Rostliny

Vrbovka úzkolistá

2012-02-01T17:12:00.000-08:00

Vrbovka úzkolistá má latinský název Epilobium angustifolium.

Tato rostlina roste nejčastěji na rumištích, mýtinách a na okrajích lesů.

Vrbovka úzkolistá dorůstá do výšky sto sedmdesáti centimetrů, i když většinou se asi člověk setká s o něco menšími exempláři. Má purpurově červené květy v prodloužených hroznech, které se objevují celé léto od června do srpna. Jednotlivé kvítky jsou dva až tři centimetry veliké. Plodí čtyřhranné chlupaté tobolky. Listy má úzké (z tohoto důvodu se tato vrbovka nazývá úzkolistá), jsou maximálně dva a půl centimetru široké. Jsou čárkově kopinaté, na okrajích lze často vypozorovat slabé zvlnění. V dolní části jsou modrozelené.

Vrbovka úzkolistá je léčivá bylina. Užívají se z ní nejčastěji listy. Uklidňuje, pomáhá při bolestech hlavy a nebo nespavosti.

Řeřišnice luční

2012-01-27T16:36:00.001-08:00

Řeřišnice luční má latinský název Cardamine pratensis.

Název této rostliny docela jasně naznačuje, že se vyskytuje dosti často na loukách. Vybírá si spíše ty vlhčí. Kromě toho ji můžeme potkat také na březích řek a jezer, v lužních lesích a hájích a na slatinách.

Jde o rostlinku, která je až čtyřicet centimetrů vysoká. Světle fialové či růžové (občas až bílé) květy se objevují od dubna do července. Jsou dva a půl až tři a půl centimetru veliké, čtyřčetně kališní. Plodí až čtyři centimetry velikou šešuli, semínka jsou hněda veliká do jednoho milimetru. Květ roste na konci oblé a duté lodyhy. Listy které se nachází v přízemní růžici jsou lichozpeřené a mají okrouhlé lístky s trojlaločným koncovým lístkem. Lodyžní lísty se skládají z čárkovitých lístečků.

Řeřišnice luční se dříve dosti často používala do různých chutných jarních salátů.

Toten lékařský

2012-01-22T15:47:00.000-08:00

Toten lékařský neboli také toten krvavec má latinský název Sanguisorba officinalis.

Nejčastěji roste na vlhčích místech. Má rád mokřejší louky, ale není neobvyklé ho potkat na okrajích cest.

Jde o rostlinu, která dorůstá až přibližně metrové výšky. Tmavočerveně kvete od června až do začátku podzima. Jeho květy jsou oboupohlavné, mají jednu čnělku a čtyři prašníky. Plodí nažku. Listy z přízemní růžice jsou lichozpeřené. Lístky má až čtyři centimetry dlouhé, mají přibližně dvanáct zoubků a na spodní straně jsou modrozelené.

Toten lékařský je od dávných dob využívanou léčivou bylinou. Jeho oddenek obsahuje saponiny a třísloviny. Byl využíván k léčení problémů s ledvinami a také proti průjmům. Jeho lidovější název krvavec říká, že pomáhal při nadměrném krvácení. Usušený oddenek se užívá ve formě odvarů.

Netřesk pavučinatý

2012-01-18T19:13:00.000-08:00

Netřesk pavučinatý má latinský název Semprevivum arachnoideum.

Vyskytuje se ve vysokých horách, roste až do výše téměř třech tisíc metrů. Objevit ho můžeme i na skalách či sutích. V našich podmínkách se také netřesk pavučinatý vyskytuje jako relativně velmi oblíbená skalnička na zahradních skalkách - i když protože netřesk pavučinatý se relativně snadno kříží, většinou na zahrádce najdete spíše nějakou odrůdu.

Netřesk pavučinatý je rostlinka až dvanáct centimetrů veliká. Na konci vzpřímených lodyh se nachází krásně světle sytě červené květy, které mají až dva centimetry v průměru. Rostlina kvete od července až do září. Listové růžice jsou malé, mívají průměr až tři centimetry. Na špičkách jejich zelených špičatých listů se nachází bílé chlupy, které připomínají nejvíce malé pavučinky a tady také můžete najít důvod proč tento netřesk má takové jméno. Lodyžní listy mají červenou špičku.

Vrbovka chlupatá

2012-01-14T18:56:00.000-08:00

Vrbovka chlupatá má latinský název Epilobium hirsutum.

Tato vrbovka se nejčastěji nachází na vlhčích loukách, potkáváme ji také na březích vodních toků a různých jezer a rybníčků. Není neobvyklý její výskyt v příkopech.

Jde o rostlinu, která se dorůstá výšky až metr a půl, obvyklé jsou ale i třikrát nižší exempláře. Má olistěné hroznovité květenství a její květy s purpurově červenou barvou mají až dvoucentimetrovou velikost. Vrbovka chlupatá kvete ve středu léta neboli od července do strpna. Plodí celkem dlouhé tobolky, které se objevují již během kvetení. Listy jsou až dvanáct centimetrů dlouhé mají podlouhle kopinatý tvar, jejich okraje jsou pilovité až zubaté. Jak naznačuje název listy jsou jemně chlupaté.

Tučnice alpská

2012-01-12T19:31:00.000-08:00

Tučnice alpská má latinský název Pinguicula alpina.

Na území České republiky na tuto rostlinu nejspíše nenarazíte, jak název napovídá, jde o alpskou rostlinku, která se dokáže růst i ve výškách dva a půl tisíce metrů. Preferuje spíše vlhčí místa. Dá se ji objevit na Slovensku ve vyšších částech slovenských Karpat.

Tučnice alpská dorůstá do výšky až přibližně patnáct centimetrů. Má býílý květ s dvoj klanným horním pyskem. Dolní pysk je troj laločný, jícen má dvě žluté skvnky. Ostruha Tučnice alpské je kuželovitá. Kvete v květnu a také červnu. Listy má tato rostlinka masité a podlouhle kopinaté. Na omak je jasně cítit chloupky a lepkavost (to samé se týká i stvolu). Listy vyrůstají v přízemní růžici a od okraje se svinují. Tučnice se rozmnožuje semeny, ale v domácích podmínkách často dochází k řízkování.

Tučnice alpská je hmyzožravá rostlinka chytající svými lepkavými lístky drobnější hmyz.

Světlík lékařský

2012-01-08T19:22:00.000-08:00

Světlík lékařský má latinský název Euphrasia rostkoviana.

Světlík si pro svůj růst nejčastěji vybírá nízké trávníky a suché travnaté svahy. Pokud se vyskytnete na loukách spásaných ovcemi, je velmi pravděpodobné, že na tuto léčivou bylinu tam někde narazíte.

Světlík lékařský je rostlina dosahující velikosti až pět a dvaceti centimetrů. Má bílé květy s lehce nafialovělým horním pyskem. Troj laločný dolní pysk je vialově žilkovaný a na jícnu se nachází žlutá skvrna. Koruna se během květu zvětší na půl druhého centimetru. Má vejčité, žláznatě chlupaté přisedlé listy.

Světlík lékařský - jak i jasně plyne z jeho názvu - je bylinou, která byla ceněna pro své pozitivní zdravotní účinky. Jeho silice a třísloviny se využívají při léčení očí a jsou jednou z nejúspěšnějších přírodních látek tohoto druhu. Dá se také využít na snižování tlaku či při suchém kašli.

Sasanka hajní

2012-01-05T10:52:00.000-08:00

Sasanka hajní má latinský název Anamone nemorosa.

Sasanka hajní se vyskytuje od nížin až do podhorských oblastí. Nejčastěji si vybírá listnaté háje, často ji můžeme najít na vlhkých pastvinách a loukách, poblíž lesních porostů, také často ji můžeme najít v parcích či zanedbaných nebo opuštěných zahradách. Má ráda vlhčí půdu s vysokým množstvím humusu.

Má dlouhý hnědavý plazivý a článkovaný oddenek ze kterého v nejmladší části vyrůstá lodyha, která může dosáhnout až třiceti centimetrů na výšku. Pod květem se objevuje přeslen trojčetných řapíkatých listenů, které připomínají list vyrůstající z oddenku. Sasanka má bílý, na vnější straně fialově zabarvený květ s žlutými pestíky. Sasanka hajní se objevuje brzy na jaře v březnu a připomíná tím všem, že zima už je opravdu pryč.

Sasanka hajní je jedovatá rostlina - obsahuje anemonin - její šťáva, ale jak to u jedovatých rostlin už bývá, má využití v lidovém léčitelství při potírání různých puchýřů.

Řepík lékařský

2012-01-03T10:46:00.000-08:00

Řepík lékařský má latinský název Agrimonia eupatoria.

Tato léčivá rostlina roste od nížin do subalipnského pásma. Pro svůj růst si vybírá háje a lesy, paseky, zarostlé meze. Můžeme ji také najít v příkopech a na pastvinách a loukách.

Krátký dřevnatý oddenek se na jaře obohatí o růžici přízemních listů, ze které poté vyroste řídce větvená, někdy dosahující až jednoho metru, lodyha, která je porostlá drsnými chlupy třech druhů, žláznaté a dva krycí. Listy má řepík lékařský lichozpeřené, na kterých se nachází lístky různoraké velikosti a podlouhle vejčitého tvaru. žlutý oboupohlavní květ kvete od měsíce června až do poloviny podzima. Řepík lékařský plodí jednu nažku.

Jak i název naznačuje, jde o rostlinu využívanou ke zdravotním účelům. Její nať měla využití při mnoha různých chorobách, zvláště plicních, kožních a zažívacích.

Hluchavka bílá

2012-01-01T10:44:00.000-08:00

Hluchavka bílá má latinský název Lamium album.

Hluchavka bílá je velmi rozšířenou rostlinou na našem území. Můžeme ji najít od nížin až do subalpinského pásma. Nejčastěji ji najdeme při cestách, v křovinách, na okrajích lesů, ale také v parcích či obecně poblíž lidských obydlí.

Z dlouhých a větvených článkovaných oddenků vyrůstá až téměř půl metru vysoká čtyřhranná lodyha, která bývá v dolní části nafialovělá. Lodyžní listy rostou vstřícně, mají srdčitě vejčitý až vejčitě podlouhlý tvar, po obvodu jsou pilovitě vroubkované. V horní části se listy mění na menší listeny v jejichž úžlabí vyrůstají oboupohlavné dvoupyské až dva a půl centimetru veliké bílé květy. Hluchavka bílá kvete od května do srpna, po květu plodí čtyři hladké vejčité tvrdky, které se nachází na dně neopadavého kalichu.

Hluchavka bílá byla, ale i je neustále využívaná v domácím léčitelství. Její květy jsou velmi často používané jako lék proti kašli, i když dříve měla mnohem více různého využití. Kvítky hluchavek mají děti velmi v oblibě, rády je cucají pro jejich sladkou šťávu.

Střevíčník pantoflíček

2011-12-29T12:13:00.000-08:00

Střevíčník pantoflíček má latinský název Cypripedium calceolus.

V České republice Střevíčník pantoflíček roste od nížin až do subalpínského pásma. Pro svůj růst si vybírá louky a pastviny. Objevuje se i v křovinách a lesích. Jde o vzácnou a ohroženou rostlinu.

Střevíčník pantoflíček dorůstá až do půl metrové výšky. Z hlízy vyrůstá přímá a řídce listnatá lodyha, kterou na hoře ukončuje květenství. Střídavě rostoucí lodyžní listy vyrůstají v počtu od žří do pěti a mají přisedlou nedělenou čepel, případně podlouhle kopinatou. Prostřední list květu (střevíčník pantoflíček má jeden až dva květy) vytváří tvar velmi specifického pysku žluté barvy, okvětní, až čtyři lístky jsou nahnědlé či hnědofialové. Střevíčník pantoflíček kvete od května do července. Plodí jednopouzdernou tobolku, která obsahuje velký počet drobných semen.

Tuto vlastně orchidej je možno pěstovat i doma, ale pokud ho budete chtít do svého květináče, tak si najděte nějakého pěstitele a neodnášejte tuto vzácnou květinu z naší přírody. Navíc jakožto velmi ohrožený druch je Střevíčník chráněný.

Sněženka podsněžník

2011-12-26T11:58:00.000-08:00

Sněženka podsněžník má latinský název Galanthus nivalis.

Sněženka u nás roste od nížin až do subalpínského pásma. Pro svůj růst si vybírá suchá travnatá místa, louky, pastviny, mezi či světlé okraje lesů. Často ji také můžeme najít pěstovanou na zahrádkách či jejich skalkách.

Sněženka podsněžník není příliš velkou rostlinou, dorůstá přibližně do pětadvaceti centimetrů výšky z cibulky na přelomu zimy a jara vyrůstají dva uzoučké modrozelené a čárkovité listy, které bývají kratší než lodyha. Lodyha je přímá a může připomínat stébla různých trav. Květy jsou bělavé. Kvete převážně v březnu, ale není vyloučeno že nějaká sněženka vyrazí pod sněhem (že, tady nějak je vidět důvod názvu) již v únoru a kvést ji můžeme vidět ještě v dubnu. Květ sněženky dozrává v tobolku, která obsahuje mnoho drobných semínek s přívěskem.

Sněženka podsněžník je mírně jedovatá rostlina, může vyvolat zvracení či žaludeční křeče.

Rulík zlomocný

2011-12-23T11:38:00.000-08:00

Rulík zlomocný má latinský název Atropa bella-donna.

Rulík nejčastěji roste v nížinách, ale objevuje se i v horských oblastech. Nejoblíbenějším místem růstu jsou listnaté lesy a paseky.

Rulík zlomocný, lidově také velký lilek, zlá jahoda, lulík, psí třešeň, zlatá kráska či bláznivá třešeŇ je rostlina, která dorůstá výšek i přes sto padesát centimetrů. Listy má střídavé, eliposvité či vejčité o tmavě zeleném zabarvení. Květy jsou zvenčí hnědofialové, vevnitř mění barvu od také hnědofialové až ke žluté. Kvete v červnu až červenci. Rulík zlomocný plodí malou kulovitou bobuli, která plně zralá je leskle černá. Může připomínat třešni a děti ji občas zamění s borůvkami. Bobule rulíku zlomocného obsahuje větší počet semen ledvinovatého tvaru.

Rulík zlomocný byl již od dávných dob využívaný v lidovém léčitelství a kosmetice. Jde ale o jedovatou rostlinu. Nyní se atropin z rulíku taktéž používá v medicíně, přesněji v očním lékařství. A výtažek z jeho listů pomáhá proti křečím.

Kokoška pastuší tobolka

2011-12-21T17:04:00.000-08:00

Kokoška pastuší tobolka má latinský název Capsella bursa pastoris.

Jde o klasický plevel, který roste na loukách a polích, také ho najdeme na rumištích, skládkách či u okrajů cest.

Kokoška pastuší tobolka může být více jak půl metru vysoká. Má kůlový dřevnatící kořen (může být i dvouletá), lodyha je obvykle větvená a chlupatá. Listy jsou dolní, které se nacházýí v přízemní růžici, lodyžní lístky objímají celou lodyhu. Kokoška pastuší toboka má drobné bílé kvítky, které kvetou od března až téměř do konce podzima drobnými bílými kvítky, plodí málé šešulky se světle hnědými semínky.

Ačkoliv je Kokoška pastuší tobolka plevel, jde také o léčivou bylinu, jejíž kladné účinky proti vnitřnímu krvácení znali už naši prapředkové. A i dnes se využívá při vytváření léků, protože obsahuje glykosid diosmin a cholin. Občas se její semínka používala jako koření.

Pampeliška podzimní

2011-12-17T16:55:00.000-08:00

Pampeliška podzimní má latinský název Leontodon autumnalis.

Tato pampeliška si pro svůj růst vybírá spíše různé vlhčí louky, najdeme ji často podél cest či na rumištích, není neobvyklý i výskyt na rašeliništích. Často ji můžeme také najít na březích různých vodních nádrží či řek a potoků.

Pampeliška podzimní je až půl metru vysoká, od země vyrůstá spíše chudá růžice dlouhých listů, které jsou podlouhlé a zubaté, zužují se k řapíku. Kvete od června do podzima žlutými květy, které jsou vně načervenalé. Pampeliška podzimní plodí hnědé nažky.

Hrachor luční

2011-12-15T16:49:00.000-08:00

Hrachor luční má latinský název Lathyrus pratensis.

Roste na loukách, okrajích světlejších lesů či křovin a také na pastvinách.

Hrachor luční je vytrvalá luční květina, která má dlouhý tenký a plazivý oddenek a popínavé lodyhy až 60 centimetrů dlouhé. Listy mají jedno jařmo kopinatých lístků. Květy hrachoru jsou žluté, vytvářejí většinou jednostranný hrozen sklaádající se ze tří až dvanácti menších kvítků, který se nachází na dlouhé stopce. Kvete od června do července. Později plodí lusky.

Hrachor luční se nejvíce využívá jako pícnina, ve směsích je mezi býložravci velmi oblíbený.

Komonice bílá

2011-12-13T06:07:00.000-08:00

Komonice bílá má latinský název Melilotus albus.

Roste blízko cest, na sušších stráních či rumištích. Preferuje světlá stanoviska.

Komonice bílá bývá více jak jeden metr vysoká. Jak i napovídá název této rostliny, její květy jsou bílé. Rostou v až šest centimetrů velikých hroznech, samotné květy jsou přibližně půl centimetru veliké. Kvete od června až do září a poté plodí drobný černý lusk. Lístky jsou trojčetné, nepravidelně zoubkované.

Komonice bílá se většinou využívá jako zelené hnojivo, občas také jako pícnina. Je ve velké oblibě mezi včelaři, z jednoho hektaru komonice může vzniknout až půl tuny medu. V léčitelství má komonice bílá podobné využití jako komonice lékařská.

Jetel plazivý

2011-12-11T05:32:00.000-08:00

Jetel plazivý má latinský název Trifolium repens.

Roste nejčastěji na polích a loukách, často ho také najdeme na trávnících či u okrajů cest.

Jetel plazivý dorůstá až do půl metrové velikosti, ale mnohem obvyklejší jsou spíše drobnější rostliny. Kvete bíle, kulovité hlávky se skládají z mnoha až půl centimetru dlouhých kvítků. Jetel plazivý získal svůj název díky svému delšímu plazivému stonku. Listy se skládají ze tří menších lístků, občas se mezi nimi vyskytne zvláštní mutace, které se říká čtyřlístek (čili tam jsou ty menší lístky čtyři).

Jetel plazivý (podobně jako Jetel luční) je díky svému vysokému obsahu bílkovin velmi významnou pícninou. Má také velký význam pro včelařství. V léčitelství se z jetele používá jeho květ v usušené podobě, který je často součástí různých léčivých směsí. Jetel plazivý může být také využit jako zelené hnojivo.

Hluchavka bílá

2011-12-09T05:11:00.000-08:00

Hluchavka bílá má latinský název Lamium album.

Hluchavka roste nejčastěji u cest, plotů, na rumištích a také ji můžeme najít ve vlhčích lesích.

Dorůstá až do výšky až padesát centimetrů. Hluchavka bílá je velmi podobná kopřivám, na první pohled z dálky ji pouze odlišují bílé kvítky, které se objevují od dubna do srpna. Květy mají dva pysky, horní je přílbovitý. Lodyha je hranatá, vyrůstají na ní zašpičatělé pilovité listy, které velmi připomínají listy kopřiv jen nemají pálivé chloupky.

V léčitelství se Hluchavka bílá používá nejčastěji při různých ženských problémech. Při bolestivější a výraznější ale i nepravidelné menstruaci se doporučuje pití nálevu ze sušených květů. Nálev má také využití při nachlazení, problémech s močovým měchýřem, pomáhá při trávení. Její mladé listy se dají využít podobně jako listy kopřiv i na výrobu různých jarních salátů či karbanátků.

Kopretina bílá

2011-12-07T11:46:00.000-08:00

Kopretina bílá má latinský název Leucanthemum vulgare.

Roste většinou na loukách, pastvinách, často ji také můžeme vidět při okrajích cest. Kopretina bílá se také občas vyskytuje na našich zahrádkách jakožto ozdobná květinka. Její výhodou je nenáročnosti při pěstování a je hodně odolná na mráz.

Kopretina bílá je luční květina, která dorůstá výšky až osmdesát centimetrů. Květy jsou až pět centimetrů veliké, i když obvyklejší jsou přibližně o centimetr menší. Květ má dlouhé bílé okvětní lístky a jasný žlutý střed. Květ se nachází na konci dlouhého a tuhého stonku. Spodní listy jsou řapíkaté a na okrajích vroubkované, horní listy jsou kopinaté.

Šťavel kyselý

2011-12-05T11:33:00.000-08:00

Šťavel kyselý má latinský název Oxalis acetosella.

Šťavel kyselý roste nejčastěji ve vlhčích jehličnatých a listnatých lesích. Má rád stinnější místa, často ho najdeme v houštinách.

Je to rostlinka vysoká až patnáct centimetrů. Šťavel kyselý kvete v dubnu až květnu drobnými býlími až narůžovělými květy, s purpurovým žilkováním. Listy jsou tříčetné a jetelovité - tvar lístku trošku připomíná srdce. Plodem šťavelu je tobolka.

V lidovém léčitelství šťavel má různé využití. Jeho listy se přikládaly na rány, doporučovalo se také žvýkat jeho lístky při zánětech dásní. Má hodně vitamínu C, ale také zároveň má hodně kyseliny šťavelové a ve větším množství je lehounce jedovatý. Rozhodně by ho neměly žvýkat těhotné ženy.

Kopr vonný

2011-12-03T07:03:00.000-08:00

Kopr vonný má latinský název Anethum graveolens.

Kopr si pro svůj růst v přírodě vybírá otevřená prostranství, má rád kyprou půdu nasycenou živinami. Samozřejmě je také často pěstován - místa kde se nyní volně nachází jsou obvykle blízko míst, kde ho dříve někdo vysadil

Kopr vonný dorůstá až do jednometrové výšky. Květy má drobné a žluté, objevují se od června až do září, záleží podle teploty. Zelené listy vyrůstají střídavě z dlouhé rozvětvené duté lodyhy. Kopr plodí malé nažky.

Kopr vonný je velmi známým kořením, které sice pochází z Asie a teplejších regionů, ale velmi dobře se uchytilo i v severní Evropě. Tam díky své aromatické vůni a jednoduchému rozmnožování ho můžeme najít s lehkou nadsázkou v každém druhém receptu (čím dále na jih, kde se objevovalo i více aromatických bylin, tím je jeho výskyt v receptech vzácnější - samozřejmě v porovnání s překoprováním na severu) . U nás je například velmi populární koprovka - i když díky aromatičnosti této plodiny, ne každý ji musí.

Kopr vonný se ale nestal oblíbeným jen díky tomu, že přidá svou vůni pokrmům. Má také léčivé účinky, působí blahodárně na trávení, při žvýkání kdysi byl používán jako prostředek na nepříjemný zápach z úst a různé čajíčky byly používány také při nachlazení a bolesti v krku. Doporučoval se také maminkám při kojení, jednak měl kopr zvyšovat produkci mléka a zároveň omezoval různé koliky u kojených nemluvňátek.

Hadí kořen větší rdesno

2011-12-01T07:52:00.000-08:00

Hadí kořen větší má latinský název Polygonum bistorta.

Rdesno roste na vlhčích loukách, podmoklém terénu či na březích různých vodních nádrží.

Dorůstá výšky až osmdesát centimetrů. Má droboučké, max půlcentimetrové růžové kvítky, které jsou seskupené v až sedm centimetrů dlouhých válcovitých klasech. Kvete od května do července. Listy má Hadí kořen neboli Rdesno přízemní, čepel je vejčitě podlouhlá. Barva na spodu je modrozelená, na vrchu zelená až tmavězelená. Jsou až patnáct centimetrů dlouhé. Plod rdesna je přibližně půl centimetru drobná trojhranná nažka.

Hadí kořen, rdesno byl jako léčivá bylina objeven někdy ve středověku. Nejčastěji se objevuje ve směsích různých léčivých bylin. Kořen se vykopává na podzim, odstraní se drobné kořínky, nařeže na menší kousky a usuší. Hadí kořen má pozitivní vliv na různé žaludeční problémy (také při klystýrech), jako obklad při zapařeninách, odřeninách či hemeroidech. Hadí kořen rdesno má ale také využití na úplně opačné části lidského těla a to jako kloktadlo při angínách a obecně různých zánětech hrtanu či ústní dutiny.

Medvědí česnek

2011-11-30T14:03:00.000-08:00

Medvědí česnek má latinský název Allium ursinum.

Roste na vlhčích místech, vybírá si jak listnaté tak smíšené lesy. Má rád půdu bohatou na živiny, častěji se objevuje v nížinách.

Jde o rostlinu až padesát centimetrů vysokou. Květy má bílé až půl druhého centimetru veliké, jsou uspořádané do květenství. Květní lístky jsou špičatě kopinaté. Kvete od května do června. Listy má dlouze řapíkaté, vejčité případně kopinaté. Rostou na troj hranném stonku. Medvědí česnek plodí tobolky. V podzemní části se nachází cibulka.

Používá se jako koření (kde listy medvědího česneku nahrazují normální česnek a nebo jsou upravovány jako samostatná lahůdka - zvláště v Německu a Rusku je ve velké oblibě) tak jako léčivá bylina. Medvědí česnek má mít pozitivní vliv na srdce, snižuje tlak, likviduje bakterie. Často se používá při nachlazeních a chřipkách. Pomáhá při trávení.

Střemcha obecná

2011-11-28T05:44:00.000-08:00

Střemcha obecná má latinský název Prunus podus.

Vyskytuje se ve vlhčích listnatých lesích s dostatkem světla. Najdeme ji také v křovinách či například na březích potoků a řek. Občas se vysazuje v parcích a při cestách.

Střemcha obecná je až dvacet metrů vysoký strom s řídce větvenou korunou. Kůru má hladší černošedou. Listy jsou střídavé, mají až dva centimetry dlouhý řapík, čepel mívá až deset centimetrů. Jsou zašpičatělé s lehce zašpičatělými okraji. Střemcha obecná kvete bíle ve stejném období, kdy se objeví listy. Hrozny drobných až dvoumilimetrových kvítků jsou až patnáct centimetrů dlouhé. Plody mají přibližně velikost hrášku a jsou černé s načervenalým nádechem.

Plody střemchy obecné jsou jedlé, ale hořké - čím později se sbírají tím je hořkost menší. Využívají se zvláště na ruském Dálném východu při výrobě různých likérů a také jako náplň do pelmeňů. Kůra z mladých větviček střemchy je v léčitelství využívaná jako močopudný prostředek a také při různých revmatických onemocněních.

Jalovec obecný

2011-11-26T18:55:00.000-08:00

Jalovec obecný má latinský název Juniperus communis.

Roste ve světlejších lesích, vybírá si také vřesoviště a rašeliniště. Jalovec obecný má také své varianty, se kterými se můžeme setkat i na zahradách a uměle vysazených parcích.

Jde o až sedm metrů (většinou ale ho v této velikosti nepotkáte) vysoký vícekmenný keř. M8 hnědočervenou kůru, která se u starších větví a kmínků může šupinovatě odlupovat. Má až dva centimetry dlouhé zelené jehličky, které v pravém úhlu odstávají od výhonů. Jalovec obecný žlutavě kvete v dubu až v červnu. Plody jalovce mají modrou barvu a mají název jalovčinky či jalovcové bobule.

Jalovčinky mají velmi časté využití, a to jak při výrobě lihovin tak v kuchyni při přípravě různých jídel - zvláště když jde o nějakou "mysliveckou" či zvěřinovou kuchyni. V lidovém léčitelství se jako různé vývary, sirupy apod. jalovec využívá již od dávných dob. A význam neměly pouze bobule, ale také dřevo a jehlice.

Buk lesní

2011-11-24T01:32:00.000-08:00

Buk lesní má latinský název fagus silvatica.

Vyskytuje se buď v čistých bučinách nebo v kombinaci s dubem v lesech jak listnatých tak smíšených.

Buk lesní je strom někdy i přes čtyřcet metrů vysoký. Má šedou až stříbřitou kůru. Listy rostou střídavě, mají malý přibližně centimetrový řapík a jsou až sedm centimetrů dlouhé. Tvar je vejčitý, na okraji jsou velmi slabounce zubaté. Buk lesní kvete na přelomu dubna a května, plody dozrávají v září až říjnu, jsou jimi bukvice - oblíbený pokrm lesních zvířat, i když pro člověka jsou velmi mírně jedovaté.

Buk lesní, přesněji jeho tvrdé a kvalitní dřevo se ve velkém množství využívá při výrobě nábytku a různých druhů podlah. Dřevo se také velmi dobře hodí na otop. Průmyslově se zpracovává na dřevěné uhlí, ocet nebo papír.

Plavuň jedlová

2011-11-23T10:49:00.000-08:00

Plavuň jedlová má latinský název Lycopodium selago.

Nejčastěji roste na kyselých půdách v horském pásmu. Má ráda vlhké a stinné jehličnaté lesy, jak naznačuje i její název, často se objevuje v jedlových. V nížině je ji možno občas spatřit, ale většinou jen na velmi stinných místech.

Plavuň jedlová má až čtvrt metrů vysokou nečlánkovanou, větvenou vidličnatě lodyhu. Lodyžní větvičky mají približně podobnou výšku a v přírodě vytváří husté trsy. Lodyhy porůstají velmi hustě temně zelené volné špičatě kopinaté tuhé lístečky, které jsou až jeden centimetr dlouhé. V některých lístcích se v paždí nachází výtrusnice, tyto lístky se odlišují tím, že jsou mírně širší než ty neplodné. Od léta do podzima se vytváří ledvinovité výtrusnice, které pukají při hořejším okraji. Plavuň jedlová se také kromě výtrusnic může rozmnožovat vegetativně pupeny. Tento jev nastává v místech s kratší vegetační dobou, čili nejčastěji ve vyšších polohách.

V lidovém léčitelství byla plavuň jedlová dříve velmi často využívána (přesněji výtrusy této rostliny) jako dětský zasýpací prášek.

Líska obecná

2011-11-22T12:47:00.000-08:00

Líska obecná má latinský název Corylus avellana.

Líska obecná roste ve smíšených listnatých lesích a podél potoků. Stekáme se s ní také velmi často na zahradě, protože je s oblibou pěstována a to jak pro lískové oříšky, tak pro okrasu (průmyslově je ale v zemědělství pěstována hlavně na jihu, největším producentem lískových oříšků a tím i největším pěstitelem Lísky obecné je Turecko).

Jde o keř až šest metrů vysoký, často velmi rozložitý - může dosahovat i většího průměru než je jeho výška. Kůru má líska obecná šedavou s případnými načervenalými odstíny. Listy rostou střídavě, mají chlupatý řapík a jsou až deset centimetrů velké, na spodu jsou taktéž jemně chlupaté. Jehnědy, až deset centimetrů dlouhé, se objevují již před listy od února do dubna. Od druhé poloviny léta se začínají objevovat všeobecně známé lískové oříšky, zralé a vhodné ke sběru jsou až když se stanou hnědé.

Lískové oříšky jsou častým hostem v našich mlsacích mističkách, využívají se také při vaření, zvláště při výrobě různých dortů či sladkostí. Z lískových oříšků se také lisuje olej, který kromě využití v kuchyni se také používá v kosmetice a farmaceutice.

Přeslička rolní

2011-11-20T06:22:00.000-08:00

Přeslička rolní má latinský název Equisetum arvense.

Přeslička rolní na rozdíl od Přesličky lesni, jak sám název ukazuje, roste na polích a loukách.

Dorůstá do výšky až sedmdesát centimetrů. Na jaře vyrůstají hnědé fertilní lodyhy, tu poté nahradí zelená letní nefertilní lodyha. Na jarních lodyhách se nachází hnědé výtrustnicové klasy. Lodyhu má přeslenitě větvenou se čtyřmi až pěti hranami.

Přeslička rolní obsahuje kyselinu křemičitou, a pro svoji drsnost v dřívejších dobách byla proto používaná k cídění a čištění, zvláště cínového nádobí. V léčitelství se využívá odvar, který se pije třikrát denně, z posbíraných letních lodyh. Ty se suší přikryté, aby neztratily zelenou barvu. Tento odvar se také dá použít pro kosmetické účely. Omývá se jím pleť a měl by ji osvěžovat.

Chrpa polní

2011-11-18T12:53:00.000-08:00

Chrpa polní má latinský název Centaurea cyanus.

Protože patří mezi luční květiny, nikoho zajisté nepřekvapí, že vyskytuje se hlavně na loukách a polích. Je velmi obvyklé ji pozorovat jako krásné barevné obohacení našich zlatých polí, které tato modrá květinka spolu s červeným vlčím mákem vytváří.

Chrpa polní dosahuje až devadesáticentimetrové výšky. Kvete převážně od konce června do září. Květy má krásně modré, až tři centimetry veliké. Její lodyha je hranatá, mírně ochlupená. Lístky jsou kopinaté, až půl centimetru široké.

V lidovém léčitelství se chrpa používala, zvláště pro výplachy očí při zánětu spojivek či při nemocích ledvin. Je močopudná. Sbíral se květ. V dřívějších dobách se chrpy také používaly jako modré barvivo vlny.

Jasan ztepilý

2011-11-16T09:09:00.000-08:00

Jasan ztepilý má latinský název Fraxinus excelsior.

Vyrůstá v světlejsích listnatých lesích, má rád kvalitnější vlhčí občas i mokrou půdu.

Jasan ztepilý je až čtyřicet metrů vysoký (i když lze narazit i na keřovité jedince). Mívá vejčitě okrouhlou korunu. Kůra je šedavá, v mládí šedozelená ve stáří je popraskaná a nahnědlá. Listy má až pětadvacet centimetrů dlouhé, skládají se z menších až deset centimetrů dlouhých lístků, které jsou podlouhle kopinaté a je jich devět až patnáct. Žilka na spodu je chlupatá. Jasan ztepilý kvete v květnu, květy jsou bílé případně lehce narůžovělé. Plody, kterými jsou hnědé a ploché nažky dozrávají v září.

Dřevo z jasanu je často využíváno jak při výrobě nábytku tak ve stavebnictví. Staří Slované jasany uctívali a pro Vikingy byl jasan zdrojem dřeva na luky a oštěpy. Kůra i listy obsahují kumarin.

Bez černý

2011-11-14T08:56:00.000-08:00

Bez černý má latinský název Sambicus nigra.

Roste v listnatých lesích, setkáme se s ním i na zahradách, při okrajích cest nebo v různých křoviskách.

Bez černý je listnatý keř, který může dorůst až do sedmimetrové výšky. Bývá velmi bohatě rozvětvený. Kůru má šedohnědou a popraskanou. Listy jsou až třicet centimetrů dlouhé a skládají se z pěti až sedmi vejčitých zašpičatělých lístečků. Rašit začne podle teploty už v březnu, kvete při hezkém počasí již od konce května. Květy má Černý bez drobné pět až osm milimetrů velké, které rostou v bohatých soukvětích, které mouhou být přes dvacet centimetrů veliká. Černé bobule bezu dozrávají v srpnu až v září.

Bez černý je rostlinou často využívanou v kuchyni i lékárničce. Plody obsahují hodně vitamínů C, květy pomáhají při nachlazení. Asi nejznámější produkt z květů je bezinkový sirup (z plodů ale můžeme sirup vyrobit také) zajímavůstkou jsou například také osmažené květy černého bezu neboli kosmatice.

Heřmánek lékařský neboli pravý

2011-11-12T18:10:00.000-08:00

Heřmánek lékařský (také heřmánek pravý) má latinský název Matricaria recutita (používal se dříve název Chamomilla recutita, ale ten je vědecky nesprávný protože patří do rodu heřmánku - Matricaria ).

Vyrůstá na polích a podél cest, není ničím neobvyklým ho objevit mezi obilím. Samozřejmě se také z jasných důvodů pěstuje.

Heřmánek lékařský má až čtyřicet centimetrů. Můžeme ho spatřit kvést od května až do srpna. Bílé okvětní lístky se brzy svěšují dolů, obklopují velmi jasně žluté květní lůžko. Samotné květní lůžko je velmi aromatické, ve vnitř je duté. Listy jsou třikrát peřenodílné.

Heřmánek lékařský je hlavně známý díky svým léčivým účinkům, ve většině domácností asi najdete nějaký heřmánkový čaj. Samozřejmě že důležité jsou i výtažky z heřmánku, kromě léčivých účinků má také použití v kosmetice.

Vlaštovičník větší

2011-11-10T17:59:00.000-08:00

Vlaštovičník větší má latinský název Chelidonium majus.

Objevuje se na krajích cest, na zdech a mezi keři.

Vlaštovičník větší dorůstá až do výšky tři čtvrtě metru. Listy má laločnatě vroubkované. Na spodní části jsou modrozelené a pokryté malými chloupky. Kvítky má jasně žluté se čtyřmi korunními lístky. Jsou do dvou centimetrů veliké. Kvete od konce dubna až do září. Plodí až pět centimetrů dlouhé šešule s černými semínky.

Vlaštovičník větší je všeobecně známý jako lidová metoda na bradavice (A co více, velmi často úspěšná, zvláště pokud bradavice jsou malé). Používá se jeho naoranžovělá šťáva, kterou roní, pokud ji kdekoliv poškodíme a touto šťávou poté bradavici potřeme. Jinak je vlaštovičník rostlinou léčivou, ale i jedovatou, kterou by měl k jiným vědem než odstraňování bradavic používat pouze odborník.

Topol osika

2011-11-08T17:53:00.000-08:00

Topol osika má latinský název Populus tremula.

Roste nejčastěji v světlejších lesích, setkáme se s ním na okrajích cest.

Jde o strom dosahující občas výšky až třicet centimetrů. Má širokou korunu. Jeho kůra mívá šedožlutou barvu, je hladká, borka je černá. Listy mají řapík až sedm centimetrů dlouhý, jejich tvar je oválný, jsou až osm centimetrů veliké. Jejich povrch je lesklý, spodní strana matná, mají zubatý okraj. Jehnědy má topol osika na přelomu března a dubna. Topol osika je opylován větrem, plody dozrávají v květnu, chlupatá semínka také roznáší vítr. ¨

Topol osika je ten slavný strom, na kterém se podle křesťanské tradice oběsil Jidáš poté co zradil Ježíše Krista a následně dostal výčitky svědomí. Záchvěvy listů, které jsou viditelné i při minimálním pohybu vzduchu daly vznik lidovému rčení, že se někdo chvěje jako osika.

Růže alpská

2011-11-08T17:16:00.000-08:00

Růže alpská má latinský název Rosa pendulina.

Roste v horských a podhorských jehličnatých i smíšených lesících či křovinách, preferuje spíše bukojedlové lesy. S vlhčí půdou a stínem podél potoků sestupuje i do nížin, ale jinak Růže alpská se nachází dokonce ve výšce dvou a půl tisíce metrů nad mořem.

Tato růže je rozložitější půl metru až dva metry veliký keřík. Ostny se nachází jen v její dolní části a není jich příliš mnoho. Listy jsou sedmi až jedenáctičetné, lístečky jsou na okrajích pilovité. Kvete jasně červeně od května až do července. Plodí červené šípky, s klasickým lahvicovitým tvarem.

Růže alpská plodí jeden z větších zdrojů vitamínu C, který nám příroda může sama od sebe nabídnout. Její šípky se dají použít de facto úplně stejně jako šípky Růže šípkové. Sběr, sušení i skladování je také podobné.

Žampion - pečárka - ovčí

2011-11-06T15:56:00.000-08:00

Žampion ovčí (také pečárka ovčí) má latinský název Agaricus arvensis.

Roste ve smíšených i listnatých lesích, stejně tak ji najdeme na loukách a pastvinách či v zahradách. Vyskytuje se od června do listopadu. Objevuje se většinou ve větším množství (čili když najdete jednu, tak je to spíše výjimka nebo někdo sesbíral zbylé).

Klobouček má až dvanácticentimetrový průměr, v mládí je kulovitý, většinou bílý, případně lehce nažloutlý. Lupeny jsou v mládí šedohnědé, později tmavnou a šednou více. Třeň bývá až deset centimetrů dlouhý a až tři centimetry tlustý, v horní části se občas objeví dvojitý prsten. Na řezu je Žampion ovčí bílý, vůní může připomínat trochu anýz.

Je to výborný jedlý žampion, v kuchyni je pro něj spousta receptů. Pozor na záměnu s žampionem zápašným, který vypadá dosti podobně, rozlišuje ho ale jasně nemilá plynová vůně.

Žampion - pečárka - zápašný

2011-11-05T15:15:00.000-07:00

Žampion zápašný (také pečárka zápašná) má latinský název Agaricus xanthodermus.

Žampion zápašný můžeme najít v lesích všeho druhu, což se týká i různých travnatých sadů a parků. Objevuje se v přírodě od konce června až do října.

Klobouček je až dvanáct centimetrů veliký a je jasně bílý. Lupeny má v mládí růžové, později mohou hnědnout. Nohu má až deset centimetrů dlouhou a tři centimetry tlustou, dole má mírně hlízovitý tvar. Na řezu žloutne a později rezne. Má jasný nepříjemný zápach, který připomíná svítiplyn.

Žampion zápašný je nejedlý, je však podobný jiným pečárkám (zvláště ovčí) a proto je dosti často zaměňován. Ale nemilá nehoubová vůně by měla být pro každého jasným varováním.

Pošvatka obecná

2011-11-04T15:08:00.000-07:00

Pošvatka obecná má latinský název Amanita vaginata.

Roste ve všech našich lesech, vybírá si spíše vlhčí místa. Roste od června až do října.

Klobouk má Pošvatka obecná až dvanáct centimetrů veliký, v mládí je kuželovitý, později je rozložený ve středu s hrbolkem. Barva je šedivá, někdy s věkem světlá téměř až do běla. Lupeny jsou čistě bílé. Nohu má až patnáct centimetrů dlouhou a půl druhého centimetru širokou, vyrůstá z vysokého kalichu. Nemá prsten. Na řezu je bílá.

Jde o nejedovatou houbu, která ale se hodí k jídlu jen po povaření a navíc je příliš snadno zaměnitelná s našimi nejjedovatějšími houbami, proto se naprosto nic nestane, když ji necháme přírodě a nebudeme ji sbírat vůbec.

Muchomůrka tygrovaná

2011-11-03T14:38:00.000-07:00

Muchomůrka tygrovaná má latinský název Amanita pantherina.

Roste v našich listnatých lesích, objevuje se velmi často poblíž dubů a na hezky slunečných místech. Roste od léta do podzima.

Muchomůrka tygrovaná má až dvanáct centimetrů veliký klobouk, barvu má žlutohnědou až nahnědlou, okraje jsou rýhované a klobouk bývá pokryt bílými stroupky. Lupeny má Muchomůrka tygrovaná bílé, s věkem jemně žloutnou. Třeň má dole hlízovitý, je až patnáct centimetrů dlouhý a dva centimetry široký. V horní třetině třeně se nachází bílý prsten. Na řezu je tato houba bílá.

Muchomůrka tygrovaná je spolu s Muchomůrkou zelenou jednou z nejjedovatějších hub našich lesů a také spolu s ní je jednou z nejčastějších případů otrav houbami. Nejčastěji bývá zaměňována s Muchomůrkou růžovkou.

Žampion - pečárka - polní

2011-11-02T14:25:00.000-07:00

Žampion (či pečárka) polní má latinský název Agaricus campestris.

Roste tak jak jasně z jeho názvu vyniká mimo lesy na loukách, polích a zahradách, má rád dobře vyživené (pohnojené) půdy. Roste od léta do začátku podzimu.

Klobouk má až dvanáct centimetrů veliký, hezky bílý, ve starším věku je mírně našedlý. Mladé žampiony mají kulový klobouk dole uzavřený závojem. Lupeny jsou narůžovělé později červenají až hnědnou. Třeň má až deset centimetrů dlouhý a až čtyři centimetry tlustý, je převážně bílý, v horní části se může objevit prsten. Na řezu je Žampion polní bílý.

Žampion polní je oblíbený chutný jedlý druh, který používáme při vaření naprosto stejně jako žampiony zahradní/dvouvýtrusé, kupované v obchodech.

Muchomůrka šedivka

2011-11-01T14:04:00.000-07:00

Muchomůrka šedivka má latinský název Amanita spissa.

Nejčastěji se Muchomůrka šedivka vyskytuje v našich jehličnatých lesích, vybírá si spíše kyselejší půdy. Roste od léta do podzima, nepotřebuje tolik vlhka jako jiné houby.

Klobouk má až deset centimetrů veliký, je zabarvený šedivě či šedohnědě. Je jako i u jiných muchomůrek pokrytý bělavými stroupky. Lupeny má bílé. Noha je až deset centimetrů dlouhá a až tři centimetry široká, v dolní části se mírně hlízovitě rozšiřuje. Na řezu je tato houba bílá.

Muchomůrka šedivka je sice uváděna jako jedlá houba, a rozhodně jedovatá není. Ale za prvé nemá nijak zajímavou chuť, prostě je to jen taková hmota a za druhé je zde příliš velké riziko záměny s jinými výrazně jedovatými muchomůrkami, jako například je muchomůrka tygrovaná.

Holubinka zelená

2011-10-31T13:53:00.000-07:00

Holubinka zelená (či holubinka trávozelená) má latinský název Russula aeruginea.

Vybírá si jak listnaté tak jehličnaté lesy. Preferuje kyselejší půdy. Objevuje se od konce teplejšího května až do října a je to velmi častá houba v našich lesích.

Klobouk má až deset centimetrů veliký. Barvu má zelenou v různé sytosti, připomíná barvu olivek či vlhké trávy. Holubinka zelená má bílé lupeny, které s věkem mohou žloutnout. Třeň má až osm centimetrů dlouhý a až dva centimetry tlustý. V dolní částí se mírně zužuje. Je bílý ale může mírně žloutnout nebo reznout. Na řezu je bílá ale může mírně červenat.

Holubinka zelená je často sbíraná jedlá houba, ale musí se tepelně zpracovat. Nejde ji zaměnit s muchomůrkou zelenou, i když často toto varování uslyšíte. Holubinka zelená totiž nikdy nemá kalich a prsten u ní také nikdy nenajdete. Navíc holubinky obecně jsou výrazně masivnější houby.

Muchomůrka citronová

2011-10-30T13:48:00.000-07:00

Muchomůrka citronová má latinský název Amanita citrina.

Roste jak v jehličnatých, tak listnatých tak i smíšených lesích. Setkat se s ní můžeme při návštěvě lesa od konce jara až do podzimu.

Klobouk má až deset centimetrů průměr, jeho barva je žlutá v několika odstínech, od citronové až k jemně nazelenalé. Jsou na něm malé bělavé stroupky. Lupeny má Muchomůrka citronová bílé. Třeň má až dvanáct centimetrů dlouhý a až dva centimetry široký. Je velmi světle žluté barvy a v horní části se nachází prsten. Na řezu je tato muchomůrka bílá.

Sice není tak jedovatá jako například Muchomůrka zelená, stejně jedovatá je a rozhodně se nesmí sbírat.

Štítovka jelení

2011-10-29T13:40:00.000-07:00

Štítovka jelení má latinský název Pluteus cervinus.

Roste na pařezech a na mrtvých kmenech stromů, vyskytuje se od poloviny června do října.

Klobouček je až dvanáct centimetrů veliký, hnědé až šedohnědé barvy. Lupeny má bílé, případně lehce růžové. Nožka je až dvanáct centimetrů dlouhá a až půl druhého centimetru tlustá, má válcovitý tvar. Jsou na něm výrazněji zarýsovaná vlákna, barvu má bílou. Na řezu je štítovka jelení bílá.

Je to jedlá, ale nepříliš zajímavá houba.

Bedla vysoká - Bedla jedlá

2011-10-28T18:14:00.000-07:00

Bedla vysoká má latinský název Macrolepiota procera (A lidový Bedla Jedlá).

Bedla vysoká se vyskytuje jak v jehličnatých tak listnatých lesích, preferuje sušší místa, většinou ji můžeme najít na světlých mýtinkách. Objevuje se od konce července až do října.

Klobouk má ač čtvrt metru veliký (i když lze najít i opravdu obrovské, téměř zaměnitelné s deštníkem), v mládí má tvar paličky. Ve stáří připomíná suchý, hněděšupinatý deštníček. Lupeny jsou bílé, případně našedlé. Třeň bývá dlouhý, může dosahovat až čtyřiceticentimetrovou délku, v poměru k délce není příliš tlustý, největší tloušťka je čtyři centimetry. Bedla vysoká má třeň dole výrazně rozšířený do cibulky či hlízy. Noha je hnědě žíhaná, v horní části bývá výrazně rozpoznatelný prsetn. Na řezu je bílá.

Bedla vysoká je velmi oblíbená a často sbíraná houba (proto ten její název Bedla jedlá, často mylně považovaný za správný). Používá se většinou klobouk - smažená bedla je opravdu delikateska.

Límcovka měděnková

2011-10-27T17:59:00.000-07:00

Límcovka měděnková má latinský název Stropharia aeruginosa.

Roste v lesích i mimo les, vybírá si místa, kde najde nějaké tlející dřevo či listí. Objevuje se od konce května až do listopadu.

Klobouk má až osm centimetrů veliký, barva připomíná měděnku, jak i název Límcovka měděnková jasně naznačuje. Na povrchu se mohou objevit bílé šupinky. Lupeny má husté, mladé houby je mají bělavé, u starších hnědnou. Třeň je až osm centimetrů dlouhý a přibližně půl centimetrů tlustý. V horní části má Límcovka měděnková bělavý až hnědavý prsten. Na řezu je bílá, třeň je na řezu nazelenalý.

Bývá často uváděná jako jedlá, ale většinou ne příliš kvalitní, samostatně téměř nepoužitelná. Je zaměnitelná s jedovatou límcovkou.

Třepenitka cihlová

2011-10-26T17:42:00.000-07:00

Třepenitka cihlová má latinský název Hypholoma sublateritium.

Roste na pařících více méně celý teplý rok, čili neroste jen v zimě.

Kloboučky má až osm centimetrů veliké, jasně červené, ve středu výraznější. Lupeny jsou žlutavé, případně nazelenalé až hnědavé. Nožku má až dvanáct centimetrů dlouhou a kolem jednoho centimetru širokou. Na řezu je bílá, případně může být slabě žlutočervená.

Jedovatá sice není, ale je hořká, čímž by znehodnotila jakýkoliv houbový pokrm.

Čirůvka májovka

2011-10-25T17:28:00.000-07:00

Čirůvka májovka má latinský název Calocybe gambosa.

Čirůvka májovka roste od dubna (a hlavně v máji) až do června, vybírá si světlejší lesy. Většinou ji objevíme mezi trávou.

Klobouk má až dvanácticentimetrový bílé či našedivělé barvy. Lupeny jsou bílé či lehce nažloutlé nebo našedlé. Nožku má do šesti centimetrů dlouhou a do půl druhého centimetru tlustou. Barvy podobné jako klobouk. Na řezu je Čirůvka májovka bílá.

Je to velmi oblíbená jedlá houba, kterou by ale měl zkušenější houbař aby nedošlo k záměně s velmi jedovatými druhy.

Závojenka olovnatá

2011-10-24T17:15:00.000-07:00

Závojenka olovnatá (olovová) má latinský název Entoloma sinuatum.

Roste většinou pod duby, objevuje se od červenco až do října.

Klobouk má až patnáct centimetrů veliký, na okrajích je podvinutý. Barvu má bělavou později lehce hnědo šedne. Lupeny jsou nažloutlé, s postupem věku červenají. Noha je až dvacet centimetrů dlouhá, na spodu se lehce rozšiřuje a může být až sedm centimerů tlustá. Barvu má bílou až světle nahnědlou. Na řezu je Závojenka olovnatá bílá.

Patří k jedněm z jedovatějších hub našich lesů, bůh zaplať ale nevyskytuje se zase až tak příliš často.

Hlíva ústřičná

2011-10-23T16:47:00.000-07:00

Hlíva ústřičná má latinský název Pleurotus ostreatus.

Roste na kmenech listnatých stromů, objevuje se i na jehličnanech. V přírodě roste od října do února. Nyní je oblíbené pěstování hlívy v domácích (sklepních či zahradních) podmínkách. Tam roste i například na balících slámy.

Hlíva ústřičná má až dvacet centimetrů veliký klobouk. Barvu má od světlé až do hnědé. Lupeny jsou bílé případně lehce našedlé. Třeň je jen kraťoučký - do čtyřech centimetrů, je velmi tuhý. Na řezu je hlíva ústřičná bílá, má hezkou houbovou vůni.

Hlíva ústřičná je velmi oblíbenou houbou v našich kuchyních, je na ni mnoho receptů (jedí se kloboučky, i když nožku je možno usušit a kořenit s ní jídlo). I když většina lidí si ji ani nenosí z lesa, ale kupuje již vypěstovanou v obchodech. Má i léčivé účinky, různé extrakty z hlívy se prodávají například pro posílení imunity či snížení cholesterolu.

Penízovka sametonohá

2011-10-22T16:41:00.000-07:00

Penízovka sametonohá má latinský název Flammulina velutipes.

Nejčastěji roste na pařezech a kmenech listnatých stromů, zřídkakdy ji ale lze najít také na jehličnanech. Vyskytuje se od podzima do jara, čili je to jedna z mála hub rostoucích v zimě.

Klobouky má až osm centimetrů veliké, barvy jsou hnědě žluté, ve středu výrazněji hnědavé. Lupeny má bílé, s věkem žloutnout. Nožka je až osm centimetrů dlouhá a tloušťku má nanejvýš půlcentimetrovou. Na řezu je světlá až nažloutlá.

Jde o jedlou houbu, používá se hlavně klobouček. Kdyby nebyla zimní, tak pravděpodobně pro malou výtěžnost oblíbená asi nebude. Takto se používá dost často, zvláště proto, aby přidala houbovou chuť nějakému jídlu.

Helmovka růžová

2011-10-21T16:38:00.000-07:00

Helmovka růžová má latinský název Mycena rosea.

Vyskytuje se hlavně v listnatých lesích, objevuje se od konce léta až do října.

Klobouk má až šest centimetrů průměr, uprostřed se objevuje malý hrbolek. Má růžovou barvu, za sucha výrazněji bledne. Lupeny jsou bílé až narůžovělé. Třeň je dlouhý a tenký, má až deset centimetrů délky a maximálně půl centimetru tloušťky. Na řezu je Helmovka růžová bílá nebo narůžovělá.

Je jedovatá, průběh otravy trochu připomíná otravu muchomůrkou červenou.

Penízovka dubová

2011-10-20T16:30:00.000-07:00

Penízovka dubová má latinský název Collybia dryophila.

Roste v listnatých, jehličnatých i smíšených lesích. Jak název napovídá, najdete ji často poblíž dubů či pod či mezi jejich napadaným listím. Roste celou houbařskou sezónu.

Klobouč má maximálně šesticentimetrový průměr, je plochý, barvu má hnědavou, na okrajích je světlejší až bílý. Lupeny jsou bílé případně lehce žlutavé. Třeň je až sedm centimetrů dlouhný a maximálně půl centimetru tlustý. Na řezu je Penízovka dubová bílá.

Je občas považována za jedlou houbu, ale zvláště pro její nevydatnost není velký důvod ji sbírat.

Třepenitka svazčitá

2011-10-19T16:24:00.000-07:00

Třepenitka svazčitá má latinský název Hypholoma fasciculare.

Roste od konce zimy až do jejího začátku ve větším množství na pařezech jak jehličnatých tak listnatých stromech. Vyskytuje se ve velkých množstvích.

Malý klobouček má až šest centimetrů průměr, má jasně žlutou barvu na špičce hnědavé kolečko. Lupeny jsou husté žluté až zelenavé barvy. Třeň je výrazně delší než je průměr kloboučku, dosahuje až deseti centimetrů. Na řezu je výrazně žlutá, voní nakysle.

Je jedovatá a jde jí zaměnit s opěňkou či václavkou.

Šupinovka zhoubná

2011-10-18T16:19:00.000-07:00

Šupinovka zhoubná má latinský název Pholiota destruens.

Objevuje se ve větším množství na topolech a to jak živých tak mrtvých. Roste od srpna celý podzim.

Klobouk má až dvaceticentimetrový průměr. Je světlejší ale zabarvuje se až do hněda. Jeho vzhled výrazně zesvětlují bílé šupinky, kterými je hustě pokrytý. Lupeny má hnědavé a husté. Třeň má až patnáct centimetrů dlouhý a tři centimetry tlustý, dole bývá širší, pod kloboukem je vidět náznaky prstenu. Na řezu je bíláaž hnědavá.

Je tuhá a nepříliš jedlá.

Pavučinec slizký

2011-10-17T16:09:00.000-07:00

Pavučinec slizký má latinský název Cortinarius mucosus.

Preferuje smrkové a případně borové lesy. Objevuje se ve skupinách od srpna do října.

Klobouk má až dvanáct centimetrů veliký, barvu má v různých odstínech hnědé. Ve vlhčích obdobích je celý klobouček, přesně podle názvu této houby, slizký. Lupeny má Pavučinec slizký hnědé, ale převážně jsou světlejší než klobouček. Třeň je až patnáct centimetrů dlouhý a dva centimetry tlustý, v horní části se ukazuje nahnědlý závoj. Na řezu je bílé barvy.

Obecně Pavučince se nedoporučují sbírat, i když někdo je považuje za jedlé.

Špička obecná

2011-10-16T16:04:00.000-07:00

Špička obecná má latinský název Marasmius oreades.

Roste na loukách a pastvinách, občas ji objevíme na okrajích lesů. Vyskytuje se už od května až do podzimu, často se objeví po delším mokrém období. Bývá ve větších skupinách.

Drobné koboučky má až pěticentimetrové, barvy bledé případně lehce nažloutlé. Lupeny jsou bílé, většinou světlejší než je klobouček. Nožku má až sedm centimetrů dlouhou a maximálně půl centimetru tlustou. Je bílá, ve spodní části mírně tmavne. Na řezu je Špička obecná bílá, má jemnou mandlovou vůni.

Je jedlá a oblíbená, používá se zvláště do houbových polévek.

Šupinovka kostrbatá

2011-10-15T15:56:00.000-07:00

Šupinovka kostrbatá má latinský název Pholiota squarrosa.

Roste na pařezech a dolních částech odumírajících ale i živých stromech. Roste od konce léta až do podzima, občas se objevuje ještě v prosinci.

Klobouček má do patnácti centimetrů v průměru, barvu má v různých odstínech žluté. Je pokryt hustě hnědavými šupinkami. Třeň je dlouhý až dvacet centimetrů a tlustý až půl druhého centimetru a taktéž ho pokrývají podobné šupinky jako klobouk. Šupinovka kostrbatá je na řezu nažloutlá.

Jde o jedlou houbu, která ale není příliš kvalitní. Jediné co má trošku v jejím případě smysl, je nakládání kloboučků mladých hub do octa.

Pavučinec náramkovitý

2011-10-14T18:03:00.000-07:00

Pavučinec náramkovitý má latinský název Cortinarius armillatus.

Vyskytuje se v jehličnatých a smíšených lesích, má rád přítomnost břízy. Je dost často ukrytý v listí či ve vyšším mechu, objevuje se od srpna do října.

Klobouk má až deset centimetrů veliký, v mládí zvoncovitý, později jen lehce sklenutý. Barvu má červenou až červenohnědou. Lupeny jsou nažloutlé, později rezavohnědé. Noha je až patnáct centimetrů dlouhá a půl druhého centimetru široká, směrem dolu se mírně rozšiřuje. Na třeni lze vypozorovat tmavší náznaky závojů - ony náramky. Samotný třeň bývá spíše světlejší. Na řezu je pavučinec náramkovitý nahnětlý.

Někdo ho sice sbírá, ale není to obecně uznávaná jedlá houba.

Sluka svraskalá

2011-10-13T17:52:00.000-07:00

Sluka svraskalá má latinský název Rozites caperata.

Vybírá si ke svému růstu jehličnaté, hlavně borové, lesy. Preferuje kyselejší půdu a roste od konce léta do října.

Klobouček má až deset centimetrů veliký, malé sluky jsou uzavřené (a zaměnitelné s mnoha houbami v tom i velmi jedovatými), později se šíře rozevře. Má žlutavou až hnědavou barvu. Lupeny jsou žluté až světlehnědé. Nohu má až dvanáct centimetrů dlouhou a až dva centimetry tlustou válcovitého tvaru. V horní části má bílý prsten. Na řezu je Sluka svraskalá bílá, voní příjemně houbově, ale není to příliš intenzivní vůně.

V kuchyni má mnohé uplatnění, znalci ji porovnávají dokonce i k masu. Ale například na houbovou polévku se hodí Sluka také výborně.

Holubinka smrdutá

2011-10-12T17:39:00.000-07:00

Holubinka smrdutá má latinský název Russula foetens.

Vybírá si vlhčí půdy, ale druh lesa je jí více méně jedno a proto ji najdeme téměř kdekoliv.

Klobouček má až patnáct centimetrů veliký, žlutý až hnědavý. Mladší houby jsou světlejší a také mají klobouk kulovitě uzavřený, co může někdy vést nezkušené houbaře k záměně s jinými druhy, jako jsou například hříbky. Lupeny jsou světlé s nažloutlými skvrnkami, ve stáří tmavnou. Dutá noha je až dvanáct centimetrů veliká a tři centimetry tlustá, je světlá ale dole má tmavší skvrny. Na řezu je Holubinka smrdutá nažloutlá a opravdu dosti nevábně vonící.

Už jen ta obludná vůně jasně říká, nejezte mně.

Václavka obecná

2011-10-11T19:45:00.000-07:00

Václavka obecná má latinský název Armillaria mellea.

Roste velmi hojně v září až říjnu (kolem Václava, proto i její české jméno), objevuje se na pařezech ale i na živých stromech, vždy ve větším množství.

Klobouček může mít až patnáct centimetrů, v různých odstíněch hnědé i ve velmi světlých. Je pokrytý tmavšími šupinkami. Lupeny jsou bílé, případně lehce nažloutlé. Nožka může mít až dvacet centimetrů délky a až tři centimetry tloušťky. Barvu má nažloutlou či nahnědlou. V horní části lze jasně rozeznat prsten. Na řezu je Václavka obecná bílá nebo nažloutlá.

Jedná se o často sbíranou houbu, ale v jejím případě nejde o nějaké výtečné kulinární kvality (je tuhá a navíc za syrova rozhodně nejedlá a může vyvolat žaludeční problémy), jako spíše o to, že je jí prostě hodně a je velmi jednoduše rozeznatelná, takže i pokud je podzimní houbová výprava neúspěšná, skoro vždy nějaké václavky najdete. Často se také nakládá do octa.

Čirůvka havelka

2011-10-10T19:40:00.000-07:00

Čirůvka havelka má latinský název Tricholoma portenosum.

Většinou se vyskytuje v borových a jehličnatých lesích, v oblibě má kyselejší půdu. Dá se ji najít i v listnatých lesích. Jde o podzimní houbu, která roste až do mrazíků.

Klobouk má až deset centimetrů veliký, je šedočerné až černé barvy, ve středu má hrbol. Lupeny jsou bílé. Noha má až osm centimetrů délky a až dva centimetry tloušťky, je bílá, může mít zelený odstín. Na řezu je bílá či s lehoučkým šedavým odstínem.

Čirůvka havelka je chutná, jedlá a oblíbená.

Čirůvka zemní

2011-10-09T19:33:00.000-07:00

Čirůvka zemní má latinský název Tricholoma terreum.

Roste ve světlejších jehličnatých lescíh, vybírá si borovice a vápencové půdy. Objevuje se na podzim, roste od září až do mrazů.

Klobouk je až osm centimetrů veliký, na povrchu je tmavě šedý, lupeny dole jsou bílé případně lehce šedivé. Třeň má délku až šest centimetrů a tloušťku až půl druhého. Na řezu je v kloboučku šedivá, nohu má Čirůvka zemní bílou.

Jde sice o jedlou houbu, ale je lehce zaměnitelná s jinými druhy čirůvek, které již jedlé nejsou, proto by ji měl sbírat pouze zkušený houbař.

Holubinka namodralá

2011-10-08T19:09:00.000-07:00

Holubinka namodralá má latinský název Russula cyanoxantha.

Roste ve všech našich lesích, nejčastěji ji najdeme pod našimi nejmohutnějšími listnáči, jakými je dub a buk.

Jde o celkem velkou houbu, klobouček má šest až patnáct centimetrů, ve středu je lehounce propadlý. Barvu má, jak název naznačuje, namodralou, případně lehce do fialova, občas hodí zelené odstíny. Mladší houby mají sytější barvu, starší lehce blednou. Lupeny jsou bílé. Bílý třeň má až deset centimetrů dlouhý a až tři centimetry tlustý. Na řezu je bílý a nemění barvu.

Holubinka namodralá je oblíbená a vydajná houba, která se hodí na vaření každého houbového jídla (pokud nevyžaduje samozřejmě nějakou jinou houbu, takže smaženou bedlu z ní neuděláte :)). Například na takový houbový guláš je jako stvořená.

Holubinka vrhavka

2011-10-07T18:59:00.000-07:00

Holubinka vrhavka má latinský název Russula emetica.

Roste mezi mechem na vlhčích půdách jak v jehličnatých tak v listnatých lesích. Roste od července až do října.

Klobouk má až deset centimetrů veliký, je většinou dosti plochý. Barvu má jasně červenou ale občas i růžovou. Většinou s věkem bledne. Lupeny jsou bílé, starší lehce žloutnou. Noha je až osm centimetrů dlouhá a až dva centimetry tlustá. Holubinka vrhavka je na řezu bílá, houba je obecně docela křehká.

Rozhodně není jedlá, konec konců i její název naznačuje, co se může konzumentům stát.

Čirůvka mýdlová

2011-10-06T18:54:00.000-07:00

Čirůvka mýdlová má latinský název Tricholoma saponaceum.

Tato nejedlá čirůvka roste v jehličnatých a smíšených lesích. Zřídka se objeví i mezi čistými listnáči. Roste od konce léta až do listopadu.

Klobouček je až dvanáct centimetrů veliký a je ve všemožných barvách, může být šedý i zelený ale také se vyskytují čirůvky, které jsou červené či hnědavé, zvláště u starších exemplářů. Lupeny jsou u mladších hub bílé, později žloutnou či dokonce lehce červenají. Nohu má až deset centimetrů dlohou a až tři centimetry tlustou. Barvy je bílé. Na řezu je Čirůvka mýdlová bílá, ale s časem lehce růžoví - voní po mýdle, z tohoto se bere i její název.

Penízovka širokolupenná

2011-10-05T13:48:00.000-07:00

Penízovka širokolupenná má latinský název Megacollybia platyphylla.

Vyrůstá nejčastěji v jehličnatých lesích na ztrouchnivělých pařízcích a jejich okolí. Roste od léta do podzima.

Klobouk má až patnácticentimetrový průměr a šedavou barvu, okraje bývají u větších jedinců roztrhané. Lupeny má bílé, někdy mírně hnědnou. Noha je až dva centimetry tlustá, bílá až šedobílá. Bývá delší než je průměr klobouku. Na řezu je Penízovka širokolupenná bílá.

Šafránka červenožlutá

2011-10-04T13:02:00.000-07:00

Šafránka červenožlutá má latinský název Tricholomopsis rutilans.

Roste v jehličnatých lesích na pařících nebo z mrtvých kousků dřev. Začíná růst v červenci a roste až do října.

Klobouk má až patnáct centimetrů veliký. Má purpurovou barvu s prosvítajícím žlutým podkladem. Lupeny mají barvu oranžovožlutou. Noha je růžovožlutá. Na řezu se odhaluje světlčžlutá pevná dužina, která voní po pryskyřici.

Holubinka sličná

2011-10-03T11:59:00.000-07:00

Holubinka sličná má latinský název Russula lepida.

Roste jak v listnatých, tak jehličnatých, tak i samozřejmě smíšených lesích, vyskytuje se od půlky léta až do září.

Klobouk má až dvanáct centimetrů veliký, je tvrdší, barvu má světleji červenou, lupeny jsou bílé. Noha je až deset centimetrů dlouhá a až půl druhého centimetru široká. Je bělavě růžový až načervenalý. Na řezu je Holubinka sličná bílá.

Neotrávíte se, ale není jediný důvod proč ji sbírat.

Holubinka nazelenalá

2011-10-02T11:54:00.000-07:00

Holubinka nazelenalá má latinský název Russula virescens.

Roste ve všech našich lesích, ale vybírá si ty méně husté a hezky prosvětlené, stejně tak ji můžeme najít přímo na kraji lesa. Nejraději má společnost borovic a dubů, roste od července až do září.

Klobouk má barvu zelenkavou, trochu připomínající měděnku, je až dvanáct centimetrů veliký. Lupeny jsou bílé. Noha je až osm centimetrů dlouhá a až tři centimetry tlustá, barvy bílé ale v pozdějším věku může mít rezaté náznaky. Na řezu je holubinka nazelenalá bílá.

Patří k nejlepším holubinkám a také k nejchutnějším houbám obecně. Dá se říci, že ji není možno zaměnit s jakoukoliv jedovatou houbou.

Bedla červenající

2011-10-01T18:32:00.000-07:00

Bedla červenající má latinský název Macrolepiota rhacodes.

Roste v jehličnatých lesích, ale narazit na ni lze i v lesích listnatých. Objevuje se od léta do podzima.

Klobouk má až patnáct centimetrů průměr, v mládí připomíná paličku později s téměř úplně do plocha rozevře. Povrch je hustě hnědě šupinatý - tmavší a kompaktnější u středu. Lupeny jsou bílé. Noha je až dvacet centimetrů dlouhá a půl druhého centimetru široká. V dolní části má širokou bambulku, noha je světlá až lehce načervenalá, v horní části je poznat prstenec. Na řezu hnědne či červená.

Je téměř vždy uváděná jako jedlá, ale dochází k tolika záměnám s jinými druhy a navíc se vedou spekulace, že určité mutace přímo mohou být pro některé lidi jedovaté, že je lepší se jí při sběru hub vyhnout. Je přeci tolik naprosto bezdiskusně jedlých a dokonalých, že o jeden druh v košíku méně nikomu neuškodí.

Holubinka černající

2011-10-01T11:48:00.000-07:00

Holubinka černající má latinský název Russula nigricans.

Roste jak v listnatých tak v jehličnatých lesích, vyskytuje se od července až do pozdního podzima.

Klobouk má až patnácticentimetrový průměr, ve středu je trošku vmáčklý. Barvu má svrchu velmi rychle hnědou až černohnědou, lupeny jsou jako u jiných holubinek výrazně světlejší, i když postupně také tmavnou. Třeň má až sedm centimetrů dlouhý a až čtyři centimetry tlustý, většinou je kratší než je průměr kloboučku. Barvu má podobnou jako lupeny. Na řezu je na začátku holubinka černající bílá, ale postupně začíná červenat až jak i název napovídá zčerná.

Nejedná se o jedovatou houbu, ale vůbec není dobrá, tudíž není důvod ji jíst.

Lakovka laková

2011-09-30T11:38:00.000-07:00

Lakovka laková má latinský název Laccaria laccata.

Roste v období od června až do října ve větších množstvích, vybírá si spíše vlhčí lesy.

Klobouček má až šest centimetrů veliký, barva je oranžová až hnědavá, při sušších obdobích začíná svěztlat. Ze spoda má lupeny narůžovělé až červenavé. Noha je až deset centimetrů dlouhá a necelý centimetr tlustá. Barvu má de facto stejnou jako klobouček. Na řezu je lakovka laková narůžovělá.

Holubinka vláhomilná

2011-09-29T17:47:00.000-07:00

Holubinka vláhomilná má latinský název Russula paludosa.

Roste hlavně ve vlhčích a tmavších jehličnatých lesích. Preferuje pro svůj výskyt kyselejší půdu. Je dosti pozdní, začíná se objevovat v srpnu a roste do října.

Je to docela velká holubinka, klobouk může mít až patnáct centimetrů v průměru a má červenou barvu, občas lehce naoranžovělou. Lupeny jsou světlé až žlutavé. Třeň je také až patnáct centimetrů veliký a až čtyři centimetry tlustý. Je bílý až narůžovělý. Na řezu je Holubinka vláhomilná bílá, nemění barvu.

Je jedlá a chutná.

Holubinka hlínožlutá

2011-09-28T17:44:00.000-07:00

Holubinka hlínožlutá má latinský název Russula ochroleuca.

Pro svůj růst si vybírá jehličnaté lesy a kyselejší půdu. Vyskytuje se od srpna až do října a jde o dosti častou houbu v našich lesích.

Holubinka hlínožlutá má klobouk v různých odstínech žluté barvy, který je až dvanáct centimetrů veliký. Lupeny jsou bílé, s věkem mírně žloutnou. Třeň má až osm centimetrů dlouhý a až tři centimetry tlustý, bledavý ale s věkem také žloutnoucí. Na řezu je holubinka hlínožlutá bílá až šedavá. Ačkoliv není jedovatá, není jediný důvod kromě zvětšení množství houbovité hmoty bez chuti v jídle ji jíst. Navíc je příliš podobná jiným nejedlým a velmi nedobrým holubinkám.

Ryzec ryšavý

2011-09-28T16:59:00.000-07:00

Ryzec ryšavý má latinský název Lactarius rufus.

Roste, často ve skupinkách, od konce června až do podzima. Objevuje se jak v jehličnatých tak ve smíšených lesích, v listnatých na ryzec ryšavý nenarazíte. Nejčastěji se vyskytuje poblíž smrků.

Klobouček je pět až třináct centimetrů veliký, uprostřed má mírný hrbolek. Barvu zvrchu má leskle hnědou až červenohnědou. Ze spoda má nažloutlé až hnědavé lupeny. Noha je delší než průměr klobouku, bývá až jeden centimetr tlustá. Barvu má ve vrchní části podobnou jako klobouk, ale trochu světlejší, na spodku bělá. Na řezu je bílý až nažloutlý, vypouští bílé mléko.

Holubinka mandlová

2011-09-27T16:32:00.000-07:00

Holubinka mandlová má latinský název Russula vesca.

Roste v lesích jak listnatých, tak jehličnatých a samozřejmě i ve smíšených. Vyskytuje se ve větším množství již od poloviny jara až do podzima.

Klobouk má holubinka mandlová šest až dvanáct centimetrů v průměru, u středu je lehoučce vmačklý, barvu má šedo červenavou až šedo lila. Lupeny jsou bílé. Noha je tři až deset centimetrů dlouhá a až tři centimetry tlustá. Na řezu je bílá, ale poraněná místa mají po čase tendenci lehce rezavět.

Jde o jednu z nejchutnějších holubinek a dá se říci že i mezi jedlými houbami obecně je velmi dobrá. Dělá se z ní například výtečná kulajda.

Ryzec hnědý

2011-09-26T16:12:00.000-07:00

Ryzec hnědý má latinský název Lactarius helvus.

Roste nejčastěji v jehličnatých lesích na mechu. Vyskytuje se od konce léta až do října.

Klobouk má šest až dvanáct centimetrů veliký, uprostřed je promáčklý, barvu má okrovou až světlehnědou, ze spodní strany je žlutavý. Třeň má délku průměru klobouku a je až půl druhého centimetru široký. Barvu má podobnou jako klobouk, jen bývá o odstín světlejší. Na řezu je světlý, vypouští průhledné mléko.

Je jedovatý.

Lakovka ametystová

2011-09-25T16:07:00.000-07:00

Lakovka ametystová má latinský název Laccaria amethystea.

Roste ve vlhkých lesích, vyskytuje se od června do října.

Klobouček je malý od dvou do šesti centimetrů. Je mírně vyklenutý uprostřed vmáčklý. Barvu má tmavěfialovou, ze spoda je taktéž fialový. Třeň má až deset centimetrů dlouhý a čtyři až osm milimetrů tlustý. Noha je fialová (ametystová) podobně jako celá houba.

Lakovka ametystová je podobně jako Lakovka laková (Laccaria laccata) jedlá, ale většinou se nesbírá, protože je to velmi malá houba a na naplnění košíku by jich bylo nutno najít opravdu veliké množství.

Voskovka kuželovitá

2011-09-24T16:01:00.000-07:00

Voskovka kuželovitá má latinský název Hygrocybe conica.

Neroste mezi stromy, vybírá si traviny, takže ji najdete přímo na trávnících, loukách či pastvinách. Pokud se vyskytuje v lese, tak je to na světlých travnatých místech a u cest. Roste od června do října.

Klobouk má až šest centimetrů veliký, uprostřed má špičatý hrbolek. Barva je svrchu od žluté až do červenooranžové. Ze spoda je bledá až s věkem oranžovo zelená. Nohu má až deset centimetrů dlouhou a osm milimetrů tlustou. Na řezu je světlá, ale rychle začíná červenat (suchá černat).

Čirůvka dvoubarvá

2011-09-24T12:41:00.001-07:00

Čirůvka dvoubarvá má latinský název Lepista saeva.

Roste nejčastěji na loukách a pastvinách, najdeme ji i na trávnících v zahradách či sadech. Roste od září až do zimy.

Klobouk má až patnáct centimetrů veliký šedavě nažloutlý s podobně barevnými lupeny. Nohu má fialovou, většinou je kratší než je průměr klobouku. Čirůvka dvoubarvá (nazvaná podle rozdílu barev klobouku a nohy) je na řezu bělavá.

Jde o jedlou a dobrou houbu.

Strmělka mlženka

2011-09-24T12:11:00.000-07:00

Strmělka mlženka má latinský název Clitocybe nebularis.

Roste ve všech našich lesích, vybírá si místa s větším množstvím zetlelého jehličí či listí. Objevuje se od začátku podzima až do mrazíků. Vyskytuje se ve větším množství.

Klobouk má někdy až dvacet centimetrů veliký (i když obvyklejší je poloviční velikost), má šedou až šedohnědou barvu. Lupeny jsou v mládí bílé, s věkem lehce žloutnou. Nohu má až deset centimetrů dlouhou a až dva centimetry tlustou. Směrem dolů se noha výrazně rozšiřuje. Na řezu je bílý.

Strmělka mlženka je sice jedlá, ale nijak výrazně zajímavá.

Strmělka anýzka

2011-09-24T11:41:00.000-07:00

Strmělka anýzka má latinský název Clitocybe odora.

Roste jak v listnatých tak jehličnatých lesích, častý výskyt je poblíž smrků. Roste od konce léta až do října.

Strmělka anýzovka má zelený (někdy modrozelený) klobouček až deset centimetrů veliký a ve středu s prohlubní (větší houby). Lupeny jsou bílé až zelenkavé. Noha má až osm centimetrů a je až dvanáct milimetrů tlustá. Barvu má stejnou jako klobouček ale je světlejší. Na řezu je bílý až zelenavý.

Je to jedlá houba, ale nehodí se na sušení, protože ztrácí poté svoji houbovitost a je to jen nějaká usušená hmota.

Šťavnatka pomrazka

2011-09-23T15:32:00.000-07:00

Šťavnatka pomrazka má latinský název Hygrophorus hypothejus.

Roste v jehlíčnatých lesích, nejčastěji ji najdeme pod borovicemi mezi napadaným jehličím. Objevuje se až pozdním podzimem, jak naznačuje i její název, je to často po prvních mrazících.

Klobouk má šťavnatka pomrazka až pět centimetrů veliků, v mládí vyklenutý s postupem věku se ale situace otáčí a je spíše vmáčklý. Barvu má tmavě hnědou, klobouček je pokrytý vrstvou slizu. Lupeny jsou světle žluté. Nohu má až deset centimetrů dlohou kolem půl centimetru tlustou. Je taktéž pokrytá slizem, barvu má žlutavou. Na řezu je bílá.

Slizák lepkavý

2011-09-22T15:29:00.001-07:00

Slizák lepkavý má latinský název Gomphidius rutilus.

Roste nejčastěji v jehličnatých lesích, preferuje borovice. Roste celé léto a poté až do poloviny podzima.

Klobouk má až deset centimetrů veliký. Uprostřed se na něm objevuje malý hrbolek. Ve vlhčím období je mírně lepkavý. Barvu má od žlutohnědé až k žlutočervené. Lupeny má zřídka rozmístěné žlutavé, se stářím tmavnou do červenohněda. Nohu má až osm centimetrů dlouhou a až dva centimetry širokou. Barvu má podobnou jako klobouk jen ve světlejším odstínu, stejně jako klobouk je ve vlhčích dnech mírně lepkavý. Na řezu je žlutavý.

Ryzec pravý

2011-09-20T14:27:00.001-07:00

Ryzec pravý má latinský název Lactarius deliciosus.

Ryzce můžeme objevit pouze pod borovicemi (má variantu smrkovou, která roste jen pod smrky), objevuje se od července do října.

Ryzec pravý má klobouk až patnáct centimetrů veliký, uprostřed mírně promáčkly, na okrajích bývá zlehka podvinutý. Je oranžově zabarvený, je ale na něm jasně vidět tři až šest kruhů. Ze spoda je oranžový. Třeň má až čtyři centimetry a je až dva centimetry tlustá. Na řezu je žlutavý, při poranění vypouští načervenalé mléko, které postupně mění barvu.

Ryzec pravý je výborná jedlá houba, kterou houbaři velmi často vyhledávají. Skvěle se hodí například na naložení do octa.

Ryzec peprný

2011-09-20T13:51:00.000-07:00

Ryzec peprný má latinský název Lactarius pargamenus.

Roste v našich listnatých lesích a to od června až do října. Rozhodně nepatří k vzácným houbám, setkáme se s ním v lese velmi často.

Klobouk má ryzec peprný sedm až dokonce dvacet centimetrů veliký, uprostřed má menší prohlubeň a okraje mírně zdvihnuté. Je bílý, starší exempláře mohou mít okrové skvrny. Lupeny jsou bílé až lehce nažloutlé. Třeň je až devět centimetrů dlouhý a tři centimetry tlustý, válcovitý a bílý. Dužina je bílá a roní také bílé mírně pálivé mléko.

Ačkoliv ho někteří houbaři sbírají, většina lidí u nás jeho chuť nepovažuje za příliš jedlou.

Slizák mazlavý

2011-09-20T12:59:00.000-07:00

Slizák mazlavý má latinský název Gomphidius glutinosus.

Slizáka můžeme najít v mladém smrčí, občas se vyskytuje i u jiných jehličnanů. Roste od léta až do listopadu.

Klobouk má Slizák mazlavý až dvanáct centimetrů veliký, světle hnědý, může mít lehký fialový odstín. Klobouk je celý pokrytý slizem. Lupeny se z věkem zbarvují do šediva, v mládí jsou bílé. Nohu má až deset centimetrů dlouhou, dva centimetry tlustou. V dolní části je třeň žlutavý, vrchí část je bělavá, podobně jak klobouk je celý pokrytý slizem. Na řezu je bílý, může v dolní části být lehce nažloutlý.

Čechratka černohuňatá

2011-09-19T18:04:00.000-07:00

Čechratka černohuňatá má latinský název Paxillus atrotomentosus.

Tato čechratka se vyskytuje hlavně na pařezech či odumřelých kmenech jehličnanů od léta do podzima.

Klobouček má až patnáct centimetrů veliký, na okrajích je podvinutý, zbarvení má oranžové až hnědé. Nohu má krátkou, tlustou a tmavě hnědou až cernou (od nohy vzniklo její pojmenování). Na řezu je čechratka černohuňatá nažloutlá, voní mírně nakysle.

Jde o nejedlou houbu, i když otrava z ní by hrozit neměla.

Čechratka podvinutá

2011-09-19T17:55:00.000-07:00

Čechratka podvinutá má latinský název Paxillus involutus.

Čechratka se vyskytuje ve všech našich lesích, najít ji ale můžeme i v zahrádkách, parcích nebo na mezích či pod osamělými stromy. Roste od léta do podzimu.

Rezavohnědý klobouk má až patnáct centimetrů průměr, na okrajích je mírně podvinutý. Lupeny mají nádech do oranžova, jsou dost husté. Noha je až pět centimetrů dlouhá, žlutohnědá. Na řezu je nažloutlý případně hnědavý.

Křemenáč březový

2011-09-19T17:42:00.000-07:00

Křemenáč březový má latinský název Krombholziella rufescens.

Křemenáč březový si nejčastěji vyhledává, zajisté velmi překvapivě, břízy. Roste v teplejším období od července až do září.

Klobouk má až patnáct centimetrů veliký, oranžově žlutý, může být po ránu lehce oslizlý. Ze spoda je šedivý ve starším věku nahnědlý. Nohu má velmi vysokou, může dosahovat až čtvrt metru. Noha bývá výrazně tužší. Na řezu se zabarvuje u kloboučku do šedavé barvy.

Jde o oblíbenou a vyhledávanou jedlou houbu.

Ryzec klamný

2011-09-19T17:23:00.000-07:00

Ryzec klamný má latinský název Lactarius decipiens.

Ryzec klamný se objevuje ve všech našich lesích od června až do října.

Klobouček má šest až sedm centimetrů veliký, růžově žlutý až červený, na vpuklém středu hnědavý. Dolní část s lupeny je žlutavá, s věkem rezne. Nohu má až osm centimetrů dlouhou a centimetr širokou. Na řezu oranžová (ale noha je bělavá), vypouští bílé mléko, které na vzduchu žloutné, chuť mléka je hořká a ostrá.

Je to nejedlá houba, pro nováčka dost zaměnitelná s ryzcem syrovinkou.

Křemenáč osikový

2011-09-19T16:50:00.000-07:00

Křemenáč osikový má latinský název Krombholziella aurantiaca.

Křemenáč osikový roste nejčastěji pod ...... osikami. Najde se ho také pod různýi druhy topolů, vyskytuje se od června do října.

Houba má oranžový až červenohnědý klobouk až patnáct centimetrů veliký. Spodní strana je bíle našedlá, ve starším věku může mít lehký žlutavý odstín. Třeň může být podobně veliký jakko klobouk a až pět centimetrů tlustý. Je bílý či šedý a hustě šupinatý. Na řezu je Křemenáč osikový bílý, později ale lehce tmavne do hnědočervena.

Hřib žlučník

2011-09-19T16:35:00.000-07:00

Hřib žlučník má latinský název Tylopilus felleus.

Nejčastěji roste v jehličnatých lesích, zvláště poblíž borovic a smrků, podobně jako Hřib smrkový a proto dost často dochází k jejich záměně. Roste celé léto a začátek podzimu.

Klobouk má až dvanáct centimetrů veliký šedohnědý až hnědý. Rourky zvláště u mladších hřibů bývají na první pohled bílé, ale později čím dál tím více vystupuje růžová barva. Nohu má Hřib žlučník až dvanáct centimetrů dlouhou, válcovitou a nahnědlou. Na řezu je bílý nebo lehounce narůžovělý. Pokud si u hřibu nejste stoprocentně jisti, tak vždy je nejlepší malý kousíček ochutnat, Hřib žlučník je totiž naprosto jasně hořký (viz. jeho lidové jméno Hořčák). Je nejedlý, ale není jedovatý, takže malá ochutnávka kromě nepříjemné hořkosti v ústech vám nic špatného neudělá.

Hřib smrkový

2011-09-18T14:38:00.000-07:00

Hřib smrkový má latinský název Boletus edulis.

Hřib smrkový, zajisté velmi překvapivě, roste hlavně v smrkových lesích, ale dá se ho najít i pod jinými stromy než tím co má v názvu - možné výskyty jsou i pod borovicemi, buky či duby). Roste od léta do podzima.

Klobouk tohoto hřibu je pět až dvacet centimetrů veliký, tmavěhnědý až černavý, ze spodu je bílý, ve starším věku žlutavý. Třeň má také až dvacet centimetrů dlouhý a až sedm centimetrů tlustý, směrem dolů se mírně rozšiřuje. V mládí je bílý, později lehce nahnědlý a celý je pokrytý drobnou síťkou. Na řezu je bílý, barvu nemění.

Je to výborná jedlá houba, která je asi pro každého u nás synonymem toho, když se řekne, našel jsem hříby. Mladé hříbky můžeme si také uchovat na později v octě, jde o naprostou delikatesu.

Hřib dubový

2011-09-18T14:33:00.000-07:00

Hřib dubový má latinský název Boletus aestivalis.

Roste většinou v listnatých a smíšených lesích, jak i název napovídá, nejoblíbenějším místem výskytu je pozice pod duby, kromě toho ho najdete i pod buky a občas pod lípami, málokdy ho uvidíte pod jehličnanem. Roste téměř celou hlavní houbařskou sezónu, začíná se objevovat v květnu a mízí v říjnu.

Jeho klobouk má šest až patnáct centimetrů průměr, má sametový povrch a světle hnědou šedavou barvu. Spodní část klobouku je bílá případně lehce nažloutlá. Noha může být až čtvrt metru veliká, v mládí má tvar baculatého soudku, později je spíše válcovitá. Celá třeň je šedavá až šedohnědá. Na řezu je hřib dubový celý bílý.

Hřiby jsou výtečná houba na vaření, sušení a nakládání.

Hřib kříšť

2011-09-18T13:12:00.000-07:00

Hřib kříšť má latinský název Boletus calopus.

Roste hlavně v jehličnatých lesích podhorských a horských oblastí, i když můžete na něj narazit i pod listnatými stromy. Vyskytuje se hlavně v létě a na podzim.

Klobouk má deset až patnáct centimetrů průměr, spodní část klobouku je žlutá až nazelenalá. Třeň je tři až patnáct centimetrů vysoká a až pět centimetrů v nejširším místě tlustá. Dolní část bývá objemnější. Vrchní část nohy je žlutavá dolní načervenalá. Na řezu je bílý ale postupně modrá.

Hřib kříšť je nejedlá houba.