Lípa, náš národní strom. Tento titul získala patrně díky kvalitě svého dřeva. Lipové dřevo provázelo a ještě stále provází naše životy. Dříve se z něj vyráběly velmi kvalitní hudební nástroje, nábytek...
Podle pověsti právě lípy osídlovali spravedliví a dobří duchové. Lidé je pak vyhledávali, aby se pod nimi schovali před bouřkou, v domění, že do nich díky dobrým duchům neuhodí blesk.
Lípa patří mezi listnaté opadavé stromy. většinou se jedná o velmi statné, urostlé stromy, vysoké až 30 m nebo příležitostně i více. Vyznačují se vysoko klenutou, upravenou korunou.
Na větvích jsou listy střídavě posazené. Mají srdčitý tvar a zřetelné je jejich ozubení na obryse. Na lícové straně jsou tmavozlené a lesklé, z rubu modrozelené. U paždích můžeme pozorovat rezavé ochlupení.
Na jaře se objeví vejcovité, černohnědé pupeny. V červnu či červenci můžeme vidět lípy kvést. Celé latovité květenství žlutavě bílých květů s výraznými tyčinkami je srostlé s podpůrným listem. Lípa je významnou medonosnou rostlinou. Včelky to dobře vědí a tak jsou lípy v době květu jimi doslova obaleny. Nepříliš známým plodem lípy je oříšek.
Známé jsou léčivé účinky lipového květu. Tyto květy obsahují flavonové glykosidy (zejména tilirosid), poměrně dost slizu, malé množství silice, jejíž hlavní složkou je fornesol. Dále jsou to třísloviny, cukry a malé množství saponinu
Čaj z nich se již dlouho používá při nachlazení, dráždivém kašli. Má také kladný vliv na regulaci činnosti trávícího ústrojí. Je oblíbený především díky tomu, že podporuje pocení, rozpouští hleny a snižuje dráždivost ke kašli.
Máta peprná
Rozlišujeme zhruba kolem patnácti druhů máty, avšak u nás narazíme na mátu klasnatou (Mentha spicata) nebo mátu vodní (Mentha aquatica) ? mimochodem díky zkřížením těchto dvou mát vznikla máta peprná. Nejznámější a nejrozšířenější máta peprná je vytrvalá bylina, vysoká až 80 centimetrů s nadzemními plazivými výběžky. Čtyřhranná lodyha je lysá nebo má roztroušené jemné chloupky. Zelené listy jsou úzce vejčité, špičaté, řapíkaté a trošku zubaté. Květy v hustých lichopřeslenech vyrůstajících z paždí listů, koruna světle růžová až světle fialová. Kvete v červenci až září. Máta peprná obsahuje silice, v níž je přes 50 % mentholu, pak estery s kyselinou octovou. Estery mentholu a jasmonu dodávají aromatické vlastnosti. Nať obsahuje třísloviny a hořčiny.
Původem máta peprná pochází z Anglie. V dnešní době neroste jen samovolně v přírodě, ale lidé si jí dokonce pěstují na svých zahradách. Dále se také pěstuje i ve většině evropských zemí na velkých plochách. Máta peprná upřednostňuje lehčí humózní půdy s dostatkem vláhy a světla v teplejších, především chráněných, polohách.
Původem máta peprná pochází z Anglie. V dnešní době neroste jen samovolně v přírodě, ale lidé si jí dokonce pěstují na svých zahradách. Dále se také pěstuje i ve většině evropských zemí na velkých plochách. Máta peprná upřednostňuje lehčí humózní půdy s dostatkem vláhy a světla v teplejších, především chráněných, polohách.
Hortenzie
Hortenzie jsou opadavé keře vysoké 1 až 3 m (v domovině dosahují výšky až 4 m). Celkový vzhled mají vzpřímený až široce rozložitý. Většinou bývají olistěné až k zemi. Jejich listy jsou krátce řapíkaté a široce vejčité, okraj mají hrubě pilovitý. Květy má hortenzie uspořádány v koncových chocholících, které jsou ploché, polokulovité až kulovité a 15 až 20 cm velké. Barvu mají bledě modrou, purpurovou, růžovou, červenou a bílé (Květy mění barvu podle půdní reakce.
Hortenzie (Hydrangea) krášlí evropské zahrady svými kouzelnými květy již přes 200 let. Její hlavní původ bychom našli v Číně, odkud ji jako první roku 1790 přivezl do Evropy francouzský botanik T. Commerson a pojmenoval po své přítelkyni Hortensii Barté. V přírodě bylo popsáno přibližně na osmdesát druhů botanických hortenzií. Převážná většina z nich pochází z východní Asie a Severní i Jižní Ameriky. Pro naše podmínky se hodí především opadavé druhy. Daří se jim, jako by k nám odjakživa patřily. Přitom žádná z nich v Evropě nikdy přirozeně nerostla. První byla dovezena ze Severní Ameriky hortenzie stromečkovitá (Hydrangea arborescens). Dnes se pěstuje především její kultivar ´Grandiflora´.
Hortenzie rostou nejlépe na chráněném stanovišti v lehkém polostínu. Mají-li dostatek vláhy, snesou i plné slunce. Půdu jim připravíme humózní, dostatečně zásobenou vláhou a s kyselou půdní reakcí. Na vápnitých půdách nám neporostou, protože všechny jsou tzv. ?vápnostřežné?. Nejvíce vody spotřebují keře během kvetení. Půdu nikdy nenecháme vyschnout. Hnojit bychom je měli až do konce srpna. Na zimu nahrneme ke kořenům lehčí substrát nebo vrstvu spadaného listí.
Hortenzie (Hydrangea) krášlí evropské zahrady svými kouzelnými květy již přes 200 let. Její hlavní původ bychom našli v Číně, odkud ji jako první roku 1790 přivezl do Evropy francouzský botanik T. Commerson a pojmenoval po své přítelkyni Hortensii Barté. V přírodě bylo popsáno přibližně na osmdesát druhů botanických hortenzií. Převážná většina z nich pochází z východní Asie a Severní i Jižní Ameriky. Pro naše podmínky se hodí především opadavé druhy. Daří se jim, jako by k nám odjakživa patřily. Přitom žádná z nich v Evropě nikdy přirozeně nerostla. První byla dovezena ze Severní Ameriky hortenzie stromečkovitá (Hydrangea arborescens). Dnes se pěstuje především její kultivar ´Grandiflora´.
Hortenzie rostou nejlépe na chráněném stanovišti v lehkém polostínu. Mají-li dostatek vláhy, snesou i plné slunce. Půdu jim připravíme humózní, dostatečně zásobenou vláhou a s kyselou půdní reakcí. Na vápnitých půdách nám neporostou, protože všechny jsou tzv. ?vápnostřežné?. Nejvíce vody spotřebují keře během kvetení. Půdu nikdy nenecháme vyschnout. Hnojit bychom je měli až do konce srpna. Na zimu nahrneme ke kořenům lehčí substrát nebo vrstvu spadaného listí.
Sedmikráska chudobka
Jistě ji znáte, ale považuji za důležité připomenout alespoň ty nejzákladnější znaky. Sedmikráska chudobka má na výšku až 15 cm. Jedná se o vytrvalou léčivou bylinu. Ale o jejím využití až později.
Sytě zelené listy uspořádané v přízemní růžici jsou široce obvejčité až obkopinaté, na okrajích jemně zubaté nebo celokrajné. Bezlistý květní stvol je jednoúborový.
Bohatě zastoupená je chudobka v celé Evropě až po Kavkaz. Najdeme ji na každé louce. Vyskytuje se také na mezích nebo pastvinách, ale i podél cest. Potřebuje dostatek slunečního záření.
Pro sběr jsou určené květní úbory se stonkem do 2 cm. Ty obsahují hořčiny, sliz, silici,flavonoidy, třísloviny, triterpenové saponiny, organické kyseliny, minerální látky, inulín a cukr. Tyto látky napomáhají ke zvýšení látkové výměny v játrech. Doporučuje se také při chorobách žlučníku.
Chudobkový květ lze použít vnitřně i zevně. Vnitřně se používá např. při zánětlivých onemocněních dýchacích cest, kdy napomáhá vykašlávání a působí protizánětlivě. K zevnímu použití je vhodná jako přísada do koupele nebo odvar na obklady. Využitelná je především na špatně se hojící rány a vředy. Kloktáním napomáhá léčbě zánětů hrdla a dásní.
Sytě zelené listy uspořádané v přízemní růžici jsou široce obvejčité až obkopinaté, na okrajích jemně zubaté nebo celokrajné. Bezlistý květní stvol je jednoúborový.
Bohatě zastoupená je chudobka v celé Evropě až po Kavkaz. Najdeme ji na každé louce. Vyskytuje se také na mezích nebo pastvinách, ale i podél cest. Potřebuje dostatek slunečního záření.
Pro sběr jsou určené květní úbory se stonkem do 2 cm. Ty obsahují hořčiny, sliz, silici,flavonoidy, třísloviny, triterpenové saponiny, organické kyseliny, minerální látky, inulín a cukr. Tyto látky napomáhají ke zvýšení látkové výměny v játrech. Doporučuje se také při chorobách žlučníku.
Chudobkový květ lze použít vnitřně i zevně. Vnitřně se používá např. při zánětlivých onemocněních dýchacích cest, kdy napomáhá vykašlávání a působí protizánětlivě. K zevnímu použití je vhodná jako přísada do koupele nebo odvar na obklady. Využitelná je především na špatně se hojící rány a vředy. Kloktáním napomáhá léčbě zánětů hrdla a dásní.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)