Střevíčník pantoflíček

Střevíčník pantoflíček má latinský název Cypripedium calceolus.
V České republice Střevíčník pantoflíček roste od nížin až do subalpínského pásma. Pro svůj růst si vybírá louky a pastviny. Objevuje se i v křovinách a lesích. Jde o vzácnou a ohroženou rostlinu.
Střevíčník pantoflíček dorůstá až do půl metrové výšky. Z hlízy vyrůstá přímá a řídce listnatá lodyha, kterou na hoře ukončuje květenství. Střídavě rostoucí lodyžní listy vyrůstají v počtu od žří do pěti a mají přisedlou nedělenou čepel, případně podlouhle kopinatou. Prostřední list květu (střevíčník pantoflíček má jeden až dva květy) vytváří tvar velmi specifického pysku žluté barvy, okvětní, až čtyři lístky jsou nahnědlé či hnědofialové. Střevíčník pantoflíček kvete od května do července. Plodí jednopouzdernou tobolku, která obsahuje velký počet drobných semen.
Tuto vlastně orchidej je možno pěstovat i doma, ale pokud ho budete chtít do svého květináče, tak si najděte nějakého pěstitele a neodnášejte tuto vzácnou květinu z naší přírody. Navíc jakožto velmi ohrožený druch je Střevíčník chráněný.

Sněženka podsněžník

Sněženka podsněžník má latinský název Galanthus nivalis.
Sněženka u nás roste od nížin až do subalpínského pásma. Pro svůj růst si vybírá suchá travnatá místa, louky, pastviny, mezi či světlé okraje lesů. Často ji také můžeme najít pěstovanou na zahrádkách či jejich skalkách.
Sněženka podsněžník není příliš velkou rostlinou, dorůstá přibližně do pětadvaceti centimetrů výšky z cibulky na přelomu zimy a jara vyrůstají dva uzoučké modrozelené a čárkovité listy, které bývají kratší než lodyha. Lodyha je přímá a může připomínat stébla různých trav. Květy jsou bělavé. Kvete převážně v březnu, ale není vyloučeno že nějaká sněženka vyrazí pod sněhem (že, tady nějak je vidět důvod názvu) již v únoru a kvést ji můžeme vidět ještě v dubnu. Květ sněženky dozrává v tobolku, která obsahuje mnoho drobných semínek s přívěskem.
Sněženka podsněžník je mírně jedovatá rostlina, může vyvolat zvracení či žaludeční křeče.

Rulík zlomocný

Rulík zlomocný má latinský název Atropa bella-donna.
Rulík nejčastěji roste v nížinách, ale objevuje se i v horských oblastech. Nejoblíbenějším místem růstu jsou listnaté lesy a paseky.
Rulík zlomocný, lidově také velký lilek, zlá jahoda, lulík, psí třešeň, zlatá kráska či bláznivá třešeŇ je rostlina, která dorůstá výšek i přes sto padesát centimetrů. Listy má střídavé, eliposvité či vejčité o tmavě zeleném zabarvení. Květy jsou zvenčí hnědofialové, vevnitř mění barvu od také hnědofialové až ke žluté. Kvete v červnu až červenci. Rulík zlomocný plodí malou kulovitou bobuli, která plně zralá je leskle černá. Může připomínat třešni a děti ji občas zamění s borůvkami. Bobule rulíku zlomocného obsahuje větší počet semen ledvinovatého tvaru.
Rulík zlomocný byl již od dávných dob využívaný v lidovém léčitelství a kosmetice. Jde ale o jedovatou rostlinu. Nyní se atropin z rulíku taktéž používá v medicíně, přesněji v očním lékařství. A výtažek z jeho listů pomáhá proti křečím.

Kokoška pastuší tobolka

Kokoška pastuší tobolka má latinský název Capsella bursa pastoris.
Jde o klasický plevel, který roste na loukách a polích, také ho najdeme na rumištích, skládkách či u okrajů cest.
Kokoška pastuší tobolka může být více jak půl metru vysoká. Má kůlový dřevnatící kořen (může být i dvouletá), lodyha je obvykle větvená a chlupatá. Listy jsou dolní, které se nacházýí v přízemní růžici, lodyžní lístky objímají celou lodyhu. Kokoška pastuší toboka má drobné bílé kvítky, které kvetou od března až téměř do konce podzima drobnými bílými kvítky, plodí málé šešulky se světle hnědými semínky.
Ačkoliv je Kokoška pastuší tobolka plevel, jde také o léčivou bylinu, jejíž kladné účinky proti vnitřnímu krvácení znali už naši prapředkové. A i dnes se využívá při vytváření léků, protože obsahuje glykosid diosmin a cholin. Občas se její semínka používala jako koření.

Pampeliška podzimní

Pampeliška podzimní má latinský název Leontodon autumnalis.
Tato pampeliška si pro svůj růst vybírá spíše různé vlhčí louky, najdeme ji často podél cest či na rumištích, není neobvyklý i výskyt na rašeliništích. Často ji můžeme také najít na březích různých vodních nádrží či řek a potoků.
Pampeliška podzimní je až půl metru vysoká, od země vyrůstá spíše chudá růžice dlouhých listů, které jsou podlouhlé a zubaté, zužují se k řapíku. Kvete od června do podzima žlutými květy, které jsou vně načervenalé. Pampeliška podzimní plodí hnědé nažky.

Hrachor luční

Hrachor luční má latinský název Lathyrus pratensis.
Roste na loukách, okrajích světlejších lesů či křovin a také na pastvinách.
Hrachor luční je vytrvalá luční květina, která má dlouhý tenký a plazivý oddenek a popínavé lodyhy až 60 centimetrů dlouhé. Listy mají jedno jařmo kopinatých lístků. Květy hrachoru jsou žluté, vytvářejí většinou jednostranný hrozen sklaádající se ze tří až dvanácti menších kvítků, který se nachází na dlouhé stopce. Kvete od června do července. Později plodí lusky.
Hrachor luční se nejvíce využívá jako pícnina, ve směsích je mezi býložravci velmi oblíbený.

Komonice bílá

Komonice bílá má latinský název Melilotus albus.
Roste blízko cest, na sušších stráních či rumištích. Preferuje světlá stanoviska.
Komonice bílá bývá více jak jeden metr vysoká. Jak i napovídá název této rostliny, její květy jsou bílé. Rostou v až šest centimetrů velikých hroznech, samotné květy jsou přibližně půl centimetru veliké. Kvete od června až do září a poté plodí drobný černý lusk. Lístky jsou trojčetné, nepravidelně zoubkované.
Komonice bílá se většinou využívá jako zelené hnojivo, občas také jako pícnina. Je ve velké oblibě mezi včelaři, z jednoho hektaru komonice může vzniknout až půl tuny medu. V léčitelství má komonice bílá podobné využití jako komonice lékařská.

Jetel plazivý

Jetel plazivý má latinský název Trifolium repens.
Roste nejčastěji na polích a loukách, často ho také najdeme na trávnících či u okrajů cest.
Jetel plazivý dorůstá až do půl metrové velikosti, ale mnohem obvyklejší jsou spíše drobnější rostliny. Kvete bíle, kulovité hlávky se skládají z mnoha až půl centimetru dlouhých kvítků. Jetel plazivý získal svůj název díky svému delšímu plazivému stonku. Listy se skládají ze tří menších lístků, občas se mezi nimi vyskytne zvláštní mutace, které se říká čtyřlístek (čili tam jsou ty menší lístky čtyři).
Jetel plazivý (podobně jako Jetel luční) je díky svému vysokému obsahu bílkovin velmi významnou pícninou. Má také velký význam pro včelařství. V léčitelství se z jetele používá jeho květ v usušené podobě, který je často součástí různých léčivých směsí. Jetel plazivý může být také využit jako zelené hnojivo.

Hluchavka bílá

Hluchavka bílá má latinský název Lamium album.
Hluchavka roste nejčastěji u cest, plotů, na rumištích a také ji můžeme najít ve vlhčích lesích.
Dorůstá až do výšky až padesát centimetrů. Hluchavka bílá je velmi podobná kopřivám, na první pohled z dálky ji pouze odlišují bílé kvítky, které se objevují od dubna do srpna. Květy mají dva pysky, horní je přílbovitý. Lodyha je hranatá, vyrůstají na ní zašpičatělé pilovité listy, které velmi připomínají listy kopřiv jen nemají pálivé chloupky.
V léčitelství se Hluchavka bílá používá nejčastěji při různých ženských problémech. Při bolestivější a výraznější ale i nepravidelné menstruaci se doporučuje pití nálevu ze sušených květů. Nálev má také využití při nachlazení, problémech s močovým měchýřem, pomáhá při trávení. Její mladé listy se dají využít podobně jako listy kopřiv i na výrobu různých jarních salátů či karbanátků.

Kopretina bílá

Kopretina bílá má latinský název Leucanthemum vulgare.
Roste většinou na loukách, pastvinách, často ji také můžeme vidět při okrajích cest. Kopretina bílá se také občas vyskytuje na našich zahrádkách jakožto ozdobná květinka. Její výhodou je nenáročnosti při pěstování a je hodně odolná na mráz.
Kopretina bílá je luční květina, která dorůstá výšky až osmdesát centimetrů. Květy jsou až pět centimetrů veliké, i když obvyklejší jsou přibližně o centimetr menší. Květ má dlouhé bílé okvětní lístky a jasný žlutý střed. Květ se nachází na konci dlouhého a tuhého stonku. Spodní listy jsou řapíkaté a na okrajích vroubkované, horní listy jsou kopinaté.

Šťavel kyselý

Šťavel kyselý má latinský název Oxalis acetosella.
Šťavel kyselý roste nejčastěji ve vlhčích jehličnatých a listnatých lesích. Má rád stinnější místa, často ho najdeme v houštinách.
Je to rostlinka vysoká až patnáct centimetrů. Šťavel kyselý kvete v dubnu až květnu drobnými býlími až narůžovělými květy, s purpurovým žilkováním. Listy jsou tříčetné a jetelovité - tvar lístku trošku připomíná srdce. Plodem šťavelu je tobolka.
V lidovém léčitelství šťavel má různé využití. Jeho listy se přikládaly na rány, doporučovalo se také žvýkat jeho lístky při zánětech dásní. Má hodně vitamínu C, ale také zároveň má hodně kyseliny šťavelové a ve větším množství je lehounce jedovatý. Rozhodně by ho neměly žvýkat těhotné ženy.


Kopr vonný

Kopr vonný má latinský název Anethum graveolens.
Kopr si pro svůj růst v přírodě vybírá otevřená prostranství, má rád kyprou půdu nasycenou živinami. Samozřejmě je také často pěstován - místa kde se nyní volně nachází jsou obvykle blízko míst, kde ho dříve někdo vysadil
Kopr vonný dorůstá až do jednometrové výšky. Květy má drobné a žluté, objevují se od června až do září, záleží podle teploty. Zelené listy vyrůstají střídavě z dlouhé rozvětvené duté lodyhy. Kopr plodí malé nažky.
Kopr vonný je velmi známým kořením, které sice pochází z Asie a teplejších regionů, ale velmi dobře se uchytilo i v severní Evropě. Tam díky své aromatické vůni a jednoduchému rozmnožování ho můžeme najít s lehkou nadsázkou v každém druhém receptu (čím dále na jih, kde se objevovalo i více aromatických bylin, tím je jeho výskyt v receptech vzácnější - samozřejmě v porovnání s překoprováním na severu) . U nás je například velmi populární koprovka - i když díky aromatičnosti této plodiny, ne každý ji musí.
Kopr vonný se ale nestal oblíbeným jen díky tomu, že přidá svou vůni pokrmům. Má také léčivé účinky, působí blahodárně na trávení, při žvýkání kdysi byl používán jako prostředek na nepříjemný zápach z úst a různé čajíčky byly používány také při nachlazení a bolesti v krku. Doporučoval se také maminkám při kojení, jednak měl kopr zvyšovat produkci mléka a zároveň omezoval různé koliky u kojených nemluvňátek.

Hadí kořen větší rdesno

Hadí kořen větší má latinský název Polygonum bistorta.
Rdesno roste na vlhčích loukách, podmoklém terénu či na březích různých vodních nádrží.
Dorůstá výšky až osmdesát centimetrů. Má droboučké, max půlcentimetrové růžové kvítky, které jsou seskupené v až sedm centimetrů dlouhých válcovitých klasech. Kvete od května do července. Listy má Hadí kořen neboli Rdesno přízemní, čepel je vejčitě podlouhlá. Barva na spodu je modrozelená, na vrchu zelená až tmavězelená. Jsou až patnáct centimetrů dlouhé. Plod rdesna je přibližně půl centimetru drobná trojhranná nažka.
Hadí kořen, rdesno byl jako léčivá bylina objeven někdy ve středověku. Nejčastěji se objevuje ve směsích různých léčivých bylin. Kořen se vykopává na podzim, odstraní se drobné kořínky, nařeže na menší kousky a usuší. Hadí kořen má pozitivní vliv na různé žaludeční problémy (také při klystýrech), jako obklad při zapařeninách, odřeninách či hemeroidech. Hadí kořen rdesno má ale také využití na úplně opačné části lidského těla a to jako kloktadlo při angínách a obecně různých zánětech hrtanu či ústní dutiny.

Medvědí česnek

Medvědí česnek má latinský název Allium ursinum.
Roste na vlhčích místech, vybírá si jak listnaté tak smíšené lesy. Má rád půdu bohatou na živiny, častěji se objevuje v nížinách.
Jde o rostlinu až padesát centimetrů vysokou. Květy má bílé až půl druhého centimetru veliké, jsou uspořádané do květenství. Květní lístky jsou špičatě kopinaté. Kvete od května do června. Listy má dlouze řapíkaté, vejčité případně kopinaté. Rostou na troj hranném stonku. Medvědí česnek plodí tobolky. V podzemní části se nachází cibulka.
Používá se jako koření (kde listy medvědího česneku nahrazují normální česnek a nebo jsou upravovány jako samostatná lahůdka - zvláště v Německu a Rusku je ve velké oblibě) tak jako léčivá bylina. Medvědí česnek má mít pozitivní vliv na srdce, snižuje tlak, likviduje bakterie. Často se používá při nachlazeních a chřipkách. Pomáhá při trávení.

Střemcha obecná

Střemcha obecná má latinský název Prunus podus.
Vyskytuje se ve vlhčích listnatých lesích s dostatkem světla. Najdeme ji také v křovinách či například na březích potoků a řek. Občas se vysazuje v parcích a při cestách.
Střemcha obecná je až dvacet metrů vysoký strom s řídce větvenou korunou. Kůru má hladší černošedou. Listy jsou střídavé, mají až dva centimetry dlouhý řapík, čepel mívá až deset centimetrů. Jsou zašpičatělé s lehce zašpičatělými okraji. Střemcha obecná kvete bíle ve stejném období, kdy se objeví listy. Hrozny drobných až dvoumilimetrových kvítků jsou až patnáct centimetrů dlouhé. Plody mají přibližně velikost hrášku a jsou černé s načervenalým nádechem.
Plody střemchy obecné jsou jedlé, ale hořké - čím později se sbírají tím je hořkost menší. Využívají se zvláště na ruském Dálném východu při výrobě různých likérů a také jako náplň do pelmeňů. Kůra z mladých větviček střemchy je v léčitelství využívaná jako močopudný prostředek a také při různých revmatických onemocněních.

Jalovec obecný

Jalovec obecný má latinský název Juniperus communis.
Roste ve světlejších lesích, vybírá si také vřesoviště a rašeliniště. Jalovec obecný má také své varianty, se kterými se můžeme setkat i na zahradách a uměle vysazených parcích.
Jde o až sedm metrů (většinou ale ho v této velikosti nepotkáte) vysoký vícekmenný keř. M8 hnědočervenou kůru, která se u starších větví a kmínků může šupinovatě odlupovat. Má až dva centimetry dlouhé zelené jehličky, které v pravém úhlu odstávají od výhonů. Jalovec obecný žlutavě kvete v dubu až v červnu. Plody jalovce mají modrou barvu a mají název jalovčinky či jalovcové bobule.
Jalovčinky mají velmi časté využití, a to jak při výrobě lihovin tak v kuchyni při přípravě různých jídel - zvláště když jde o nějakou "mysliveckou" či zvěřinovou kuchyni. V lidovém léčitelství se jako různé vývary, sirupy apod. jalovec využívá již od dávných dob. A význam neměly pouze bobule, ale také dřevo a jehlice.

Buk lesní

Buk lesní má latinský název fagus silvatica.
Vyskytuje se buď v čistých bučinách nebo v kombinaci s dubem v lesech jak listnatých tak smíšených.
Buk lesní je strom někdy i přes čtyřcet metrů vysoký. Má šedou až stříbřitou kůru. Listy rostou střídavě, mají malý přibližně centimetrový řapík a jsou až sedm centimetrů dlouhé. Tvar je vejčitý, na okraji jsou velmi slabounce zubaté. Buk lesní kvete na přelomu dubna a května, plody dozrávají v září až říjnu, jsou jimi bukvice - oblíbený pokrm lesních zvířat, i když pro člověka jsou velmi mírně jedovaté.
Buk lesní, přesněji jeho tvrdé a kvalitní dřevo se ve velkém množství využívá při výrobě nábytku a různých druhů podlah. Dřevo se také velmi dobře hodí na otop. Průmyslově se zpracovává na dřevěné uhlí, ocet nebo papír.

Plavuň jedlová

Plavuň jedlová má latinský název Lycopodium selago.
Nejčastěji roste na kyselých půdách v horském pásmu. Má ráda vlhké a stinné jehličnaté lesy, jak naznačuje i její název, často se objevuje v jedlových. V nížině je ji možno občas spatřit, ale většinou jen na velmi stinných místech.
Plavuň jedlová má až čtvrt metrů vysokou nečlánkovanou, větvenou vidličnatě lodyhu. Lodyžní větvičky mají približně podobnou výšku a v přírodě vytváří husté trsy. Lodyhy porůstají velmi hustě temně zelené volné špičatě kopinaté tuhé lístečky, které jsou až jeden centimetr dlouhé. V některých lístcích se v paždí nachází výtrusnice, tyto lístky se odlišují tím, že jsou mírně širší než ty neplodné. Od léta do podzima se vytváří ledvinovité výtrusnice, které pukají při hořejším okraji. Plavuň jedlová se také kromě výtrusnic může rozmnožovat vegetativně pupeny. Tento jev nastává v místech s kratší vegetační dobou, čili nejčastěji ve vyšších polohách.
V lidovém léčitelství byla plavuň jedlová dříve velmi často využívána (přesněji výtrusy této rostliny) jako dětský zasýpací prášek.

Líska obecná

Líska obecná má latinský název Corylus avellana.
Líska obecná roste ve smíšených listnatých lesích a podél potoků. Stekáme se s ní také velmi často na zahradě, protože je s oblibou pěstována a to jak pro lískové oříšky, tak pro okrasu (průmyslově je ale v zemědělství pěstována hlavně na jihu, největším producentem lískových oříšků a tím i největším pěstitelem Lísky obecné je Turecko).
Jde o keř až šest metrů vysoký, často velmi rozložitý - může dosahovat i většího průměru než je jeho výška. Kůru má líska obecná šedavou s případnými načervenalými odstíny. Listy rostou střídavě, mají chlupatý řapík a jsou až deset centimetrů velké, na spodu jsou taktéž jemně chlupaté. Jehnědy, až deset centimetrů dlouhé, se objevují již před listy od února do dubna. Od druhé poloviny léta se začínají objevovat všeobecně známé lískové oříšky, zralé a vhodné ke sběru jsou až když se stanou hnědé.
Lískové oříšky jsou častým hostem v našich mlsacích mističkách, využívají se také při vaření, zvláště při výrobě různých dortů či sladkostí. Z lískových oříšků se také lisuje olej, který kromě využití v kuchyni se také používá v kosmetice a farmaceutice.

Přeslička rolní

Přeslička rolní má latinský název Equisetum arvense.
Přeslička rolní na rozdíl od Přesličky lesni, jak sám název ukazuje, roste na polích a loukách.
Dorůstá do výšky až sedmdesát centimetrů. Na jaře vyrůstají hnědé fertilní lodyhy, tu poté nahradí zelená letní nefertilní lodyha. Na jarních lodyhách se nachází hnědé výtrustnicové klasy. Lodyhu má přeslenitě větvenou se čtyřmi až pěti hranami.
Přeslička rolní obsahuje kyselinu křemičitou, a pro svoji drsnost v dřívejších dobách byla proto používaná k cídění a čištění, zvláště cínového nádobí. V léčitelství se využívá odvar, který se pije třikrát denně, z posbíraných letních lodyh. Ty se suší přikryté, aby neztratily zelenou barvu. Tento odvar se také dá použít pro kosmetické účely. Omývá se jím pleť a měl by ji osvěžovat.

Chrpa polní

Chrpa polní má latinský název Centaurea cyanus.
Protože patří mezi luční květiny, nikoho zajisté nepřekvapí, že vyskytuje se hlavně na loukách a polích. Je velmi obvyklé ji pozorovat jako krásné barevné obohacení našich zlatých polí, které tato modrá květinka spolu s červeným vlčím mákem vytváří.
Chrpa polní dosahuje až devadesáticentimetrové výšky. Kvete převážně od konce června do září. Květy má krásně modré, až tři centimetry veliké. Její lodyha je hranatá, mírně ochlupená. Lístky jsou kopinaté, až půl centimetru široké.
V lidovém léčitelství se chrpa používala, zvláště pro výplachy očí při zánětu spojivek či při nemocích ledvin. Je močopudná. Sbíral se květ. V dřívějších dobách se chrpy také používaly jako modré barvivo vlny.

Jasan ztepilý

Jasan ztepilý má latinský název Fraxinus excelsior.
Vyrůstá v světlejsích listnatých lesích, má rád kvalitnější vlhčí občas i mokrou půdu.
Jasan ztepilý je až čtyřicet metrů vysoký (i když lze narazit i na keřovité jedince). Mívá vejčitě okrouhlou korunu. Kůra je šedavá, v mládí šedozelená ve stáří je popraskaná a nahnědlá. Listy má až pětadvacet centimetrů dlouhé, skládají se z menších až deset centimetrů dlouhých lístků, které jsou podlouhle kopinaté a je jich devět až patnáct. Žilka na spodu je chlupatá. Jasan ztepilý kvete v květnu, květy jsou bílé případně lehce narůžovělé. Plody, kterými jsou hnědé a ploché nažky dozrávají v září.
Dřevo z jasanu je často využíváno jak při výrobě nábytku tak ve stavebnictví. Staří Slované jasany uctívali a pro Vikingy byl jasan zdrojem dřeva na luky a oštěpy. Kůra i listy obsahují kumarin.

Bez černý

Bez černý má latinský název Sambicus nigra.
Roste v listnatých lesích, setkáme se s ním i na zahradách, při okrajích cest nebo v různých křoviskách.
Bez černý je listnatý keř, který může dorůst až do sedmimetrové výšky. Bývá velmi bohatě rozvětvený. Kůru má šedohnědou a popraskanou. Listy jsou až třicet centimetrů dlouhé a skládají se z pěti až sedmi vejčitých zašpičatělých lístečků. Rašit začne podle teploty už v březnu, kvete při hezkém počasí již od konce května. Květy má Černý bez drobné pět až osm milimetrů velké, které rostou v bohatých soukvětích, které mouhou být přes dvacet centimetrů veliká. Černé bobule bezu dozrávají v srpnu až v září.
Bez černý je rostlinou často využívanou v kuchyni i lékárničce. Plody obsahují hodně vitamínů C, květy pomáhají při nachlazení. Asi nejznámější produkt z květů je bezinkový sirup (z plodů ale můžeme sirup vyrobit také) zajímavůstkou jsou například také osmažené květy černého bezu neboli kosmatice.

Heřmánek lékařský neboli pravý

Heřmánek lékařský (také heřmánek pravý) má latinský název Matricaria recutita (používal se dříve název Chamomilla recutita, ale ten je vědecky nesprávný protože patří do rodu heřmánku - Matricaria ).
Vyrůstá na polích a podél cest, není ničím neobvyklým ho objevit mezi obilím. Samozřejmě se také z jasných důvodů pěstuje.
Heřmánek lékařský má až čtyřicet centimetrů. Můžeme ho spatřit kvést od května až do srpna. Bílé okvětní lístky se brzy svěšují dolů, obklopují velmi jasně žluté květní lůžko. Samotné květní lůžko je velmi aromatické, ve vnitř je duté. Listy jsou třikrát peřenodílné.
Heřmánek lékařský je hlavně známý díky svým léčivým účinkům, ve většině domácností asi najdete nějaký heřmánkový čaj. Samozřejmě že důležité jsou i výtažky z heřmánku, kromě léčivých účinků má také použití v kosmetice.

Vlaštovičník větší

Vlaštovičník větší má latinský název Chelidonium majus.
Objevuje se na krajích cest, na zdech a mezi keři.
Vlaštovičník větší dorůstá až do výšky tři čtvrtě metru. Listy má laločnatě vroubkované. Na spodní části jsou modrozelené a pokryté malými chloupky. Kvítky má jasně žluté se čtyřmi korunními lístky. Jsou do dvou centimetrů veliké. Kvete od konce dubna až do září. Plodí až pět centimetrů dlouhé šešule s černými semínky.
Vlaštovičník větší je všeobecně známý jako lidová metoda na bradavice (A co více, velmi často úspěšná, zvláště pokud bradavice jsou malé). Používá se jeho naoranžovělá šťáva, kterou roní, pokud ji kdekoliv poškodíme a touto šťávou poté bradavici potřeme. Jinak je vlaštovičník rostlinou léčivou, ale i jedovatou, kterou by měl k jiným vědem než odstraňování bradavic používat pouze odborník.

Topol osika

Topol osika má latinský název Populus tremula.
Roste nejčastěji v světlejších lesích, setkáme se s ním na okrajích cest.
Jde o strom dosahující občas výšky až třicet centimetrů. Má širokou korunu. Jeho kůra mívá šedožlutou barvu, je hladká, borka je černá. Listy mají řapík až sedm centimetrů dlouhý, jejich tvar je oválný, jsou až osm centimetrů veliké. Jejich povrch je lesklý, spodní strana matná, mají zubatý okraj. Jehnědy má topol osika na přelomu března a dubna. Topol osika je opylován větrem, plody dozrávají v květnu, chlupatá semínka také roznáší vítr. ¨
Topol osika je ten slavný strom, na kterém se podle křesťanské tradice oběsil Jidáš poté co zradil Ježíše Krista a následně dostal výčitky svědomí. Záchvěvy listů, které jsou viditelné i při minimálním pohybu vzduchu daly vznik lidovému rčení, že se někdo chvěje jako osika.

Růže alpská

Růže alpská má latinský název Rosa pendulina.
Roste v horských a podhorských jehličnatých i smíšených lesících či křovinách, preferuje spíše bukojedlové lesy. S vlhčí půdou a stínem podél potoků sestupuje i do nížin, ale jinak Růže alpská se nachází dokonce ve výšce dvou a půl tisíce metrů nad mořem.
Tato růže je rozložitější půl metru až dva metry veliký keřík. Ostny se nachází jen v její dolní části a není jich příliš mnoho. Listy jsou sedmi až jedenáctičetné, lístečky jsou na okrajích pilovité. Kvete jasně červeně od května až do července. Plodí červené šípky, s klasickým lahvicovitým tvarem.
Růže alpská plodí jeden z větších zdrojů vitamínu C, který nám příroda může sama od sebe nabídnout. Její šípky se dají použít de facto úplně stejně jako šípky Růže šípkové. Sběr, sušení i skladování je také podobné.

Žampion - pečárka - ovčí

Žampion ovčí (také pečárka ovčí) má latinský název Agaricus arvensis.
Roste ve smíšených i listnatých lesích, stejně tak ji najdeme na loukách a pastvinách či v zahradách. Vyskytuje se od června do listopadu. Objevuje se většinou ve větším množství (čili když najdete jednu, tak je to spíše výjimka nebo někdo sesbíral zbylé).
Klobouček má až dvanácticentimetrový průměr, v mládí je kulovitý, většinou bílý, případně lehce nažloutlý. Lupeny jsou v mládí šedohnědé, později tmavnou a šednou více. Třeň bývá až deset centimetrů dlouhý a až tři centimetry tlustý, v horní části se občas objeví dvojitý prsten. Na řezu je Žampion ovčí bílý, vůní může připomínat trochu anýz.
Je to výborný jedlý žampion, v kuchyni je pro něj spousta receptů. Pozor na záměnu s žampionem zápašným, který vypadá dosti podobně, rozlišuje ho ale jasně nemilá plynová vůně.

Žampion - pečárka - zápašný

Žampion zápašný (také pečárka zápašná) má latinský název Agaricus xanthodermus.
Žampion zápašný můžeme najít v lesích všeho druhu, což se týká i různých travnatých sadů a parků. Objevuje se v přírodě od konce června až do října.
Klobouček je až dvanáct centimetrů veliký a je jasně bílý. Lupeny má v mládí růžové, později mohou hnědnout. Nohu má až deset centimetrů dlouhou a tři centimetry tlustou, dole má mírně hlízovitý tvar. Na řezu žloutne a později rezne. Má jasný nepříjemný zápach, který připomíná svítiplyn.
Žampion zápašný je nejedlý, je však podobný jiným pečárkám (zvláště ovčí) a proto je dosti často zaměňován. Ale nemilá nehoubová vůně by měla být pro každého jasným varováním.

Pošvatka obecná

Pošvatka obecná má latinský název Amanita vaginata.
Roste ve všech našich lesech, vybírá si spíše vlhčí místa. Roste od června až do října.
Klobouk má Pošvatka obecná až dvanáct centimetrů veliký, v mládí je kuželovitý, později je rozložený ve středu s hrbolkem. Barva je šedivá, někdy s věkem světlá téměř až do běla. Lupeny jsou čistě bílé. Nohu má až patnáct centimetrů dlouhou a půl druhého centimetru širokou, vyrůstá z vysokého kalichu. Nemá prsten. Na řezu je bílá.
Jde o nejedovatou houbu, která ale se hodí k jídlu jen po povaření a navíc je příliš snadno zaměnitelná s našimi nejjedovatějšími houbami, proto se naprosto nic nestane, když ji necháme přírodě a nebudeme ji sbírat vůbec.

Muchomůrka tygrovaná

Muchomůrka tygrovaná má latinský název Amanita pantherina.
Roste v našich listnatých lesích, objevuje se velmi často poblíž dubů a na hezky slunečných místech. Roste od léta do podzima.
Muchomůrka tygrovaná má až dvanáct centimetrů veliký klobouk, barvu má žlutohnědou až nahnědlou, okraje jsou rýhované a klobouk bývá pokryt bílými stroupky. Lupeny má Muchomůrka tygrovaná bílé, s věkem jemně žloutnou. Třeň má dole hlízovitý, je až patnáct centimetrů dlouhý a dva centimetry široký. V horní třetině třeně se nachází bílý prsten. Na řezu je tato houba bílá.
Muchomůrka tygrovaná je spolu s Muchomůrkou zelenou jednou z nejjedovatějších hub našich lesů a také spolu s ní je jednou z nejčastějších případů otrav houbami. Nejčastěji bývá zaměňována s Muchomůrkou růžovkou.

Žampion - pečárka - polní

Žampion (či pečárka) polní má latinský název Agaricus campestris.
Roste tak jak jasně z jeho názvu vyniká mimo lesy na loukách, polích a zahradách, má rád dobře vyživené (pohnojené) půdy. Roste od léta do začátku podzimu.
Klobouk má až dvanáct centimetrů veliký, hezky bílý, ve starším věku je mírně našedlý. Mladé žampiony mají kulový klobouk dole uzavřený závojem. Lupeny jsou narůžovělé později červenají až hnědnou. Třeň má až deset centimetrů dlouhý a až čtyři centimetry tlustý, je převážně bílý, v horní části se může objevit prsten. Na řezu je Žampion polní bílý.
Žampion polní je oblíbený chutný jedlý druh, který používáme při vaření naprosto stejně jako žampiony zahradní/dvouvýtrusé, kupované v obchodech.

Muchomůrka šedivka

Muchomůrka šedivka má latinský název Amanita spissa.
Nejčastěji se Muchomůrka šedivka vyskytuje v našich jehličnatých lesích, vybírá si spíše kyselejší půdy. Roste od léta do podzima, nepotřebuje tolik vlhka jako jiné houby.
Klobouk má až deset centimetrů veliký, je zabarvený šedivě či šedohnědě. Je jako i u jiných muchomůrek pokrytý bělavými stroupky. Lupeny má bílé. Noha je až deset centimetrů dlouhá a až tři centimetry široká, v dolní části se mírně hlízovitě rozšiřuje. Na řezu je tato houba bílá.
Muchomůrka šedivka je sice uváděna jako jedlá houba, a rozhodně jedovatá není. Ale za prvé nemá nijak zajímavou chuť, prostě je to jen taková hmota a za druhé je zde příliš velké riziko záměny s jinými výrazně jedovatými muchomůrkami, jako například je muchomůrka tygrovaná.

Holubinka zelená

Holubinka zelená (či holubinka trávozelená) má latinský název Russula aeruginea.
Vybírá si jak listnaté tak jehličnaté lesy. Preferuje kyselejší půdy. Objevuje se od konce teplejšího května až do října a je to velmi častá houba v našich lesích.
Klobouk má až deset centimetrů veliký. Barvu má zelenou v různé sytosti, připomíná barvu olivek či vlhké trávy. Holubinka zelená má bílé lupeny, které s věkem mohou žloutnout. Třeň má až osm centimetrů dlouhý a až dva centimetry tlustý. V dolní částí se mírně zužuje. Je bílý ale může mírně žloutnout nebo reznout. Na řezu je bílá ale může mírně červenat.
Holubinka zelená je často sbíraná jedlá houba, ale musí se tepelně zpracovat. Nejde ji zaměnit s muchomůrkou zelenou, i když často toto varování uslyšíte. Holubinka zelená totiž nikdy nemá kalich a prsten u ní také nikdy nenajdete. Navíc holubinky obecně jsou výrazně masivnější houby.

Muchomůrka citronová

Muchomůrka citronová má latinský název Amanita citrina.
Roste jak v jehličnatých, tak listnatých tak i smíšených lesích. Setkat se s ní můžeme při návštěvě lesa od konce jara až do podzimu.
Klobouk má až deset centimetrů průměr, jeho barva je žlutá v několika odstínech, od citronové až k jemně nazelenalé. Jsou na něm malé bělavé stroupky. Lupeny má Muchomůrka citronová bílé. Třeň má až dvanáct centimetrů dlouhý a až dva centimetry široký. Je velmi světle žluté barvy a v horní části se nachází prsten. Na řezu je tato muchomůrka bílá.
Sice není tak jedovatá jako například Muchomůrka zelená, stejně jedovatá je a rozhodně se nesmí sbírat.

Štítovka jelení

Štítovka jelení má latinský název Pluteus cervinus.
Roste na pařezech a na mrtvých kmenech stromů, vyskytuje se od poloviny června do října.
Klobouček je až dvanáct centimetrů veliký, hnědé až šedohnědé barvy. Lupeny má bílé, případně lehce růžové. Nožka je až dvanáct centimetrů dlouhá a až půl druhého centimetru tlustá, má válcovitý tvar. Jsou na něm výrazněji zarýsovaná vlákna, barvu má bílou. Na řezu je štítovka jelení bílá.
Je to jedlá, ale nepříliš zajímavá houba.

Bedla vysoká - Bedla jedlá

Bedla vysoká má latinský název Macrolepiota procera (A lidový Bedla Jedlá).
Bedla vysoká se vyskytuje jak v jehličnatých tak listnatých lesích, preferuje sušší místa, většinou ji můžeme najít na světlých mýtinkách. Objevuje se od konce července až do října.
Klobouk má ač čtvrt metru veliký (i když lze najít i opravdu obrovské, téměř zaměnitelné s deštníkem), v mládí má tvar paličky. Ve stáří připomíná suchý, hněděšupinatý deštníček. Lupeny jsou bílé, případně našedlé. Třeň bývá dlouhý, může dosahovat až čtyřiceticentimetrovou délku, v poměru k délce není příliš tlustý, největší tloušťka je čtyři centimetry. Bedla vysoká má třeň dole výrazně rozšířený do cibulky či hlízy. Noha je hnědě žíhaná, v horní části bývá výrazně rozpoznatelný prsetn. Na řezu je bílá.
Bedla vysoká je velmi oblíbená a často sbíraná houba (proto ten její název Bedla jedlá, často mylně považovaný za správný). Používá se většinou klobouk - smažená bedla je opravdu delikateska.

Límcovka měděnková

Límcovka měděnková má latinský název Stropharia aeruginosa.
Roste v lesích i mimo les, vybírá si místa, kde najde nějaké tlející dřevo či listí. Objevuje se od konce května až do listopadu.
Klobouk má až osm centimetrů veliký, barva připomíná měděnku, jak i název Límcovka měděnková jasně naznačuje. Na povrchu se mohou objevit bílé šupinky. Lupeny má husté, mladé houby je mají bělavé, u starších hnědnou. Třeň je až osm centimetrů dlouhý a přibližně půl centimetrů tlustý. V horní části má Límcovka měděnková bělavý až hnědavý prsten. Na řezu je bílá, třeň je na řezu nazelenalý.
Bývá často uváděná jako jedlá, ale většinou ne příliš kvalitní, samostatně téměř nepoužitelná. Je zaměnitelná s jedovatou límcovkou.

Třepenitka cihlová

Třepenitka cihlová má latinský název Hypholoma sublateritium.
Roste na pařících více méně celý teplý rok, čili neroste jen v zimě.
Kloboučky má až osm centimetrů veliké, jasně červené, ve středu výraznější. Lupeny jsou žlutavé, případně nazelenalé až hnědavé. Nožku má až dvanáct centimetrů dlouhou a kolem jednoho centimetru širokou. Na řezu je bílá, případně může být slabě žlutočervená.
Jedovatá sice není, ale je hořká, čímž by znehodnotila jakýkoliv houbový pokrm.

Čirůvka májovka

Čirůvka májovka má latinský název Calocybe gambosa.
Čirůvka májovka roste od dubna (a hlavně v máji) až do června, vybírá si světlejší lesy. Většinou ji objevíme mezi trávou.
Klobouk má až dvanácticentimetrový bílé či našedivělé barvy. Lupeny jsou bílé či lehce nažloutlé nebo našedlé. Nožku má do šesti centimetrů dlouhou a do půl druhého centimetru tlustou. Barvy podobné jako klobouk. Na řezu je Čirůvka májovka bílá.
Je to velmi oblíbená jedlá houba, kterou by ale měl zkušenější houbař aby nedošlo k záměně s velmi jedovatými druhy.

Závojenka olovnatá

Závojenka olovnatá (olovová) má latinský název Entoloma sinuatum.
Roste většinou pod duby, objevuje se od červenco až do října.
Klobouk má až patnáct centimetrů veliký, na okrajích je podvinutý. Barvu má bělavou později lehce hnědo šedne. Lupeny jsou nažloutlé, s postupem věku červenají. Noha je až dvacet centimetrů dlouhá, na spodu se lehce rozšiřuje a může být až sedm centimerů tlustá. Barvu má bílou až světle nahnědlou. Na řezu je Závojenka olovnatá bílá.
Patří k jedněm z jedovatějších hub našich lesů, bůh zaplať ale nevyskytuje se zase až tak příliš často.

Hlíva ústřičná

Hlíva ústřičná má latinský název Pleurotus ostreatus.
Roste na kmenech listnatých stromů, objevuje se i na jehličnanech. V přírodě roste od října do února. Nyní je oblíbené pěstování hlívy v domácích (sklepních či zahradních) podmínkách. Tam roste i například na balících slámy.
Hlíva ústřičná má až dvacet centimetrů veliký klobouk. Barvu má od světlé až do hnědé. Lupeny jsou bílé případně lehce našedlé. Třeň je jen kraťoučký - do čtyřech centimetrů, je velmi tuhý. Na řezu je hlíva ústřičná bílá, má hezkou houbovou vůni.
Hlíva ústřičná je velmi oblíbenou houbou v našich kuchyních, je na ni mnoho receptů (jedí se kloboučky, i když nožku je možno usušit a kořenit s ní jídlo). I když většina lidí si ji ani nenosí z lesa, ale kupuje již vypěstovanou v obchodech. Má i léčivé účinky, různé extrakty z hlívy se prodávají například pro posílení imunity či snížení cholesterolu.

Penízovka sametonohá

Penízovka sametonohá má latinský název Flammulina velutipes.
Nejčastěji roste na pařezech a kmenech listnatých stromů, zřídkakdy ji ale lze najít také na jehličnanech. Vyskytuje se od podzima do jara, čili je to jedna z mála hub rostoucích v zimě.
Klobouky má až osm centimetrů veliké, barvy jsou hnědě žluté, ve středu výrazněji hnědavé. Lupeny má bílé, s věkem žloutnout. Nožka je až osm centimetrů dlouhá a tloušťku má nanejvýš půlcentimetrovou. Na řezu je světlá až nažloutlá.
Jde o jedlou houbu, používá se hlavně klobouček. Kdyby nebyla zimní, tak pravděpodobně pro malou výtěžnost oblíbená asi nebude. Takto se používá dost často, zvláště proto, aby přidala houbovou chuť nějakému jídlu.

Helmovka růžová

Helmovka růžová má latinský název Mycena rosea.
Vyskytuje se hlavně v listnatých lesích, objevuje se od konce léta až do října.
Klobouk má až šest centimetrů průměr, uprostřed se objevuje malý hrbolek. Má růžovou barvu, za sucha výrazněji bledne. Lupeny jsou bílé až narůžovělé. Třeň je dlouhý a tenký, má až deset centimetrů délky a maximálně půl centimetru tloušťky. Na řezu je Helmovka růžová bílá nebo narůžovělá.
Je jedovatá, průběh otravy trochu připomíná otravu muchomůrkou červenou.

Penízovka dubová

Penízovka dubová má latinský název Collybia dryophila.
Roste v listnatých, jehličnatých i smíšených lesích. Jak název napovídá, najdete ji často poblíž dubů či pod či mezi jejich napadaným listím. Roste celou houbařskou sezónu.
Klobouč má maximálně šesticentimetrový průměr, je plochý, barvu má hnědavou, na okrajích je světlejší až bílý. Lupeny jsou bílé případně lehce žlutavé. Třeň je až sedm centimetrů dlouhný a maximálně půl centimetru tlustý. Na řezu je Penízovka dubová bílá.
Je občas považována za jedlou houbu, ale zvláště pro její nevydatnost není velký důvod ji sbírat.

Třepenitka svazčitá

Třepenitka svazčitá má latinský název Hypholoma fasciculare.
Roste od konce zimy až do jejího začátku ve větším množství na pařezech jak jehličnatých tak listnatých stromech. Vyskytuje se ve velkých množstvích.
Malý klobouček má až šest centimetrů průměr, má jasně žlutou barvu na špičce hnědavé kolečko. Lupeny jsou husté žluté až zelenavé barvy. Třeň je výrazně delší než je průměr kloboučku, dosahuje až deseti centimetrů. Na řezu je výrazně žlutá, voní nakysle.
Je jedovatá a jde jí zaměnit s opěňkou či václavkou.

Šupinovka zhoubná

Šupinovka zhoubná má latinský název Pholiota destruens.
Objevuje se ve větším množství na topolech a to jak živých tak mrtvých. Roste od srpna celý podzim.
Klobouk má až dvaceticentimetrový průměr. Je světlejší ale zabarvuje se až do hněda. Jeho vzhled výrazně zesvětlují bílé šupinky, kterými je hustě pokrytý. Lupeny má hnědavé a husté. Třeň má až patnáct centimetrů dlouhý a tři centimetry tlustý, dole bývá širší, pod kloboukem je vidět náznaky prstenu. Na řezu je bíláaž hnědavá.
Je tuhá a nepříliš jedlá.

Pavučinec slizký

Pavučinec slizký má latinský název Cortinarius mucosus.
Preferuje smrkové a případně borové lesy. Objevuje se ve skupinách od srpna do října.
Klobouk má až dvanáct centimetrů veliký, barvu má v různých odstínech hnědé. Ve vlhčích obdobích je celý klobouček, přesně podle názvu této houby, slizký. Lupeny má Pavučinec slizký hnědé, ale převážně jsou světlejší než klobouček. Třeň je až patnáct centimetrů dlouhý a dva centimetry tlustý, v horní části se ukazuje nahnědlý závoj. Na řezu je bílé barvy.
Obecně Pavučince se nedoporučují sbírat, i když někdo je považuje za jedlé.

Špička obecná

Špička obecná má latinský název Marasmius oreades.
Roste na loukách a pastvinách, občas ji objevíme na okrajích lesů. Vyskytuje se už od května až do podzimu, často se objeví po delším mokrém období. Bývá ve větších skupinách.
Drobné koboučky má až pěticentimetrové, barvy bledé případně lehce nažloutlé. Lupeny jsou bílé, většinou světlejší než je klobouček. Nožku má až sedm centimetrů dlouhou a maximálně půl centimetru tlustou. Je bílá, ve spodní části mírně tmavne. Na řezu je Špička obecná bílá, má jemnou mandlovou vůni.
Je jedlá a oblíbená, používá se zvláště do houbových polévek.

Šupinovka kostrbatá

Šupinovka kostrbatá má latinský název Pholiota squarrosa.
Roste na pařezech a dolních částech odumírajících ale i živých stromech. Roste od konce léta až do podzima, občas se objevuje ještě v prosinci.
Klobouček má do patnácti centimetrů v průměru, barvu má v různých odstínech žluté. Je pokryt hustě hnědavými šupinkami. Třeň je dlouhý až dvacet centimetrů a tlustý až půl druhého centimetru a taktéž ho pokrývají podobné šupinky jako klobouk. Šupinovka kostrbatá je na řezu nažloutlá.
Jde o jedlou houbu, která ale není příliš kvalitní. Jediné co má trošku v jejím případě smysl, je nakládání kloboučků mladých hub do octa.

Pavučinec náramkovitý

Pavučinec náramkovitý má latinský název Cortinarius armillatus.
Vyskytuje se v jehličnatých a smíšených lesích, má rád přítomnost břízy. Je dost často ukrytý v listí či ve vyšším mechu, objevuje se od srpna do října.
Klobouk má až deset centimetrů veliký, v mládí zvoncovitý, později jen lehce sklenutý. Barvu má červenou až červenohnědou. Lupeny jsou nažloutlé, později rezavohnědé. Noha je až patnáct centimetrů dlouhá a půl druhého centimetru široká, směrem dolu se mírně rozšiřuje. Na třeni lze vypozorovat tmavší náznaky závojů - ony náramky. Samotný třeň bývá spíše světlejší. Na řezu je pavučinec náramkovitý nahnětlý.
Někdo ho sice sbírá, ale není to obecně uznávaná jedlá houba.

Sluka svraskalá

Sluka svraskalá má latinský název Rozites caperata.
Vybírá si ke svému růstu jehličnaté, hlavně borové, lesy. Preferuje kyselejší půdu a roste od konce léta do října.
Klobouček má až deset centimetrů veliký, malé sluky jsou uzavřené (a zaměnitelné s mnoha houbami v tom i velmi jedovatými), později se šíře rozevře. Má žlutavou až hnědavou barvu. Lupeny jsou žluté až světlehnědé. Nohu má až dvanáct centimetrů dlouhou a až dva centimetry tlustou válcovitého tvaru. V horní části má bílý prsten. Na řezu je Sluka svraskalá bílá, voní příjemně houbově, ale není to příliš intenzivní vůně.
V kuchyni má mnohé uplatnění, znalci ji porovnávají dokonce i k masu. Ale například na houbovou polévku se hodí Sluka také výborně.

Holubinka smrdutá

Holubinka smrdutá má latinský název Russula foetens.
Vybírá si vlhčí půdy, ale druh lesa je jí více méně jedno a proto ji najdeme téměř kdekoliv.
Klobouček má až patnáct centimetrů veliký, žlutý až hnědavý. Mladší houby jsou světlejší a také mají klobouk kulovitě uzavřený, co může někdy vést nezkušené houbaře k záměně s jinými druhy, jako jsou například hříbky. Lupeny jsou světlé s nažloutlými skvrnkami, ve stáří tmavnou. Dutá noha je až dvanáct centimetrů veliká a tři centimetry tlustá, je světlá ale dole má tmavší skvrny. Na řezu je Holubinka smrdutá nažloutlá a opravdu dosti nevábně vonící.
Už jen ta obludná vůně jasně říká, nejezte mně.

Václavka obecná

Václavka obecná má latinský název Armillaria mellea.
Roste velmi hojně v září až říjnu (kolem Václava, proto i její české jméno), objevuje se na pařezech ale i na živých stromech, vždy ve větším množství.
Klobouček může mít až patnáct centimetrů, v různých odstíněch hnědé i ve velmi světlých. Je pokrytý tmavšími šupinkami. Lupeny jsou bílé, případně lehce nažloutlé. Nožka může mít až dvacet centimetrů délky a až tři centimetry tloušťky. Barvu má nažloutlou či nahnědlou. V horní části lze jasně rozeznat prsten. Na řezu je Václavka obecná bílá nebo nažloutlá.
Jedná se o často sbíranou houbu, ale v jejím případě nejde o nějaké výtečné kulinární kvality (je tuhá a navíc za syrova rozhodně nejedlá a může vyvolat žaludeční problémy), jako spíše o to, že je jí prostě hodně a je velmi jednoduše rozeznatelná, takže i pokud je podzimní houbová výprava neúspěšná, skoro vždy nějaké václavky najdete. Často se také nakládá do octa.

Čirůvka havelka

Čirůvka havelka má latinský název Tricholoma portenosum.
Většinou se vyskytuje v borových a jehličnatých lesích, v oblibě má kyselejší půdu. Dá se ji najít i v listnatých lesích. Jde o podzimní houbu, která roste až do mrazíků.
Klobouk má až deset centimetrů veliký, je šedočerné až černé barvy, ve středu má hrbol. Lupeny jsou bílé. Noha má až osm centimetrů délky a až dva centimetry tloušťky, je bílá, může mít zelený odstín. Na řezu je bílá či s lehoučkým šedavým odstínem.
Čirůvka havelka je chutná, jedlá a oblíbená.

Čirůvka zemní

Čirůvka zemní má latinský název Tricholoma terreum.
Roste ve světlejších jehličnatých lescíh, vybírá si borovice a vápencové půdy. Objevuje se na podzim, roste od září až do mrazů.
Klobouk je až osm centimetrů veliký, na povrchu je tmavě šedý, lupeny dole jsou bílé případně lehce šedivé. Třeň má délku až šest centimetrů a tloušťku až půl druhého. Na řezu je v kloboučku šedivá, nohu má Čirůvka zemní bílou.
Jde sice o jedlou houbu, ale je lehce zaměnitelná s jinými druhy čirůvek, které již jedlé nejsou, proto by ji měl sbírat pouze zkušený houbař.

Holubinka namodralá

Holubinka namodralá má latinský název Russula cyanoxantha.
Roste ve všech našich lesích, nejčastěji ji najdeme pod našimi nejmohutnějšími listnáči, jakými je dub a buk.
Jde o celkem velkou houbu, klobouček má šest až patnáct centimetrů, ve středu je lehounce propadlý. Barvu má, jak název naznačuje, namodralou, případně lehce do fialova, občas hodí zelené odstíny. Mladší houby mají sytější barvu, starší lehce blednou. Lupeny jsou bílé. Bílý třeň má až deset centimetrů dlouhý a až tři centimetry tlustý. Na řezu je bílý a nemění barvu.
Holubinka namodralá je oblíbená a vydajná houba, která se hodí na vaření každého houbového jídla (pokud nevyžaduje samozřejmě nějakou jinou houbu, takže smaženou bedlu z ní neuděláte :)). Například na takový houbový guláš je jako stvořená.

Holubinka vrhavka

Holubinka vrhavka má latinský název Russula emetica.
Roste mezi mechem na vlhčích půdách jak v jehličnatých tak v listnatých lesích. Roste od července až do října.
Klobouk má až deset centimetrů veliký, je většinou dosti plochý. Barvu má jasně červenou ale občas i růžovou. Většinou s věkem bledne. Lupeny jsou bílé, starší lehce žloutnou. Noha je až osm centimetrů dlouhá a až dva centimetry tlustá. Holubinka vrhavka je na řezu bílá, houba je obecně docela křehká.
Rozhodně není jedlá, konec konců i její název naznačuje, co se může konzumentům stát.

Čirůvka mýdlová

Čirůvka mýdlová má latinský název Tricholoma saponaceum.
Tato nejedlá čirůvka roste v jehličnatých a smíšených lesích. Zřídka se objeví i mezi čistými listnáči. Roste od konce léta až do listopadu.
Klobouček je až dvanáct centimetrů veliký a je ve všemožných barvách, může být šedý i zelený ale také se vyskytují čirůvky, které jsou červené či hnědavé, zvláště u starších exemplářů. Lupeny jsou u mladších hub bílé, později žloutnou či dokonce lehce červenají. Nohu má až deset centimetrů dlohou a až tři centimetry tlustou. Barvy je bílé. Na řezu je Čirůvka mýdlová bílá, ale s časem lehce růžoví - voní po mýdle, z tohoto se bere i její název.

Penízovka širokolupenná

Penízovka širokolupenná má latinský název Megacollybia platyphylla.
Vyrůstá nejčastěji v jehličnatých lesích na ztrouchnivělých pařízcích a jejich okolí. Roste od léta do podzima.
Klobouk má až patnácticentimetrový průměr a šedavou barvu, okraje bývají u větších jedinců roztrhané. Lupeny má bílé, někdy mírně hnědnou. Noha je až dva centimetry tlustá, bílá až šedobílá. Bývá delší než je průměr klobouku. Na řezu je Penízovka širokolupenná bílá.

Šafránka červenožlutá

Šafránka červenožlutá má latinský název Tricholomopsis rutilans.
Roste v jehličnatých lesích na pařících nebo z mrtvých kousků dřev. Začíná růst v červenci a roste až do října.
Klobouk má až patnáct centimetrů veliký. Má purpurovou barvu s prosvítajícím žlutým podkladem. Lupeny mají barvu oranžovožlutou. Noha je růžovožlutá. Na řezu se odhaluje světlčžlutá pevná dužina, která voní po pryskyřici.

Holubinka sličná

Holubinka sličná má latinský název Russula lepida.
Roste jak v listnatých, tak jehličnatých, tak i samozřejmě smíšených lesích, vyskytuje se od půlky léta až do září.
Klobouk má až dvanáct centimetrů veliký, je tvrdší, barvu má světleji červenou, lupeny jsou bílé. Noha je až deset centimetrů dlouhá a až půl druhého centimetru široká. Je bělavě růžový až načervenalý. Na řezu je Holubinka sličná bílá.
Neotrávíte se, ale není jediný důvod proč ji sbírat.

Holubinka nazelenalá

Holubinka nazelenalá má latinský název Russula virescens.
Roste ve všech našich lesích, ale vybírá si ty méně husté a hezky prosvětlené, stejně tak ji můžeme najít přímo na kraji lesa. Nejraději má společnost borovic a dubů, roste od července až do září.
Klobouk má barvu zelenkavou, trochu připomínající měděnku, je až dvanáct centimetrů veliký. Lupeny jsou bílé. Noha je až osm centimetrů dlouhá a až tři centimetry tlustá, barvy bílé ale v pozdějším věku může mít rezaté náznaky. Na řezu je holubinka nazelenalá bílá.
Patří k nejlepším holubinkám a také k nejchutnějším houbám obecně. Dá se říci, že ji není možno zaměnit s jakoukoliv jedovatou houbou.

Bedla červenající

Bedla červenající má latinský název Macrolepiota rhacodes.
Roste v jehličnatých lesích, ale narazit na ni lze i v lesích listnatých. Objevuje se od léta do podzima.
Klobouk má až patnáct centimetrů průměr, v mládí připomíná paličku později s téměř úplně do plocha rozevře. Povrch je hustě hnědě šupinatý - tmavší a kompaktnější u středu. Lupeny jsou bílé. Noha je až dvacet centimetrů dlouhá a půl druhého centimetru široká. V dolní části má širokou bambulku, noha je světlá až lehce načervenalá, v horní části je poznat prstenec. Na řezu hnědne či červená.
Je téměř vždy uváděná jako jedlá, ale dochází k tolika záměnám s jinými druhy a navíc se vedou spekulace, že určité mutace přímo mohou být pro některé lidi jedovaté, že je lepší se jí při sběru hub vyhnout. Je přeci tolik naprosto bezdiskusně jedlých a dokonalých, že o jeden druh v košíku méně nikomu neuškodí.

Holubinka černající

Holubinka černající má latinský název Russula nigricans.
Roste jak v listnatých tak v jehličnatých lesích, vyskytuje se od července až do pozdního podzima.
Klobouk má až patnácticentimetrový průměr, ve středu je trošku vmáčklý. Barvu má svrchu velmi rychle hnědou až černohnědou, lupeny jsou jako u jiných holubinek výrazně světlejší, i když postupně také tmavnou. Třeň má až sedm centimetrů dlouhý a až čtyři centimetry tlustý, většinou je kratší než je průměr kloboučku. Barvu má podobnou jako lupeny. Na řezu je na začátku holubinka černající bílá, ale postupně začíná červenat až jak i název napovídá zčerná.
Nejedná se o jedovatou houbu, ale vůbec není dobrá, tudíž není důvod ji jíst.

Lakovka laková

Lakovka laková má latinský název Laccaria laccata.
Roste v období od června až do října ve větších množstvích, vybírá si spíše vlhčí lesy.
Klobouček má až šest centimetrů veliký, barva je oranžová až hnědavá, při sušších obdobích začíná svěztlat. Ze spoda má lupeny narůžovělé až červenavé. Noha je až deset centimetrů dlouhá a necelý centimetr tlustá. Barvu má de facto stejnou jako klobouček. Na řezu je lakovka laková narůžovělá.

Holubinka vláhomilná

Holubinka vláhomilná má latinský název Russula paludosa.
Roste hlavně ve vlhčích a tmavších jehličnatých lesích. Preferuje pro svůj výskyt kyselejší půdu. Je dosti pozdní, začíná se objevovat v srpnu a roste do října.
Je to docela velká holubinka, klobouk může mít až patnáct centimetrů v průměru a má červenou barvu, občas lehce naoranžovělou. Lupeny jsou světlé až žlutavé. Třeň je také až patnáct centimetrů veliký a až čtyři centimetry tlustý. Je bílý až narůžovělý. Na řezu je Holubinka vláhomilná bílá, nemění barvu.
Je jedlá a chutná.

Holubinka hlínožlutá

Holubinka hlínožlutá má latinský název Russula ochroleuca.
Pro svůj růst si vybírá jehličnaté lesy a kyselejší půdu. Vyskytuje se od srpna až do října a jde o dosti častou houbu v našich lesích.
Holubinka hlínožlutá má klobouk v různých odstínech žluté barvy, který je až dvanáct centimetrů veliký. Lupeny jsou bílé, s věkem mírně žloutnou. Třeň má až osm centimetrů dlouhý a až tři centimetry tlustý, bledavý ale s věkem také žloutnoucí. Na řezu je holubinka hlínožlutá bílá až šedavá. Ačkoliv není jedovatá, není jediný důvod kromě zvětšení množství houbovité hmoty bez chuti v jídle ji jíst. Navíc je příliš podobná jiným nejedlým a velmi nedobrým holubinkám.

Ryzec ryšavý

Ryzec ryšavý má latinský název Lactarius rufus.
Roste, často ve skupinkách, od konce června až do podzima. Objevuje se jak v jehličnatých tak ve smíšených lesích, v listnatých na ryzec ryšavý nenarazíte. Nejčastěji se vyskytuje poblíž smrků.
Klobouček je pět až třináct centimetrů veliký, uprostřed má mírný hrbolek. Barvu zvrchu má leskle hnědou až červenohnědou. Ze spoda má nažloutlé až hnědavé lupeny. Noha je delší než průměr klobouku, bývá až jeden centimetr tlustá. Barvu má ve vrchní části podobnou jako klobouk, ale trochu světlejší, na spodku bělá. Na řezu je bílý až nažloutlý, vypouští bílé mléko.

Holubinka mandlová

Holubinka mandlová má latinský název Russula vesca.
Roste v lesích jak listnatých, tak jehličnatých a samozřejmě i ve smíšených. Vyskytuje se ve větším množství již od poloviny jara až do podzima.
Klobouk má holubinka mandlová šest až dvanáct centimetrů v průměru, u středu je lehoučce vmačklý, barvu má šedo červenavou až šedo lila. Lupeny jsou bílé. Noha je tři až deset centimetrů dlouhá a až tři centimetry tlustá. Na řezu je bílá, ale poraněná místa mají po čase tendenci lehce rezavět.
Jde o jednu z nejchutnějších holubinek a dá se říci že i mezi jedlými houbami obecně je velmi dobrá. Dělá se z ní například výtečná kulajda.

Ryzec hnědý

Ryzec hnědý má latinský název Lactarius helvus.
Roste nejčastěji v jehličnatých lesích na mechu. Vyskytuje se od konce léta až do října.
Klobouk má šest až dvanáct centimetrů veliký, uprostřed je promáčklý, barvu má okrovou až světlehnědou, ze spodní strany je žlutavý. Třeň má délku průměru klobouku a je až půl druhého centimetru široký. Barvu má podobnou jako klobouk, jen bývá o odstín světlejší. Na řezu je světlý, vypouští průhledné mléko.
Je jedovatý.

Lakovka ametystová

Lakovka ametystová má latinský název Laccaria amethystea.
Roste ve vlhkých lesích, vyskytuje se od června do října.
Klobouček je malý od dvou do šesti centimetrů. Je mírně vyklenutý uprostřed vmáčklý. Barvu má tmavěfialovou, ze spoda je taktéž fialový. Třeň má až deset centimetrů dlouhý a čtyři až osm milimetrů tlustý. Noha je fialová (ametystová) podobně jako celá houba.
Lakovka ametystová je podobně jako Lakovka laková (Laccaria laccata) jedlá, ale většinou se nesbírá, protože je to velmi malá houba a na naplnění košíku by jich bylo nutno najít opravdu veliké množství.

Voskovka kuželovitá

Voskovka kuželovitá má latinský název Hygrocybe conica.
Neroste mezi stromy, vybírá si traviny, takže ji najdete přímo na trávnících, loukách či pastvinách. Pokud se vyskytuje v lese, tak je to na světlých travnatých místech a u cest. Roste od června do října.
Klobouk má až šest centimetrů veliký, uprostřed má špičatý hrbolek. Barva je svrchu od žluté až do červenooranžové. Ze spoda je bledá až s věkem oranžovo zelená. Nohu má až deset centimetrů dlouhou a osm milimetrů tlustou. Na řezu je světlá, ale rychle začíná červenat (suchá černat).

Čirůvka dvoubarvá

Čirůvka dvoubarvá má latinský název Lepista saeva.
Roste nejčastěji na loukách a pastvinách, najdeme ji i na trávnících v zahradách či sadech. Roste od září až do zimy.
Klobouk má až patnáct centimetrů veliký šedavě nažloutlý s podobně barevnými lupeny. Nohu má fialovou, většinou je kratší než je průměr klobouku. Čirůvka dvoubarvá (nazvaná podle rozdílu barev klobouku a nohy) je na řezu bělavá.
Jde o jedlou a dobrou houbu.

Strmělka mlženka

Strmělka mlženka má latinský název Clitocybe nebularis.
Roste ve všech našich lesích, vybírá si místa s větším množstvím zetlelého jehličí či listí. Objevuje se od začátku podzima až do mrazíků. Vyskytuje se ve větším množství.
Klobouk má někdy až dvacet centimetrů veliký (i když obvyklejší je poloviční velikost), má šedou až šedohnědou barvu. Lupeny jsou v mládí bílé, s věkem lehce žloutnou. Nohu má až deset centimetrů dlouhou a až dva centimetry tlustou. Směrem dolů se noha výrazně rozšiřuje. Na řezu je bílý.
Strmělka mlženka je sice jedlá, ale nijak výrazně zajímavá.

Strmělka anýzka

Strmělka anýzka má latinský název Clitocybe odora.
Roste jak v listnatých tak jehličnatých lesích, častý výskyt je poblíž smrků. Roste od konce léta až do října.
Strmělka anýzovka má zelený (někdy modrozelený) klobouček až deset centimetrů veliký a ve středu s prohlubní (větší houby). Lupeny jsou bílé až zelenkavé. Noha má až osm centimetrů a je až dvanáct milimetrů tlustá. Barvu má stejnou jako klobouček ale je světlejší. Na řezu je bílý až zelenavý.
Je to jedlá houba, ale nehodí se na sušení, protože ztrácí poté svoji houbovitost a je to jen nějaká usušená hmota.

Šťavnatka pomrazka

Šťavnatka pomrazka má latinský název Hygrophorus hypothejus.
Roste v jehlíčnatých lesích, nejčastěji ji najdeme pod borovicemi mezi napadaným jehličím. Objevuje se až pozdním podzimem, jak naznačuje i její název, je to často po prvních mrazících.
Klobouk má šťavnatka pomrazka až pět centimetrů veliků, v mládí vyklenutý s postupem věku se ale situace otáčí a je spíše vmáčklý. Barvu má tmavě hnědou, klobouček je pokrytý vrstvou slizu. Lupeny jsou světle žluté. Nohu má až deset centimetrů dlohou kolem půl centimetru tlustou. Je taktéž pokrytá slizem, barvu má žlutavou. Na řezu je bílá.

Slizák lepkavý

Slizák lepkavý má latinský název Gomphidius rutilus.
Roste nejčastěji v jehličnatých lesích, preferuje borovice. Roste celé léto a poté až do poloviny podzima.
Klobouk má až deset centimetrů veliký. Uprostřed se na něm objevuje malý hrbolek. Ve vlhčím období je mírně lepkavý. Barvu má od žlutohnědé až k žlutočervené. Lupeny má zřídka rozmístěné žlutavé, se stářím tmavnou do červenohněda. Nohu má až osm centimetrů dlouhou a až dva centimetry širokou. Barvu má podobnou jako klobouk jen ve světlejším odstínu, stejně jako klobouk je ve vlhčích dnech mírně lepkavý. Na řezu je žlutavý.

Ryzec pravý

Ryzec pravý má latinský název Lactarius deliciosus.
Ryzce můžeme objevit pouze pod borovicemi (má variantu smrkovou, která roste jen pod smrky), objevuje se od července do října.
Ryzec pravý má klobouk až patnáct centimetrů veliký, uprostřed mírně promáčkly, na okrajích bývá zlehka podvinutý. Je oranžově zabarvený, je ale na něm jasně vidět tři až šest kruhů. Ze spoda je oranžový. Třeň má až čtyři centimetry a je až dva centimetry tlustá. Na řezu je žlutavý, při poranění vypouští načervenalé mléko, které postupně mění barvu.
Ryzec pravý je výborná jedlá houba, kterou houbaři velmi často vyhledávají. Skvěle se hodí například na naložení do octa.

Ryzec peprný

Ryzec peprný má latinský název Lactarius pargamenus.
Roste v našich listnatých lesích a to od června až do října. Rozhodně nepatří k vzácným houbám, setkáme se s ním v lese velmi často.
Klobouk má ryzec peprný sedm až dokonce dvacet centimetrů veliký, uprostřed má menší prohlubeň a okraje mírně zdvihnuté. Je bílý, starší exempláře mohou mít okrové skvrny. Lupeny jsou bílé až lehce nažloutlé. Třeň je až devět centimetrů dlouhý a tři centimetry tlustý, válcovitý a bílý. Dužina je bílá a roní také bílé mírně pálivé mléko.
Ačkoliv ho někteří houbaři sbírají, většina lidí u nás jeho chuť nepovažuje za příliš jedlou.

Slizák mazlavý

Slizák mazlavý má latinský název Gomphidius glutinosus.
Slizáka můžeme najít v mladém smrčí, občas se vyskytuje i u jiných jehličnanů. Roste od léta až do listopadu.
Klobouk má Slizák mazlavý až dvanáct centimetrů veliký, světle hnědý, může mít lehký fialový odstín. Klobouk je celý pokrytý slizem. Lupeny se z věkem zbarvují do šediva, v mládí jsou bílé. Nohu má až deset centimetrů dlouhou, dva centimetry tlustou. V dolní části je třeň žlutavý, vrchí část je bělavá, podobně jak klobouk je celý pokrytý slizem. Na řezu je bílý, může v dolní části být lehce nažloutlý.

Čechratka černohuňatá

Čechratka černohuňatá má latinský název Paxillus atrotomentosus.
Tato čechratka se vyskytuje hlavně na pařezech či odumřelých kmenech jehličnanů od léta do podzima.
Klobouček má až patnáct centimetrů veliký, na okrajích je podvinutý, zbarvení má oranžové až hnědé. Nohu má krátkou, tlustou a tmavě hnědou až cernou (od nohy vzniklo její pojmenování). Na řezu je čechratka černohuňatá nažloutlá, voní mírně nakysle.
Jde o nejedlou houbu, i když otrava z ní by hrozit neměla.

Čechratka podvinutá

Čechratka podvinutá má latinský název Paxillus involutus.
Čechratka se vyskytuje ve všech našich lesích, najít ji ale můžeme i v zahrádkách, parcích nebo na mezích či pod osamělými stromy. Roste od léta do podzimu.
Rezavohnědý klobouk má až patnáct centimetrů průměr, na okrajích je mírně podvinutý. Lupeny mají nádech do oranžova, jsou dost husté. Noha je až pět centimetrů dlouhá, žlutohnědá. Na řezu je nažloutlý případně hnědavý.

Křemenáč březový

Křemenáč březový má latinský název Krombholziella rufescens.
Křemenáč březový si nejčastěji vyhledává, zajisté velmi překvapivě, břízy. Roste v teplejším období od července až do září.
Klobouk má až patnáct centimetrů veliký, oranžově žlutý, může být po ránu lehce oslizlý. Ze spoda je šedivý ve starším věku nahnědlý. Nohu má velmi vysokou, může dosahovat až čtvrt metru. Noha bývá výrazně tužší. Na řezu se zabarvuje u kloboučku do šedavé barvy.
Jde o oblíbenou a vyhledávanou jedlou houbu.

Ryzec klamný

Ryzec klamný má latinský název Lactarius decipiens.
Ryzec klamný se objevuje ve všech našich lesích od června až do října.
Klobouček má šest až sedm centimetrů veliký, růžově žlutý až červený, na vpuklém středu hnědavý. Dolní část s lupeny je žlutavá, s věkem rezne. Nohu má až osm centimetrů dlouhou a centimetr širokou. Na řezu oranžová (ale noha je bělavá), vypouští bílé mléko, které na vzduchu žloutné, chuť mléka je hořká a ostrá.
Je to nejedlá houba, pro nováčka dost zaměnitelná s ryzcem syrovinkou.

Křemenáč osikový

Křemenáč osikový má latinský název Krombholziella aurantiaca.
Křemenáč osikový roste nejčastěji pod ...... osikami. Najde se ho také pod různýi druhy topolů, vyskytuje se od června do října.
Houba má oranžový až červenohnědý klobouk až patnáct centimetrů veliký. Spodní strana je bíle našedlá, ve starším věku může mít lehký žlutavý odstín. Třeň může být podobně veliký jakko klobouk a až pět centimetrů tlustý. Je bílý či šedý a hustě šupinatý. Na řezu je Křemenáč osikový bílý, později ale lehce tmavne do hnědočervena.

Hřib žlučník

Hřib žlučník má latinský název Tylopilus felleus.
Nejčastěji roste v jehličnatých lesích, zvláště poblíž borovic a smrků, podobně jako Hřib smrkový a proto dost často dochází k jejich záměně. Roste celé léto a začátek podzimu.
Klobouk má až dvanáct centimetrů veliký šedohnědý až hnědý. Rourky zvláště u mladších hřibů bývají na první pohled bílé, ale později čím dál tím více vystupuje růžová barva. Nohu má Hřib žlučník až dvanáct centimetrů dlouhou, válcovitou a nahnědlou. Na řezu je bílý nebo lehounce narůžovělý. Pokud si u hřibu nejste stoprocentně jisti, tak vždy je nejlepší malý kousíček ochutnat, Hřib žlučník je totiž naprosto jasně hořký (viz. jeho lidové jméno Hořčák). Je nejedlý, ale není jedovatý, takže malá ochutnávka kromě nepříjemné hořkosti v ústech vám nic špatného neudělá.

Hřib smrkový

Hřib smrkový má latinský název Boletus edulis.
Hřib smrkový, zajisté velmi překvapivě, roste hlavně v smrkových lesích, ale dá se ho najít i pod jinými stromy než tím co má v názvu - možné výskyty jsou i pod borovicemi, buky či duby). Roste od léta do podzima.
Klobouk tohoto hřibu je pět až dvacet centimetrů veliký, tmavěhnědý až černavý, ze spodu je bílý, ve starším věku žlutavý. Třeň má také až dvacet centimetrů dlouhý a až sedm centimetrů tlustý, směrem dolů se mírně rozšiřuje. V mládí je bílý, později lehce nahnědlý a celý je pokrytý drobnou síťkou. Na řezu je bílý, barvu nemění.
Je to výborná jedlá houba, která je asi pro každého u nás synonymem toho, když se řekne, našel jsem hříby. Mladé hříbky můžeme si také uchovat na později v octě, jde o naprostou delikatesu.

Hřib dubový

Hřib dubový má latinský název Boletus aestivalis.
Roste většinou v listnatých a smíšených lesích, jak i název napovídá, nejoblíbenějším místem výskytu je pozice pod duby, kromě toho ho najdete i pod buky a občas pod lípami, málokdy ho uvidíte pod jehličnanem. Roste téměř celou hlavní houbařskou sezónu, začíná se objevovat v květnu a mízí v říjnu.
Jeho klobouk má šest až patnáct centimetrů průměr, má sametový povrch a světle hnědou šedavou barvu. Spodní část klobouku je bílá případně lehce nažloutlá. Noha může být až čtvrt metru veliká, v mládí má tvar baculatého soudku, později je spíše válcovitá. Celá třeň je šedavá až šedohnědá. Na řezu je hřib dubový celý bílý.
Hřiby jsou výtečná houba na vaření, sušení a nakládání.

Hřib kříšť

Hřib kříšť má latinský název Boletus calopus.
Roste hlavně v jehličnatých lesích podhorských a horských oblastí, i když můžete na něj narazit i pod listnatými stromy. Vyskytuje se hlavně v létě a na podzim.
Klobouk má deset až patnáct centimetrů průměr, spodní část klobouku je žlutá až nazelenalá. Třeň je tři až patnáct centimetrů vysoká a až pět centimetrů v nejširším místě tlustá. Dolní část bývá objemnější. Vrchní část nohy je žlutavá dolní načervenalá. Na řezu je bílý ale postupně modrá.
Hřib kříšť je nejedlá houba.

Hřib satan

Hřib satan má latinský název Boletus satanas.
Tento jedovatý hřib se vyskytuje v létě, většinou v listnatých lesích na zásadité půdě. U nás je spíše vzácný.
Klobouk může mít až čtvrt metru veliký stříbřitěšetívý. Spodní část je červená. Noha je až dvanáct centimetru dlouhá, spíše hruškovitého tvaru, načervenalá. Dužina je bílá ale na řezu modrá.
Hřib satan je jedovatý, zvláště za syrova.

Suchohřib hnědý

Suchohřib hnědý má latinský název Xerocomu badius.
Roste nejčastěji v jehličnatých lesích, má rád borovice a smrky, ale najdete ho i ve smíšeném porostu, kde není neobvyklý jeho výskyt pod dubem či bukem. Preferuje kyselejší půdy a roste od konce jara do konce podzima.
Klobouk má pět až patnáct centimertů, většinou je velmi hezky hnědý. Rourky má žluté až zelenožluté na omak reagují modráním či přesněji zelenomodráním. Třeň je až dvanáct centimetrů dlouhý a až čtyři centimetry tlustý (dolní část bývá širší), podélně vláknitý, světle hnědý. Na řezu je Suchohřib hnědý bílý, občas mírně modrá.
Jde o častou a oblíbenou jedlou houbu s mnohým využitím v kuchyni.

Ryzec syrovinka

Ryzec syrovinka má latinský název Lactarius volemus.
Tento ryzec nejčastěji najdeme v borových lesích, ale vyskytuje se ve všech typech čili i v listnatých. Preferuje spíše sušší místa, slunečné dny a nedeštivé počasí.
Klobouk má ryzec syrovinka pět až patnáct centimetrů veliký, je smáčkly do středu, barvu má oranžovou až červenou. Noha ryzce je až dvanáct centimetrů dlouhá a až dva centimetry tlustá, je pevná a lehce načervenalá. Ryzec při nalomení vypouští bílé mléko, které má mírně hořkavou příchuť a při zasychání začíná hnědnout.
Ryzec syrovinka je jedlá a velmi oblíbená houba.

Suchohřib žlutomasý

Suchohřib žlutomasý má latinský název Xerocomus chrysenteron.
Roste ve všech našich lesích od léta až do podzimu. Je velmi rozšířený, konec konců to je právě ta slavná popraskaná babka, kterou viděl každý houbař.
Klobouk má velký tři až deset centimetrů, v mládí je hnědý postupně začne praskat a má žlutohnědou mapku. Jeho rourky jsou zvětle žluté až zelenožluté, když je stlačíme, začínají modrat (modrák). Třeň má tři až šest centimetrů dlouhý a až půl druhého centimetru široký. Na řezu Suchohřib žlutomasý modrá.
Je to velmi známá a často nacházená houba, zaměnit ho lze s jinými hřibovitými, zvláště v mládí. Rozhodně by se neměly sušit, protože parazit který se na ní často nachází se rozšiřuje i na další houby. Ale při vaření jsou opravdu mnohonásobně využitelné.

Čekanka obecná

Čekanka obecná má latinský název Cichorium intybus.
Čekanka nejčastěji roste na polích, pastvinách a najdeme ji na okrajích cest.
Čekanka je vysoká od čtvrt metru až do metru. Kvete celé léto až do začátku podzima. Květy má jasné modré až čtyři centimetry veliké.
Kořeny této květinky byly dříve pod názvem cikorka známou náhražkou kávy, dříve ji pili lidé, kteří neměli na normální kafe, dnes se to v rámci módy vrací jako zdravé bezkofeinové pitíčko. Čekanku se může jíst i jako salát. Čekanka je léčívá bylina, zvláště při jaterních potížích.

Klouzek modřínový

Klouzek modřínový má latinský název Suillus grevillei.
Jak i sám název naznačuje, roste na kyselých i vápencových půdách pod různými druhy modřínů, často se vyskytuje ve větších množstvích. Najít ho můžeme od června až do listopadu.
Klobouk je světle hnědý až oranžový či žlutavý čtyři až patnáct centimetrů veliký, je potažený vrstvou slizu (kouzá ten klouzek), rourky má žluté, po mačkání hnědnou. Nohu má dlouhou (delší než klobouk), v horní části má prsten. Na řezu je žlutý.
Jde o jednu z chutnějších hub co naše lesy nabízí.

Hadovka smrdutá

Hadovka smrdutá má latinský název Phallus impudicus.
Hadovku najdeme ve všech druzích lesů, ale také v zahradách či parcích. Roste od května až do podzimu, nejvíce na ni narazíme na konci léta a začátku podzima. V lese nás na ni může upozornit ona výrazná a rozhodně ne příliš příjemná vůně.
Houba vyrůstá z kulovitého vajíčka, které může mít průměr až deset centimetrů. Třeň u dospělého jedince může být až patnáct centimetrů dlouhý a pět centimetrů tlustý. Je zakončený kloboukem potaženým zeleným zapáchajícím slizem.
Hadovka smrdutá bývá dost často uváděna jako jedlá houba a to z toho důvodu, že se nachází trochu odvážlivců, kteří jedí její "vajíčka". Dospělou houbu ale nejí asi nikdo.

Hřib strakoš

Hřib strakoš má latinský název Suillus variegatus.
Strakoš roste nejčastěji v jehličnatých lesích, většinou si vybírá borovice. Najdeme ho na písčitých a kyselejších půdách. Roste od konce srpna až do listopadu.
Klobouk má hřib strakoš pět až patnáct centimetrů v průměru. Je šedožlutý až šedooranžový, rourky na spodu klobouku na tlak mohou mírně modrat. Noha strakoše je tři až devět centimetrů vysoká a dva až čtyři centimetry tlustá. Většinou je okrová až žlutá. Na řezu může lehce měnit barvu do modrozelena, jinak je dužina velmi světle žlutá.

Hřib dutonohý

Hřib dutonohý má latinský název Boletinus cavipes.
Hřib dutonohý můžeme nalézt pouze v jehličnatých a smíšených lesích pod modříny, pod jinými stromy se nevyskytuje. Roste od června do listopadu.
Klobouk má čtyři až dvanáct centimetrů, v mládí je kuželovitý s věkem se vyrovnává. Je zlatožlutý až tmavěhnědý. Třeň má tři až devět centimetrů dlouhý a až tři centimetry tlustý, po celé délce ho má jak i název napovídá dutý. Dužina na řezu klobouku je žlutavá, u třeně je bílá. Nemá příliš výraznou houbovou vůni.

Pestřec bradavčitý

Pestřec bradavčitý má latinské jméno Scleroderma verrucosum.
Pestřec roste od léta do podzima na úrodných půdách listnatých lesů.
Má dva až sedm centimetrů v průměru. Je kulovitý, v mládí hladký a hnědý, později hnědožlutý se šupinkami (bradavičkami) nepravidelného tvaru. Na řezu je pestřec v mládí tuhý a bílý, později začíná tmavnout až zčerná.
Stejně jako jiné pestřce je mírně jedovatý, ale zároveň díky velmi silné houbovitosti občas jsou mladé plodnice využitelné jako aromatické koření (ale pouze v minimálním množství).

Vatovec obrovský

Vatovec obrovský má latinský název Langermannia gigantea.
Tato pýchavka roste na velmi dobře živených půdách, najdeme ji na pastvinách a loukách, často na místech kde dříve byl hnůj.
Vatovec může být až půl metru v průměru veliký, i když častěji narazíme na menší kousky. Je to houba kulovitá, celá bílá nebo krémová. Čím je starší tím více tmavne, od žluté až ke hnědé. V mládí je vatovec měkký a masitý, v stáří po vysušení lehoučký a křehký.
Jde o velmi chutnou jedlou houbu, která je ale dobrá pouze v mladém věku, dokud jsou houby ještě uvnitř bílé. Výtečné jsou například řízečky z vatovce.

Šiškovec šiškovitý

Šiškovec šiskovitý má latinský název Strobilomyces strobilaceus.
Šiškovec se nejčastěji vyskytuje v starších jehličnatých lesích, ale lze na něj narazit i v lesích smíšených a občas i v listnatých. Převážně se vyskytuje v horách.
Jde o nepříliš známou hřibovitou houbu jejíš šupinatý hnědý klobouk, velký až převážně pět až deset centimetrů je rozpraskaný, šupinovitý a připomíná jak i název napovídá trošku šišku. Třeň je až deset centimetrů dlouhý většinou trochu připomíná klobouk. Šiškovec šiskovitý na řezu červená.
Houba je to sice jedlá, ale je většinou dost tuhá a chuťově naprosto nezajímavá. Lepší je ho ponechat v lese na okrasu a pro potěšení oka dalších houbařů.

Choroš šupinatý

Choroš šupinatý má latinský název Polyporus squamosus.
Tento druh choroše se nejčastěji vyskytuje na kmenech, ale občas i na větvích či pařezech listnatých stromů. Nejoblíbenější je pro něj buk, ořešák a javor, roste více méně celý teplý rok, neboli od konce března do listopadu. Způsobuje bílou hnilobu dřeva. Choroš šupinatý často vyrůstá v trsech.
Jeho klobouk může být až šedesát centimetrů velíký, většinou ale nacházíme výrazně menší exempláře. Má tvar polokruhovitý a barvu žlutou až okrovou, je pokryt nahnědlými šupinami. Třeň není v poměru ke klobouku příliš veliký, barvu má bělavou u spoda tmavě hnědou.
Ačkoliv se může najít pár lidí co tuto houbu sbírá (její mladé jedince), obecně se dá říci, že choroš šupinatý není jedlý.

Stroček trubkovitý

Stroček trubkovitý má latinský název Craterellus cornucopioides.
Roste hlavně mezi napadaným bukovým či dubovým listím, ale ačkoliv jeho výskyt je nejčastější v lesích listnatých, najdeme ho i ve smíšených či jehličnatých. Stroček trubkovitý roste převážně od srpna do začátku října. Nacházíme ho většinou ve větším množství.
Houba je šest až dvanáct centimetrů vysoká, šiřoká je čtyři až osm centimetrů. Jak i její název napovídá, tvar má trubkovitý, v horní části je do široka řozevřený s okraji zahnutými směrem dolů. Vnitřní strana je tmavé až černavé barvy, vnější je šedohnědá. Starší houby jsou z vnější strany poprášené bílými výtrusy.
Stroček trubkovitý je jedlá a chutná houba, která má v kuchyni mnoho využití. Je často sbírána i houbaři začátečníky, protože je velmi těžké ji zaměnit s nějakým jiným nejedlým či jedovatým druhem.

Kuřátka sličná

Kuřátka sličná mají latinský název Ramaria formosa.
Tento druh kuřátek roste v listnatých lesích. Objevíme ho tam v létě a na podzim.
Houba je to velmi bohatě rozvětvená může být až třicet centimetrů vysoká a mít až přibližně poloviční průměr. Vespod má dlustou bílou stopku, vrch je růžový až oranžový. Dužinu má bílou, na řezu může červenat.
Ačkoliv některá kuřátka, která se v našich lesích vyskytují jsou jedlá (květáková či zlatá), zrovna Kuřátka sličná patří k mírně jedovatým houbám. Obecně by tento typ hub měl sbírat pouze velmi zkušený houbař.

Kališník obecný

Kališník obecný nosí latinský název Helvella acetabulum.
Kališník roste na jaře v dubnu, květnu a červnu, s příchodem teplot mizí. Většinou ho najdeme mezi napadaným listím či jehličím - což i logicky znamená, že jde o houbu rostoucí v listnatých i jehličnatých lesích. Často se vyskytuje ve větších skupinkách.
Klobouk má většinou kolem pěti centimetrů veliký, kališník dosti připomíná v mládí sklenku na víno později se mění na mističku. Vnitřní strana má většinou šedohnědou barvu, vnější, výrazně žebrovaná je bělavá až našedlá.
Jde o docela chutnou jedlou houbu.

Chřapáč pružný

Chřapáč pružný má latinský název Hlevella elastica.
Roste v létě a na podzim, najdeme ho jak v listnatých, tak v jehličnatých lesích, vybírá si vlhčí hlinitou půdu. Vyskytuje se většinou v menších skupinkách.
Třeň má až deset centimetrů vysoký a zakončený sedlovitým kloboukem, jehož laloky jsou přitisknuté ke třeni. Klobouk má šedou až hnědavou barvu, třeň je bělavý. V kuchyni nemá chřapáč pružný nějaké praktické využití.

Přeslička lesní

Přeslička lesní má latinský název Equisetum silvaticum.
Vyrůstá většinou ve stinných místech, co asi při jejím názvu nepřekvapí to je že jde o lesy, nemá ráda zásaditou půdu.
Výhony přeslička lesní má světle zelené až šedesát centimetrů velké i když převážně jsou přibližně poloviční. Jsou duté mají až dvanáct žeber. Každý článek končí zvoncovou pochvou z čtyřech až pěti vejčitých, srostlých lístků. Výtrusovnicové klasy vyrůstají od poloviny jara až do začátku léta na výhonech bez větví. Po dozrání výtrusnicový klas opadává a výhony zazelenají a rozvětví se. Přeslička lesní je velmi rozvětvená i pod zemí, hmota pod povrchem dokáže až stonásobně překročit tu nad ním.

Měřík čeřitý

Měřík čeřitý má latinský název Mnium undulatum.
Měřík si vybírá pro růst spíše stinnější a vlhčí lesy, případně vysoké vlhké louky. Nemá rád kyselé půdy, objevíte ho i na ztrouchnivělém dříví.
Tento mech vytvář velmi sytý zeleně zabarvený koberec. Má nevětvené lodyžky listy až půl druhého centimetru dlouhé, příčně zvlněné. Tobolku má válcovitou zelenožlutou až hnědavou. Štět pod tobolkou je až pět centimetrů vysoký.

Kotrč kadeřavý

Kotrč kadeřavý má latinský název Sparassis crispa.
Na kotrč na jaře rozhodně nenarazíte, roste od srpna do listopadu. Najdeme ho jak se přiživuje nejčastěji na borovicích, ale nevyhýbá se ani jiným jehličnanům jako je například modřín nebo smrk.
Kotrč kadeřavý velmi připomíná přírodní houbu (kdo byl u nějakého teplejšího moře, pravděpodobně ví o co jde) a nejde o žádného drobečka, dokáže mít občas průměr až čtyřicet centimetrů a váha může dosáhnout i pěti kilogramů. Dužinu má světlou, vůni má kořeněnou. Chuť připomíná oříšky.
Jde o velmi chutnou houbu, kterou se po velmi pečlivém očištění a nakrájení na drobno dusí. Nehodí se na sušení či nakládání.

Pestřec obecný

Pestřec obecný má latinský název Scleroderma citrinum.
Pestřec roste od července až téměř do zimy, vyskytuje se v jehličnatých i listnatých lesích a jde o houbu u nás velmi rozšířenou.
Tělo pestřce nemá třeň, je kulovitě hlízovitý, průměr může být až deset centimetrů. Barvu má světle hnědou či tmavě béžovou. Na řezu uvidíme černomodrou až čistě černou dužinu. Má velmi výraznou vůni.
Pestřec obecný je obecně :) označován za houbu jedovatou, je to trošku diskutabilní, protože v usušené podobě v malých špetkách se občas používá jako koření, které by mělo dodat jídlu houbovou vůni. Ale rozhodně se jako houba nejí, takže nebude v šuplíčku jedovatých, jedlých ani náhodou, ale je to prostě nejedlá.

Kalina obecná

Kalina obecná má latinský název Viburnum opulus.
Vyskytuje se v listnatých lesích i na jejich okrajích, preferuje polostíny, jakožto okrasný keř je využívána v živých plotech.
Kalina dokáže dorůst až do výšky čtyři metry a je velmi hustě větvená. Její šedohnědá borka se ve stáří odlupuje. Listy má vstřícné, vyrůstají na dvoucentimetrovém řapíku. Kalina kvete v květnu až v červnu hezkými pět až dvacet milimetrů velkými (či spíše malými) kvítky. Od poloviny srpna začínají dozrávat přibližně centimetr veliké, leskle červené plody, které jsou mírně jedovaté.

Troudnatec kopytovitý

Troudnatec kopytovitý má latinský název Fomes fomentarius.
Jde o houbu chorošovitou a také mezi lidmi známou spíše pod jménem prostě Choroš, která jak je známo se vyskytuje na kmenech živých i odumřelých listnatých stromů. Troudnatec způsobuje bílou hnilobu dřeva.
Troudnatec kopytovitý může dorůstat šířky až třicet centimetrů a na podobnou délku taktéž odstávat od stromu či pařezu. Nahoře je hnědavý až světle šedý, mladé okraje jsou bílé. Rorky má velmi jemné s okrouhlými póry. Jde o velmi pevnou dřevnatou houbu s rezavě hnědou dužinou.
Troudnatec kopytovitý jak možná i jeho název napovídá se dříve používal jako hubka k zapalování ohně (asi každý zná přísloví, suchý jako troud).

Pýchavka obecná

Pýchavka obecná má latinský název Lycoperdon perlatum.
Roste od července až do listopadu, vyskytuje se jak v listnatých, tak v jehličnatých lesích, téměř vždy ji najdete růst ve velkých skupinkách.
Plodnice má tvar obrácené hrušky, bývá až osm centimetrů vysoká. V horní širší části je pokrytá snadno stíratelnými bradavkami. Mladé pýchavky jsou celé bílé a mají také bílou dužinu, stárnoucí pýchavky postupně hnědnou. Úplně staré pýchavky jsou plné hnědého výtrusného prachu - čímž jsou zdrojem radosti pro malé děti pobíhající po lese a rozdupávající je.
Pýchavka ačkoliv to není příliš známo, je v mládí naprosto výtečnou houbou - pokud je relativně pevná, což znamená i že v řezu bílá. Hodí se spíše na okamžité vaření (výtečná je na kulajdu) než na sušení či nakládání do octa.

Papratka samičí

Papratka samičí nosí latinský název Athyrium filix-femina.
Tato kapraďovitá rostlina se vyskytuje ve stinných vlhkých lesech. Preferuje minimum vápníku v půdě stejně tak jako nemá ráda suchá stanoviště. Její výskyt je vždy velmi hojný a patří k opticky nejznámnějším kapradinám.
Papratka samičí má světle zelené listy dosahující velikosti až jeden metr. Vyrůstají z oddenku v růžích. Řapík je krátký, šupinatý s žlutočervenou barvou, v horní části je holý a zelený. Výtrusnicovité kupky se nachází ve dvou řadách podél hlavního žebra na spodní straně listů a jsou podlouhlé a zakryté srpovitou ostěrou.
Olej z oddenků papratky samičí byl dříve využíván v medicíně, ale je jedovatý a může vést až ke slepotě.

Jeřáb ptačí

Jeřáb ptačí má latinský název Sorbus oucuparia.
Jeřáb se nejčastěji vyskytuje na pastvinách, loukách, mýtinách, najdeme ho i na skalnatějších svazích a v křovinách.
Jedná se až o patnáct metrů vysoký strom, který je spíše řídce větvený. Má okrouhlou korunu, v mládí hladkou černošedou kůru, která s věkem začíná praskat. Listy na jeřábu jsou střídavé, lichozpeřené, až 20 centimetrů dlouhé a skládají se z devíti až patnácti špičatých eliptických pilovaných lístečků, které jsou na povrchu chlupaté a ve spod plstnaté. Strom kvete v květnu až červnu, květy má bílé, oboupohlavné. Od srpna ja jeřábu dosrávají jasně červené až jeden centimetr velké bobule.
Jeřáb ptačí se může dožít až jednoho sta let.

Trnka obecná

Trnka obecná nese latinský název Prunus spinosa.
Keře trnky rostou na okrajích lesů, na polích, blízko cest, ale také na nepříliš úrodných skalách a horských svazích.
Jedná se o keř dorůstající výšky až tři metry. Bývá velmi hustě rozvětvený a má většinou mnoho trnů. Listy rostou na něm střídavě, řapíky jsou malé dva až čtyři milimetry, samotné lístečky jsou většinou kolem tří centimetrů. Na vrchu jsou leskle zelené, okraje mají pilovité. Květy trnky obecné se objevují před listy v březnu až dubnu, jsou bílé a kolem jednoho centimetru veliké. Tmavě modré plody veliké až půl druhého cent dozrávají v září až říjnu.
Trnky (ve smyslu plody a ne více keřů :)) jsou dosti často využívány zvláště protože obsahují velmi výrazné množství vitamínu C. Jsou ale zároveň hodně trpké, proto nejčastější sběr začíná až po prvních mrazících, které trpkost trochu zkrotí. Používají se k výrobě marmelády nebo také šťávy.

Podběl lékařský

Podběl lékařský se latinsky nazývá Tussilago farfara.
Nejčastěji ho můžeme najít na loukách, podél cest a také na různých sušších kamenitějších místech.
Podběl je pět až deset veliký. Kvete žlutě od konce února až do dubna. Stonek má načervenalé šupinaté listeny, listy se u podbělu oběvují až po odkvětu. Listy vytváří přízemní růžici, vespod jsou bělavě plstnaté a zubaté.
Podběl je známou léčivou bylinou, využívanou zvláště při chorobách horních dýchacích cest a také proti různým zánětům. Má lehce močopudný účinek. Často se používá k různým obkladům.

Komonice lékařská

Komonice lékařská se latinsky nazývá Melilotus officinalis.
Komonice se nejčastěji vyskytuje podél cest, ale najdeme ji například na zdech či na hodně kamenitých místech.
Je třicet až devadesát centimetrů vysoká, kvete od května až do září. Květy má drobné do sedmi milimetrů veliké, které rostou v až deset centimetrů velkých hroznech. Listy komonice jsou třidílné s podlouhlými pilovitými lístky. Lodyha je hranatá a rozvětvená.
Komonice je stará léčivá bylina, protože glykosid v ní obsažený se přeměňuje sušením na kumarin, který blahodárně působí v různých obkladech a mastech a vývarech proti otokům a zánětům. Usušená komonice se také může dávat do skříní a šatníků a to ne pro svoji vůni, ale protože odpuzuje moly. Rostlině se také přisuzují magické vlastnosti.

Koukol polní

Koukol polní se latinský nazývá Agrostemma githago.
Koukol nejčastěji roste na velmi dobře živených půdách, čili ho občas (nyní jde již o dosti ohrožený druh) najdeme v obilí - konec konců často byl právě koukol zmiňován jako ten nežádoucí plevel, neboť jeho jedovatá semínka znehodnocovala rolníkům mouku.
Koukol většinou má padesát až osmdesát centimetrů, někdy dorůstá až do velikosti jednoho metru. Kvete purpurovými květy od června až do září. Květy jsou tři až pět centimetrů veliké. Plody jsou vejcovité tobolky. Listy má vstřícné, čárkovité a při bázi jsou srostlé. Celý koukol je porostlý velmi hustými chloupky.

Vlčí mák

Mák vlčí se latinsky nazývá Papaver rhoeas.
Roste nejčastěji na polích (i mezi obilím, často je vidět například v krásné modré kombinaci s chrpou) a loukách a u okrajů cest.
Mák dorůstá výšky 80 centimetrů, ale obvyklejší jsou spíše nižší, s kvetoucími maky se setkáváme od května až do července. Květy jsou zářivě červené, korunní lístky mají dva až čtyři centimetry, často se objevuje ještě černá skvrna při bázi. Z květu se vyvíjí později tobolky s makovými semínky. Stonek i listy jsou pokryty chloupky, listy mají laločnaté a zubaté úkrojky.
Šťáva vlčího maku je lehce jedovatá.

Hořčice rolní

Hořčice rolní (polní) se latinsky nazývá Sinapis arvensis.
S hořčicí se nesetkáme jen v kelmících v lednici ale také ji můžeme potkat v přírodě, většinou na polích a v zahradách. Preferuje vápenitější půdy s dostatkem živin.
Hořčice je třicet až osmdesát centimetrů vysoká, stonek a listy jsou chlupaté. Horní listy jsou kopinaté, spodní řapíkaté až dvacet centimetrů dlouhé. Hořčice kvete od června až do září velmi ostře žlutými květy které jsou až dvanáct milimetrů široké. Plodem hořčice je lysá šešule s černými semínky (z rozemletých si můžete vyrobit postřik na hubení mšic či housenek - rostlina sama o sobě je mírně jedovatá či nejedlá).
Hořčice co máme v ledničkách se ale nevyrábí z této odrůdy (semena hořčice rolní působí projímavě), ale z Hořčice bílé, která je jejím blízkým příbuzným. V kuchyni se občas najde uplatnění pro mladé lístky této rostliny, ale obecně to nemá příliš velký smysl. Špenát je levný a chutnější.

Muchovník obecný

Muchovník obecný se latinsky nazývá Amelanchier ovalis.
Tento listnatý keř roste nejčastěji na sušších skalnatých svazích, obecně si vybírá slunnější vápenitá stanoviště.
Muchovník se dorůstá výšky až tri metry a má spíše okrouhlejší tvar. Jeho mladé výhony jsou bělavě chlupaté později vylysají a stanou se zelené. Listy mu rostou střídavě na maximálně půdruhého centimetru velkém řapíku. Mají oválný tvar a dosahují čtyřcentimetrové velikosti. Muchovník obecný rozkvétá od dubna do června, květy jsou bílé, oboupohlavné. V srpnu až září dozrávají modročerné polody až deset milimetrů veliké. Plody nejsou jedovaté ale také to není nic extra zajímavého.

Lýkovec jedovatý

Lýkovec jedovatý má latinský název Daphne mezereum.
Roste v listnatých a smíšených lesíchh, často se na něj dá narazit v lesech lužních s vápenitou půdou.
Dorůstá výšky až jeden a půl metru. Bývá hodně rozvětvený. Kůra je šedohnědé barvy. Listy jsou až osm centimetrů dlouhé, jsou střídavé a podlouhle kopinaté. Listy na lýkovci vyrůstají až po kvetení a to jen na koncích větví. Od března do dubna se objevují růžové centimetr veliké květy. Plody dozrávají v srpnu jsou leskle červené.
Pozor Lýkovec jedovatý jak i jeho název naznačuje je velmi jedovatý.

Muchomůrka růžovka

Muchomůrka růžovka se latinsky nazývá Amanita rubescens.
Roste od června až do října, vyskytuje se jak v listnatých tak jehličnatých lesích, na jiných místech její výskyt není příliš obvyklý.
Růžovka má klobouk jak i samotný název naznačuje narůžovělý až hnědý se špinavě bílými stroupky. Okraj klobouku bývá bílý. Pokud kousek kloboučku odlomíme, měl by začít růžovět či jemně červenat, čímž lze vyloučit záměnu s jinou podobnou houbou. Klobouk dosahuje až patnácticentimetrového průměru. Lupeny jsou bílé, později začínají být červenavě skvrnité. Třeň je také až patnáct centimetrů vysoký bílý s hlízovitým základem. Má rýhovanou manžetu.
Patří mezi jedlé houby, ale měl by ji sbírat pouze zkušený houbař, protože riziko záměny s jinými jedovatými houbami je dosti značné (zvláště často se zaměňuje s muchomůrkou panterovou, která ale na lomu nerůžoví).

Muchomůřka zelená

Muchomůrka zelená má latinský název Amanita phalloides.
Roste od července až do října. Nejčastěji ji samozřejmě najdeme v lesích, ale dá se najít i v parcích či zahradách (z tohoto důvodu občas dochází k záměnám se žampiony). Nejčastěji ji můžete najít pod kaštany, lískami, duby a buky.
Klobouk má muchomůrka zelená v mládí kulovitý, později začíná být plochý s průměrem až patnáct centimetrů. Zabarvení se vyvíjí od bíložluté až k olivově zelené, lupeny jsou bílé. Třeň je až dvacet centimetrů vysoký, bílý se světlezeleným klikatým vzorem. Při bázi se hlízovitě rozšiřuje. Muchomůrka zelená vyrůstá z bílé kožovité pochvy (která ale často může být pod zemí, takže není na první pohled viditelná). Po kontaktu si velmi pečlivě umyjeme ruce.
Muchomůrka bílá je velmi nebezpečná, smrtelně jedovatá houba, kterou neznalí houbaři dosti často zaměňují se žampiony. Pokud si nejste stoprocentně jisti, nikdy nic žampionovitého nesbírejte.

Kozák březový

Kozák březový se latinsky nazývá Leccinum Scabrum.
Tento kozák roste od června do října. Jak i jeho jméno naznačuje, nejčastěji ho najdete pod břízami. Není neobvyklé, že ho najdete i v parku.
Kozák březový má klobouk poduškovitý, světle až černě hnědý o průměru až dvanáct centimetrů. Rourky vyčnívají pod okrajem klobouku, jsou bělavě šedé. Třeň má kozák bílý, s hnědočernými šupinkami. Může být až patnáct centimetrů vysoký. Dužina je bílá a pevná, s časem relativně rychle měkne.
Kozák březový je velmi chutná jedlá houba, zvláště jeho klobouček. Je celkem lehce zaměnitelný s jinými kozáky, ale vůbec to nevadí, neboť ty jsou také jedlé a hlavně velmi dobré.

Bělomech sivý

Bělomech sivý se latinsky nazývá Leucobryum glaucum.
Na tento mech narazíte jak v listnatých tak v jehličnaých lesích, zároveň se objevuje na vřesovištích a také na rašelinovitých půdách.
Bělomech sivý vytváří hustší poštáře, zelené s odstíny od bělavého až k namodralému. Uvnitř je tento mech sivý. Lodyžku má patnáct centimetrů dlouhou, listy jsou ve spirále, dostahují velikosti až pět centimetrů. Tvar listů je vejčitě kopinatý, na špičce jsou listy bělomechu zavinuté. Štět má až sedm centimetrů vysoký na konci je zakončen menší tmavohnědou tobolku.
Bělomech sivý patří k typickým ukazatelům kyselosti, je také schopen ve svých polštářcích udržovat hodně vody.

Ploník ztenčený

Ploník ztenčený se latinsky nazývá Polytrichum formosum.
Ploník si pro svůj růst vyhledává stinné sušší a mírně vlhké lesy. Preferuje spíše kyselou půdu.
Vytváří široké, tmavější až modravé zelené polštářky. Lodyžky má většinou nevětvené, dosahují velikosti až patnáct centimetrů. Lístečky má přibližně jeden centimetr dlouhé, čárkovitě kropenaté, během sušších období přiléhají k lodyžce. Štět co nese topolku je zlutočervený a až 8 centimetrů vysoký. Samotná tobolka má čtyři až osm hran, je žlutá s vláknitou čepičkou. Ploník ztenčený má hnědé výtrusy.
Tento mech je podobný ploníku obecnému, ten se nejvíce liší svojí žlutozlatou čepičkou na tobolce.

Terčovka brázditá

Terčovká brázditá se latinsky nazývá Parmelia sulcata.
Nejčastěji se nachází na kůře, ale můžeme ji objevit i na skalách, kde je schopna vyžít i z naprostého minima živin.
Terčovka má modrozeléné lupínky, na okrajích jsou ozdobeny hustou síťkou bílích čar, ve kterých se v pozdějším věku života rostliny vytváří soredie sloužící k vegetativnímu rozmnožování.

Větvičník slívový

Větvičník slívový neboli latinsky Evernia prunastri se nejčastěji vyskytuje na skalách, zřídkakdy ho můžeme objevit i na stromech.
Větvičník má stélku členěnou do mnoha větviček, které poté v chomáčcích volně visí dolů. Vrchní strana stélky je zeleně šedá, dolní spíše šedobílá. Na jejích okrajích se nachází rozmnožovací soredie, ze kterých za příznivých podmínek vyrůstají další části větvičníku.
Větvičník slívový je zajímavý tím, že již po staletí byl používán k výrobě různých parfémů - samozřejmě že se člověk nepotíral lišejníkem, ale byla z něj extrahována kyselina everniová. Větvičník slívový je příbuzný s islandským mchem a má podobné pozitivní účinky na horní cesty dýchací.