do září. Květy jsou tři až pět centimetrů veliké. Plody jsou vejcovité tobolky. Listy má vstřícné, čárkovité a při bázi jsou srostlé. Celý koukol je porostlý velmi hustými chloupky.

Vlčí mák

Mák vlčí se latinsky nazývá Papaver rhoeas.

Roste nejčastěji na polích (i mezi obilím, často je vidět například v krásné modré kombinaci s chrpou) a loukách a u okrajů cest.

Mák dorůstá výšky 80 centimetrů, ale obvyklejší jsou spíše nižší, s kvetoucími maky se setkáváme od května až do července. Květy jsou zářivě červené, korunní lístky mají dva až čtyři centimetry, často se objevuje ještě černá skvrna při bázi. Z květu se vyvíjí později tobolky s makovými semínky. Stonek i listy jsou pokryty chloupky, listy mají laločnaté a zubaté úkrojky.

Šťáva vlčího maku je lehce jedovatá.

Hořčice rolní

Hořčice rolní (polní) se latinsky nazývá Sinapis arvensis.

S hořčicí se nesetkáme jen v kelmících v lednici ale také ji můžeme potkat v přírodě, většinou na polích a v zahradách. Preferuje vápenitější půdy s dostatkem živin.

Hořčice je třicet až osmdesát centimetrů vysoká, stonek a listy jsou chlupaté. Horní listy jsou kopinaté, spodní řapíkaté až dvacet centimetrů dlouhé. Hořčice kvete od června až do září velmi ostře žlutými květy které jsou až dvanáct milimetrů široké. Plodem hořčice je lysá šešule s černými semínky (z rozemletých si můžete vyrobit postřik na hubení mšic či housenek - rostlina sama o sobě je mírně jedovatá či nejedlá).

Hořčice co máme v ledničkách se ale nevyrábí z této odrůdy (semena hořčice rolní působí projímavě), ale z Hořčice bílé, která je jejím blízkým příbuzným. V kuchyni se občas najde uplatnění pro mladé lístky této rostliny, ale obecně to nemá příliš velký smysl. Špenát je levný a chutnější.

Muchovník obecný

Muchovník obecný se latinsky nazývá Amelanchier ovalis.

Tento listnatý keř roste nejčastěji na sušších skalnatých svazích, obecně si vybírá slunnější vápenitá stanoviště.

Muchovník se dorůstá výšky až tri metry a má spíše okrouhlejší tvar. Jeho mladé výhony jsou bělavě chlupaté později vylysají a stanou se zelené. Listy mu rostou střídavě na maximálně půdruhého centimetru velkém řapíku. Mají oválný tvar a dosahují čtyřcentimetrové velikosti. Muchovník obecný rozkvétá od dubna do června, květy jsou bílé, oboupohlavné. V srpnu až září dozrávají modročerné polody až deset milimetrů veliké. Plody nejsou jedovaté ale také to není nic extra zajímavého.

Lýkovec jedovatý

Lýkovec jedovatý má latinský název Daphne mezereum.

Roste v listnatých a smíšených lesíchh, často se na něj dá narazit v lesech lužních s vápenitou půdou.

Dorůstá výšky až jeden a půl metru. Bývá hodně rozvětvený. Kůra je šedohnědé barvy. Listy jsou až osm centimetrů dlouhé, jsou střídavé a podlouhle kopinaté. Listy na lýkovci vyrůstají až po kvetení a to jen na koncích větví. Od března do dubna se objevují růžové centimetr veliké květy. Plody dozrávají v srpnu jsou leskle červené.

Pozor Lýkovec jedovatý jak i jeho název naznačuje je velmi jedovatý.

Muchomůrka růžovka

Muchomůrka růžovka se latinsky nazývá Amanita rubescens.

Roste od června až do října, vyskytuje se jak v listnatých tak jehličnatých lesích, na jiných místech její výskyt není příliš obvyklý.

Růžovka má klobouk jak i samotný název naznačuje narůžovělý až hnědý se špinavě bílými stroupky. Okraj klobouku bývá bílý. Pokud kousek kloboučku odlomíme, měl by začít růžovět či jemně červenat, čímž lze vyloučit záměnu s jinou podobnou houbou. Klobouk dosahuje až patnácticentimetrového průměru. Lupeny jsou bílé, později začínají být červenavě skvrnité. Třeň je také až patnáct centimetrů vysoký bílý s hlízovitým základem. Má rýhovanou manžetu.

Patří mezi jedlé houby, ale měl by ji sbírat pouze zkušený houbař, protože riziko záměny s jinými jedovatými houbami je dosti značné (zvláště často se zaměňuje s muchomůrkou panterovou, která ale na lomu nerůžoví).

Muchomůřka zelená

Muchomůrka zelená má latinský název Amanita phalloides.

Roste od července až do října. Nejčastěji ji samozřejmě najdeme v lesích, ale dá se najít i v parcích či zahradách (z tohoto důvodu občas dochází k záměnám se žampiony). Nejčastěji ji můžete najít pod kaštany, lískami, duby a buky.

Klobouk má muchomůrka zelená v mládí kulovitý, později začíná být plochý s průměrem až patnáct centimetrů. Zabarvení se vyvíjí od bíložluté až k olivově zelené, lupeny jsou bílé. Třeň je až dvacet centimetrů vysoký, bílý se světlezeleným klikatým vzorem. Při bázi se hlízovitě rozšiřuje. Muchomůrka zelená vyrůstá z bílé kožovité pochvy (která ale často může být pod zemí, takže není na první pohled viditelná). Po kontaktu si velmi pečlivě umyjeme ruce.

Muchomůrka bílá je velmi nebezpečná, smrtelně jedovatá houba, kterou neznalí houbaři dosti často zaměňují se žampiony. Pokud si nejste stoprocentně jisti, nikdy nic žampionovitého nesbírejte.

Kozák březový

Kozák březový se latinsky nazývá Leccinum Scabrum.

Tento kozák roste od června do října. Jak i jeho jméno naznačuje, nejčastěji ho najdete pod břízami. Není neobvyklé, že ho najdete i v parku.

Kozák březový má klobouk poduškovitý, světle až černě hnědý o průměru až dvanáct centimetrů. Rourky vyčnívají pod okrajem klobouku, jsou bělavě šedé. Třeň má kozák bílý, s hnědočernými šupinkami. Může být až patnáct centimetrů vysoký. Dužina je bílá a pevná, s časem relativně rychle měkne.

Kozák březový je velmi chutná jedlá houba, zvláště jeho klobouček. Je celkem lehce zaměnitelný s jinými kozáky, ale vůbec to nevadí, neboť ty jsou také jedlé a hlavně velmi dobré.

Bělomech sivý

Bělomech sivý se latinsky nazývá Leucobryum glaucum.

Na tento mech narazíte jak v listnatých tak v jehličnaých lesích, zároveň se objevuje na vřesovištích a také na rašelinovitých půdách.

Bělomech sivý vytváří hustší poštáře, zelené s odstíny od bělavého až k namodralému. Uvnitř je tento mech sivý. Lodyžku má patnáct centimetrů dlouhou, listy jsou ve spirále, dostahují velikosti až pět centimetrů. Tvar listů je vejčitě kopinatý, na špičce jsou listy bělomechu zavinuté. Štět má až sedm centimetrů vysoký na konci je zakončen menší tmavohnědou tobolku.

Bělomech sivý patří k typickým ukazatelům kyselosti, je také schopen ve svých polštářcích udržovat hodně vody.

Ploník ztenčený

Ploník ztenčený se latinsky nazývá Polytrichum formosum.

Ploník si pro svůj růst vyhledává stinné sušší a mírně vlhké lesy. Preferuje spíše kyselou půdu.

Vytváří široké, tmavější až modravé zelené polštářky. Lodyžky má většinou nevětvené, dosahují velikosti až patnáct centimetrů. Lístečky má přibližně jeden centimetr dlouhé, čárkovitě kropenaté, během sušších období přiléhají k lodyžce. Štět co nese topolku je zlutočervený a až 8 centimetrů vysoký. Samotná tobolka má čtyři až osm hran, je žlutá s vláknitou čepičkou. Ploník ztenčený má hnědé výtrusy.

Tento mech je podobný ploníku obecnému, ten se nejvíce liší svojí žlutozlatou čepičkou na tobolce.

Terčovka brázditá

Terčovká brázditá se latinsky nazývá Parmelia sulcata.

Nejčastěji se nachází na kůře, ale můžeme ji objevit i na skalách, kde je schopna vyžít i z naprostého minima živin.

Terčovka má modrozeléné lupínky, na okrajích jsou ozdobeny hustou síťkou bílích čar, ve kterých se v pozdějším věku života rostliny vytváří soredie sloužící k vegetativnímu rozmnožování.

Větvičník slívový

Větvičník slívový neboli latinsky Evernia prunastri se nejčastěji vyskytuje na skalách, zřídkakdy ho můžeme objevit i na stromech.

Větvičník má stélku členěnou do mnoha větviček, které poté v chomáčcích volně visí dolů. Vrchní strana stélky je zeleně šedá, dolní spíše šedobílá. Na jejích okrajích se nachází rozmnožovací soredie, ze kterých za příznivých podmínek vyrůstají další části větvičníku.

Větvičník slívový je zajímavý tím, že již po staletí byl používán k výrobě různých parfémů - samozřejmě že se člověk nepotíral lišejníkem, ale byla z něj extrahována kyselina everniová. Větvičník slívový je příbuzný s islandským mchem a má podobné pozitivní účinky na horní cesty dýchací.