AMANITA MUSCARIA (L.) Lam. - muchomůrka červená

Muchomůrka červená je rozšířená téměř v celém mírném pásu severní a jižní polokoule. I u nás se jedná o velmi běžnou houbu. Za svůj název vděčí tomu, že se v minulosti používala k trávení much (například ve formě mléčného výluhu).*

 Muchomůrka má klobouk o průměru pět až patnáct centimetrů. V mládí je jako na fotografii kulovitý. Později mění tvar na sklenutý až plochý. Barva je šarlatově červená, občas mírně bledne do oranžova.Je pokrytý malými bílými nebo nažloutlými stroupky, které jsou seřazeny kruhovitě po celém povrchu klobouku. Lupeny jsou hustě vedle sebe, mají bílou nebo lehce nažloutlou barvu. Třeň je dva až tři centimetry tlustý se závojem. Má bílou bílou až lehce nažloutlou barvu podobně jako lupeny. Dole se rozšiřuje do kuželovité hlízy. Dužina muchomůrky červené je bílá.

Nejčastěji se s ní můžeme setkat od července do srpna. Roste téměř ve všech typech lesů.

Jedná se o jedovatou houbu, i když většinou otrava končí silnou nevolností (k hlavním příznakům otravy patří dušnost, zvracení, prujem a zrychlení tepu) a nikoliv smrtí. Zaměnit je ji velmi těžké, možná se to může podařit jen u velmi mladých a úplně nevyvinutých hub, které se mohou podobat holubinkám. Pro některé kultury (zvláště oblíbená byla mezi sibiřskými kmeny a u jihoamerických indiánů) se jednalo o posvátnou houbu, kterou v omezené míře konzumovali šamani, aby se dostali do kontaktu s duchy, bohy a přírodou. Z tohoto důvodu se i dnes najde nemálo lidí, kteří se pokouší s muchomůrkami experimentovat bez ohledu na to, že to rozhodně neprospívá jejich zdraví (zvlášť pro játra je to extrémní zátěž). Halucinogenní účinky jsou silnější u mladších hub sbíraných v červenci. Převážně se objeví půl až půldruhé hodiny po konzumaci. Po přibližně dvou hodinách většina lidí usíná a spí hodně hlubokým snem až osm hodin.

* Paradoxně mouchy po muchomůrkách neumíraly, jen se dostaly do několikadenní letargie. Na druhou stranu nelétaly, takže bylo snadné "spící" hmyz odstranit a zlikvidovat.

Aloe pravá

Aloe pravá má latinský název (a je pod ním také u nás všeobecně známá) Aloe vera.

Pochází nejpravděpodobněji ze severní Afriky a Kanárských ostrovů. Ale dnes se s ní můžeme setkat asi všude. Dokonce je možné, že bychom jeden či dva kousky mohli najít i na Antarktidě. Je to totiž velmi oblíbená domácí rostlina, která vyžaduje jen minimální péči a je velmi odolná vůči škůdcům.

Má ráda slunnější stanoviště, ideální jsou okna směrovaná na jih a východ. Nesnáší průvan. V květináčích preferuje písčitohlinitou propustnou půdu. Může dorůst do výšky šedesát až sto centimetrů, i když většinou se v květináčích setkáváme s výrazně menší aloe. Rostlinu tvoří trsy dužnatých zelených až šedozelených či bíle skvnitých listů bez stonku. Listy jsou zubaté. V létě se může oběvit květenství žluté až červené barvy. V domácích podmínkách se množí buď odnožemi nebo dělením rostliny.

Aloe vera lidstvo zná už od starověku. Ale nepěstovala se tehdy pro ozdobu a nebo o této funkci nemáme žádné záznamy. Co ale víme, je že už v časech pyramid si Egypťané toho sukulentu velmi vážili pro jeho léčivé účinky (dokonce aloe používali při obětinách jako symbol života po smrti). Stejně tak zaujal i sumerské lékaře na začátku druhého tisíciletí před naším letopočtem. Gel, který objevíme po rozříznutí listu, urychluje hojení ran. Podle starověkých zápisků nechal Alexandr Veliký dobýt ostrov Sokotra právě z tohoto důvodu. Rostla na něm spousta aloe a jeho vojáci měli samozřejmě s různými zraněními neustále problém. Používal se také při péči o kůži a oči, čehož využívala i krásná královna Kleopatra. Výtažky z rostliny se dnes používají při výrobě různých léčivých a kosmetických přípravků.

Mandloň obecná

Mandloň obecná má latinský název Prunus dulcis.

Pochází z tak zvaného Blízkého a Středního východu, odkud se dále přirozeně i vysazováním rozšířil do oblasti Středomoří a do zemí u pobřeží Černého moře. Ale dnes se pěstuje na celém světě. Dokonce dokáže přežít a navíc plodit (i když jsou to spíš minimandličky) u nás na teplém jihu Moravy.

Jedná se o menší strom nebo keř, který dorůstá do maximální výšky kolem deseti metrů. Má bílé až narůžovělé květy, které se objevují ještě před listy. Plodem jsou mandle, které se ukrývají pod velmi pevnou peckou (čím horší podmínky pro růst mandloní, tím je pecka pevnější).

Historie pěstování mandloní sahá až do hlubokého starověku. Znali je už ve starém Egyptě. Nejstarší dochované stopy po sklízení plodů mandloně jeho pochází z Řecka a mají kolem deseti tisíc let. K prvnímu doloženému pěstování docházelo někdy mezi druhým a třetím tisíciletím před naším letopočtem, jak svědčí i archeologické nálezy v Jordánsku nebo Řecku. O knize můžeme najít zmínky v Bibli.  Historickou zajímavůstkou je i mandle nalezená v Tutanchamonově hrobce, která se tam musela dostat někdy kolem roku 1325 před naším letopočtem. Jak už je napsáno výše, do oblasti Středomoří a na pobřeží Černého moře se dál rozšířil i díky vysazování. V oblibě ho měli mimo jiné i Římané. Mandloň se dostala dokonce i do Nového světa, tam ji kolonizátoři přivezli někdy kolem začátku sedmnáctého století.

Liška obecná

Liška obecná má latinský název Cantharellus cibarius.

Tato chutná a velmi oblíbená houba roste hlavně ve smrkových a borových lesích s větším výskytem mechu, ale objevíme ji i v lesích smíšených či listnatých.

Kloboučky mají tři až devět centimetrů v průměru, houba je dva až devět centimetrů vysoká - její třeň je dost tuhý. Houby mají žlutou až oranžovou barvu, noha je světlejší ale ve stejné barvě jako klobouk. Často roste ve větších skupinkách, kde najdeme jednu, je velmi pravděpodobné, že jich objevíme po chvilce i víc. Samozřejmě pokud nás nějaký vášnivý houbař nepředběhl a všechny lišky v okolí nevysbíral a na nás nezůstala jen ta jedna poslední chudinka, která unikla jeho pozornosti.

Lišku nejde zaměnit za jinou jedovatou houbu. Jedná se o velmi oblíbenou zdravou a pevnou jedlou houbu, která se v sezóně často prodává. Je oblíbená i na západ od našich hranic, velmi často se tam také vyváží.  Je na ní hodně receptů a z takových obecně houbových jídel, kdo neochutnal smaženici z lišek, ten neví co je to dobrá smaženice (no možná lehounce přeháním, protože z pravých hřibů je také výtečná, ale má jinou chuť - takže je nutno vlastně si udělat obě :)).