Medvědí česnek

Medvědí česnek má latinský název Allium ursinum.
Roste na vlhčích místech, vybírá si jak listnaté tak smíšené lesy. Má rád půdu bohatou na živiny, častěji se objevuje v nížinách.
Jde o rostlinu až padesát centimetrů vysokou. Květy má bílé až půl druhého centimetru veliké, jsou uspořádané do květenství. Květní lístky jsou špičatě kopinaté. Kvete od května do června. Listy má dlouze řapíkaté, vejčité případně kopinaté. Rostou na troj hranném stonku. Medvědí česnek plodí tobolky. V podzemní části se nachází cibulka.
Používá se jako koření (kde listy medvědího česneku nahrazují normální česnek a nebo jsou upravovány jako samostatná lahůdka - zvláště v Německu a Rusku je ve velké oblibě) tak jako léčivá bylina. Medvědí česnek má mít pozitivní vliv na srdce, snižuje tlak, likviduje bakterie. Často se používá při nachlazeních a chřipkách. Pomáhá při trávení.

Střemcha obecná

Střemcha obecná má latinský název Prunus podus.
Vyskytuje se ve vlhčích listnatých lesích s dostatkem světla. Najdeme ji také v křovinách či například na březích potoků a řek. Občas se vysazuje v parcích a při cestách.
Střemcha obecná je až dvacet metrů vysoký strom s řídce větvenou korunou. Kůru má hladší černošedou. Listy jsou střídavé, mají až dva centimetry dlouhý řapík, čepel mívá až deset centimetrů. Jsou zašpičatělé s lehce zašpičatělými okraji. Střemcha obecná kvete bíle ve stejném období, kdy se objeví listy. Hrozny drobných až dvoumilimetrových kvítků jsou až patnáct centimetrů dlouhé. Plody mají přibližně velikost hrášku a jsou černé s načervenalým nádechem.
Plody střemchy obecné jsou jedlé, ale hořké - čím později se sbírají tím je hořkost menší. Využívají se zvláště na ruském Dálném východu při výrobě různých likérů a také jako náplň do pelmeňů. Kůra z mladých větviček střemchy je v léčitelství využívaná jako močopudný prostředek a také při různých revmatických onemocněních.

Jalovec obecný

Jalovec obecný má latinský název Juniperus communis.
Roste ve světlejších lesích, vybírá si také vřesoviště a rašeliniště. Jalovec obecný má také své varianty, se kterými se můžeme setkat i na zahradách a uměle vysazených parcích.
Jde o až sedm metrů (většinou ale ho v této velikosti nepotkáte) vysoký vícekmenný keř. M8 hnědočervenou kůru, která se u starších větví a kmínků může šupinovatě odlupovat. Má až dva centimetry dlouhé zelené jehličky, které v pravém úhlu odstávají od výhonů. Jalovec obecný žlutavě kvete v dubu až v červnu. Plody jalovce mají modrou barvu a mají název jalovčinky či jalovcové bobule.
Jalovčinky mají velmi časté využití, a to jak při výrobě lihovin tak v kuchyni při přípravě různých jídel - zvláště když jde o nějakou "mysliveckou" či zvěřinovou kuchyni. V lidovém léčitelství se jako různé vývary, sirupy apod. jalovec využívá již od dávných dob. A význam neměly pouze bobule, ale také dřevo a jehlice.

Buk lesní

Buk lesní má latinský název fagus silvatica.
Vyskytuje se buď v čistých bučinách nebo v kombinaci s dubem v lesech jak listnatých tak smíšených.
Buk lesní je strom někdy i přes čtyřcet metrů vysoký. Má šedou až stříbřitou kůru. Listy rostou střídavě, mají malý přibližně centimetrový řapík a jsou až sedm centimetrů dlouhé. Tvar je vejčitý, na okraji jsou velmi slabounce zubaté. Buk lesní kvete na přelomu dubna a května, plody dozrávají v září až říjnu, jsou jimi bukvice - oblíbený pokrm lesních zvířat, i když pro člověka jsou velmi mírně jedovaté.
Buk lesní, přesněji jeho tvrdé a kvalitní dřevo se ve velkém množství využívá při výrobě nábytku a různých druhů podlah. Dřevo se také velmi dobře hodí na otop. Průmyslově se zpracovává na dřevěné uhlí, ocet nebo papír.

Plavuň jedlová

Plavuň jedlová má latinský název Lycopodium selago.
Nejčastěji roste na kyselých půdách v horském pásmu. Má ráda vlhké a stinné jehličnaté lesy, jak naznačuje i její název, často se objevuje v jedlových. V nížině je ji možno občas spatřit, ale většinou jen na velmi stinných místech.
Plavuň jedlová má až čtvrt metrů vysokou nečlánkovanou, větvenou vidličnatě lodyhu. Lodyžní větvičky mají približně podobnou výšku a v přírodě vytváří husté trsy. Lodyhy porůstají velmi hustě temně zelené volné špičatě kopinaté tuhé lístečky, které jsou až jeden centimetr dlouhé. V některých lístcích se v paždí nachází výtrusnice, tyto lístky se odlišují tím, že jsou mírně širší než ty neplodné. Od léta do podzima se vytváří ledvinovité výtrusnice, které pukají při hořejším okraji. Plavuň jedlová se také kromě výtrusnic může rozmnožovat vegetativně pupeny. Tento jev nastává v místech s kratší vegetační dobou, čili nejčastěji ve vyšších polohách.
V lidovém léčitelství byla plavuň jedlová dříve velmi často využívána (přesněji výtrusy této rostliny) jako dětský zasýpací prášek.

Líska obecná

Líska obecná má latinský název Corylus avellana.
Líska obecná roste ve smíšených listnatých lesích a podél potoků. Stekáme se s ní také velmi často na zahradě, protože je s oblibou pěstována a to jak pro lískové oříšky, tak pro okrasu (průmyslově je ale v zemědělství pěstována hlavně na jihu, největším producentem lískových oříšků a tím i největším pěstitelem Lísky obecné je Turecko).
Jde o keř až šest metrů vysoký, často velmi rozložitý - může dosahovat i většího průměru než je jeho výška. Kůru má líska obecná šedavou s případnými načervenalými odstíny. Listy rostou střídavě, mají chlupatý řapík a jsou až deset centimetrů velké, na spodu jsou taktéž jemně chlupaté. Jehnědy, až deset centimetrů dlouhé, se objevují již před listy od února do dubna. Od druhé poloviny léta se začínají objevovat všeobecně známé lískové oříšky, zralé a vhodné ke sběru jsou až když se stanou hnědé.
Lískové oříšky jsou častým hostem v našich mlsacích mističkách, využívají se také při vaření, zvláště při výrobě různých dortů či sladkostí. Z lískových oříšků se také lisuje olej, který kromě využití v kuchyni se také používá v kosmetice a farmaceutice.

Přeslička rolní

Přeslička rolní má latinský název Equisetum arvense.
Přeslička rolní na rozdíl od Přesličky lesni, jak sám název ukazuje, roste na polích a loukách.
Dorůstá do výšky až sedmdesát centimetrů. Na jaře vyrůstají hnědé fertilní lodyhy, tu poté nahradí zelená letní nefertilní lodyha. Na jarních lodyhách se nachází hnědé výtrustnicové klasy. Lodyhu má přeslenitě větvenou se čtyřmi až pěti hranami.
Přeslička rolní obsahuje kyselinu křemičitou, a pro svoji drsnost v dřívejších dobách byla proto používaná k cídění a čištění, zvláště cínového nádobí. V léčitelství se využívá odvar, který se pije třikrát denně, z posbíraných letních lodyh. Ty se suší přikryté, aby neztratily zelenou barvu. Tento odvar se také dá použít pro kosmetické účely. Omývá se jím pleť a měl by ji osvěžovat.

Chrpa polní

Chrpa polní má latinský název Centaurea cyanus.
Protože patří mezi luční květiny, nikoho zajisté nepřekvapí, že vyskytuje se hlavně na loukách a polích. Je velmi obvyklé ji pozorovat jako krásné barevné obohacení našich zlatých polí, které tato modrá květinka spolu s červeným vlčím mákem vytváří.
Chrpa polní dosahuje až devadesáticentimetrové výšky. Kvete převážně od konce června do září. Květy má krásně modré, až tři centimetry veliké. Její lodyha je hranatá, mírně ochlupená. Lístky jsou kopinaté, až půl centimetru široké.
V lidovém léčitelství se chrpa používala, zvláště pro výplachy očí při zánětu spojivek či při nemocích ledvin. Je močopudná. Sbíral se květ. V dřívějších dobách se chrpy také používaly jako modré barvivo vlny.

Jasan ztepilý

Jasan ztepilý má latinský název Fraxinus excelsior.
Vyrůstá v světlejsích listnatých lesích, má rád kvalitnější vlhčí občas i mokrou půdu.
Jasan ztepilý je až čtyřicet metrů vysoký (i když lze narazit i na keřovité jedince). Mívá vejčitě okrouhlou korunu. Kůra je šedavá, v mládí šedozelená ve stáří je popraskaná a nahnědlá. Listy má až pětadvacet centimetrů dlouhé, skládají se z menších až deset centimetrů dlouhých lístků, které jsou podlouhle kopinaté a je jich devět až patnáct. Žilka na spodu je chlupatá. Jasan ztepilý kvete v květnu, květy jsou bílé případně lehce narůžovělé. Plody, kterými jsou hnědé a ploché nažky dozrávají v září.
Dřevo z jasanu je často využíváno jak při výrobě nábytku tak ve stavebnictví. Staří Slované jasany uctívali a pro Vikingy byl jasan zdrojem dřeva na luky a oštěpy. Kůra i listy obsahují kumarin.

Bez černý

Bez černý má latinský název Sambicus nigra.
Roste v listnatých lesích, setkáme se s ním i na zahradách, při okrajích cest nebo v různých křoviskách.
Bez černý je listnatý keř, který může dorůst až do sedmimetrové výšky. Bývá velmi bohatě rozvětvený. Kůru má šedohnědou a popraskanou. Listy jsou až třicet centimetrů dlouhé a skládají se z pěti až sedmi vejčitých zašpičatělých lístečků. Rašit začne podle teploty už v březnu, kvete při hezkém počasí již od konce května. Květy má Černý bez drobné pět až osm milimetrů velké, které rostou v bohatých soukvětích, které mouhou být přes dvacet centimetrů veliká. Černé bobule bezu dozrávají v srpnu až v září.
Bez černý je rostlinou často využívanou v kuchyni i lékárničce. Plody obsahují hodně vitamínů C, květy pomáhají při nachlazení. Asi nejznámější produkt z květů je bezinkový sirup (z plodů ale můžeme sirup vyrobit také) zajímavůstkou jsou například také osmažené květy černého bezu neboli kosmatice.

Heřmánek lékařský neboli pravý

Heřmánek lékařský (také heřmánek pravý) má latinský název Matricaria recutita (používal se dříve název Chamomilla recutita, ale ten je vědecky nesprávný protože patří do rodu heřmánku - Matricaria ).
Vyrůstá na polích a podél cest, není ničím neobvyklým ho objevit mezi obilím. Samozřejmě se také z jasných důvodů pěstuje.
Heřmánek lékařský má až čtyřicet centimetrů. Můžeme ho spatřit kvést od května až do srpna. Bílé okvětní lístky se brzy svěšují dolů, obklopují velmi jasně žluté květní lůžko. Samotné květní lůžko je velmi aromatické, ve vnitř je duté. Listy jsou třikrát peřenodílné.
Heřmánek lékařský je hlavně známý díky svým léčivým účinkům, ve většině domácností asi najdete nějaký heřmánkový čaj. Samozřejmě že důležité jsou i výtažky z heřmánku, kromě léčivých účinků má také použití v kosmetice.

Vlaštovičník větší

Vlaštovičník větší má latinský název Chelidonium majus.
Objevuje se na krajích cest, na zdech a mezi keři.
Vlaštovičník větší dorůstá až do výšky tři čtvrtě metru. Listy má laločnatě vroubkované. Na spodní části jsou modrozelené a pokryté malými chloupky. Kvítky má jasně žluté se čtyřmi korunními lístky. Jsou do dvou centimetrů veliké. Kvete od konce dubna až do září. Plodí až pět centimetrů dlouhé šešule s černými semínky.
Vlaštovičník větší je všeobecně známý jako lidová metoda na bradavice (A co více, velmi často úspěšná, zvláště pokud bradavice jsou malé). Používá se jeho naoranžovělá šťáva, kterou roní, pokud ji kdekoliv poškodíme a touto šťávou poté bradavici potřeme. Jinak je vlaštovičník rostlinou léčivou, ale i jedovatou, kterou by měl k jiným vědem než odstraňování bradavic používat pouze odborník.

Topol osika

Topol osika má latinský název Populus tremula.
Roste nejčastěji v světlejších lesích, setkáme se s ním na okrajích cest.
Jde o strom dosahující občas výšky až třicet centimetrů. Má širokou korunu. Jeho kůra mívá šedožlutou barvu, je hladká, borka je černá. Listy mají řapík až sedm centimetrů dlouhý, jejich tvar je oválný, jsou až osm centimetrů veliké. Jejich povrch je lesklý, spodní strana matná, mají zubatý okraj. Jehnědy má topol osika na přelomu března a dubna. Topol osika je opylován větrem, plody dozrávají v květnu, chlupatá semínka také roznáší vítr. ¨
Topol osika je ten slavný strom, na kterém se podle křesťanské tradice oběsil Jidáš poté co zradil Ježíše Krista a následně dostal výčitky svědomí. Záchvěvy listů, které jsou viditelné i při minimálním pohybu vzduchu daly vznik lidovému rčení, že se někdo chvěje jako osika.

Růže alpská

Růže alpská má latinský název Rosa pendulina.
Roste v horských a podhorských jehličnatých i smíšených lesících či křovinách, preferuje spíše bukojedlové lesy. S vlhčí půdou a stínem podél potoků sestupuje i do nížin, ale jinak Růže alpská se nachází dokonce ve výšce dvou a půl tisíce metrů nad mořem.
Tato růže je rozložitější půl metru až dva metry veliký keřík. Ostny se nachází jen v její dolní části a není jich příliš mnoho. Listy jsou sedmi až jedenáctičetné, lístečky jsou na okrajích pilovité. Kvete jasně červeně od května až do července. Plodí červené šípky, s klasickým lahvicovitým tvarem.
Růže alpská plodí jeden z větších zdrojů vitamínu C, který nám příroda může sama od sebe nabídnout. Její šípky se dají použít de facto úplně stejně jako šípky Růže šípkové. Sběr, sušení i skladování je také podobné.

Žampion - pečárka - ovčí

Žampion ovčí (také pečárka ovčí) má latinský název Agaricus arvensis.
Roste ve smíšených i listnatých lesích, stejně tak ji najdeme na loukách a pastvinách či v zahradách. Vyskytuje se od června do listopadu. Objevuje se většinou ve větším množství (čili když najdete jednu, tak je to spíše výjimka nebo někdo sesbíral zbylé).
Klobouček má až dvanácticentimetrový průměr, v mládí je kulovitý, většinou bílý, případně lehce nažloutlý. Lupeny jsou v mládí šedohnědé, později tmavnou a šednou více. Třeň bývá až deset centimetrů dlouhý a až tři centimetry tlustý, v horní části se občas objeví dvojitý prsten. Na řezu je Žampion ovčí bílý, vůní může připomínat trochu anýz.
Je to výborný jedlý žampion, v kuchyni je pro něj spousta receptů. Pozor na záměnu s žampionem zápašným, který vypadá dosti podobně, rozlišuje ho ale jasně nemilá plynová vůně.

Žampion - pečárka - zápašný

Žampion zápašný (také pečárka zápašná) má latinský název Agaricus xanthodermus.
Žampion zápašný můžeme najít v lesích všeho druhu, což se týká i různých travnatých sadů a parků. Objevuje se v přírodě od konce června až do října.
Klobouček je až dvanáct centimetrů veliký a je jasně bílý. Lupeny má v mládí růžové, později mohou hnědnout. Nohu má až deset centimetrů dlouhou a tři centimetry tlustou, dole má mírně hlízovitý tvar. Na řezu žloutne a později rezne. Má jasný nepříjemný zápach, který připomíná svítiplyn.
Žampion zápašný je nejedlý, je však podobný jiným pečárkám (zvláště ovčí) a proto je dosti často zaměňován. Ale nemilá nehoubová vůně by měla být pro každého jasným varováním.

Pošvatka obecná

Pošvatka obecná má latinský název Amanita vaginata.
Roste ve všech našich lesech, vybírá si spíše vlhčí místa. Roste od června až do října.
Klobouk má Pošvatka obecná až dvanáct centimetrů veliký, v mládí je kuželovitý, později je rozložený ve středu s hrbolkem. Barva je šedivá, někdy s věkem světlá téměř až do běla. Lupeny jsou čistě bílé. Nohu má až patnáct centimetrů dlouhou a půl druhého centimetru širokou, vyrůstá z vysokého kalichu. Nemá prsten. Na řezu je bílá.
Jde o nejedovatou houbu, která ale se hodí k jídlu jen po povaření a navíc je příliš snadno zaměnitelná s našimi nejjedovatějšími houbami, proto se naprosto nic nestane, když ji necháme přírodě a nebudeme ji sbírat vůbec.

Muchomůrka tygrovaná

Muchomůrka tygrovaná má latinský název Amanita pantherina.
Roste v našich listnatých lesích, objevuje se velmi často poblíž dubů a na hezky slunečných místech. Roste od léta do podzima.
Muchomůrka tygrovaná má až dvanáct centimetrů veliký klobouk, barvu má žlutohnědou až nahnědlou, okraje jsou rýhované a klobouk bývá pokryt bílými stroupky. Lupeny má Muchomůrka tygrovaná bílé, s věkem jemně žloutnou. Třeň má dole hlízovitý, je až patnáct centimetrů dlouhý a dva centimetry široký. V horní třetině třeně se nachází bílý prsten. Na řezu je tato houba bílá.
Muchomůrka tygrovaná je spolu s Muchomůrkou zelenou jednou z nejjedovatějších hub našich lesů a také spolu s ní je jednou z nejčastějších případů otrav houbami. Nejčastěji bývá zaměňována s Muchomůrkou růžovkou.

Žampion - pečárka - polní

Žampion (či pečárka) polní má latinský název Agaricus campestris.
Roste tak jak jasně z jeho názvu vyniká mimo lesy na loukách, polích a zahradách, má rád dobře vyživené (pohnojené) půdy. Roste od léta do začátku podzimu.
Klobouk má až dvanáct centimetrů veliký, hezky bílý, ve starším věku je mírně našedlý. Mladé žampiony mají kulový klobouk dole uzavřený závojem. Lupeny jsou narůžovělé později červenají až hnědnou. Třeň má až deset centimetrů dlouhý a až čtyři centimetry tlustý, je převážně bílý, v horní části se může objevit prsten. Na řezu je Žampion polní bílý.
Žampion polní je oblíbený chutný jedlý druh, který používáme při vaření naprosto stejně jako žampiony zahradní/dvouvýtrusé, kupované v obchodech.

Muchomůrka šedivka

Muchomůrka šedivka má latinský název Amanita spissa.
Nejčastěji se Muchomůrka šedivka vyskytuje v našich jehličnatých lesích, vybírá si spíše kyselejší půdy. Roste od léta do podzima, nepotřebuje tolik vlhka jako jiné houby.
Klobouk má až deset centimetrů veliký, je zabarvený šedivě či šedohnědě. Je jako i u jiných muchomůrek pokrytý bělavými stroupky. Lupeny má bílé. Noha je až deset centimetrů dlouhá a až tři centimetry široká, v dolní části se mírně hlízovitě rozšiřuje. Na řezu je tato houba bílá.
Muchomůrka šedivka je sice uváděna jako jedlá houba, a rozhodně jedovatá není. Ale za prvé nemá nijak zajímavou chuť, prostě je to jen taková hmota a za druhé je zde příliš velké riziko záměny s jinými výrazně jedovatými muchomůrkami, jako například je muchomůrka tygrovaná.