Olše zelená

Olše zelená má latinský název Alnus virdis.

Pro svůj růst si vybírá vlhčí kamenité svahy, břehy potoků nebo okraje taktéž vlhčích lesů. Někdy bývá vysazována pro zpevňování svahů, vyskytuje se i v živých plotech.

Jde o keř dorůstající až do trojmetrové výšky. Olše zelená bývá široce rozvětvená (více kmenů je docela obvyklá záležitost). Její borka je načernalá. Listy má střídavé až osm centimetrů dlouhé s dvoucentimetrovým řapíkem. Na vrchní části jsou tmavozelené, dolní část je světlejší, jsou na ní vidět hnědé úžlabní chloupky. Okraj listů je dvakrát pilovitý. Jehnědy jsou při vykvetení (které je v dubnu a květnu) až šest centimetrů dlouhé.
Plodem je šištice. K vegetativnímu rozmnožování slouží kořeny, přesněji jejich početné výhonky. 

Ptačí zob obecný

Ptačí zob obecný má latinský název Ligustrum vulgare.

Vybírá si listnaté ale i borové lesy. Byl vysazován nebo se sám rozmnožil na okrajích cest a v křovinách. Také ho velmi často můžete kdekoliv potkat jako součást živého plotu - jednoduše se zmlazuje a nevadí mu pravidelný řez.

Ptačí zob obecný je až pět metrů vysoký keř. Má šedou kůru a je bohatě rozvětvený. Jeho listy rostou vstřícně, jsou krátce řapíkaté až sedm centimetrů dlouhé. Mají podlouhle kopinatý zašpičatělý tvar, případně jsou vykrajované. Čtyřčetné bílé oboupohlavné květy kvetou v koncových kuželovitých latác, které jsou až osm centimetrů dlouhé. Keř kvete v červnu až v červenci a v srpnu a říjnu dozrávají jeho až centimetr veliké, leskle černé peckovice. Ty obsahují až čtyři seminka, která dále rozšiřují ve svém trusu ptáci.

Pozor, zvláště s dětmi, které mají zvyk si cpát vše do pusy, plody které má Ptačí zob obecný jsou jedovaté. Jejich šťáva byla kdysi používána na barvení látek.

Jeřáb muk

Jeřáb muk má latinský název Sorbus aria.

Tento keř (a také někdy strom) si vybírá pro růst teplejší slunná stanoviště. Roste ve smíšených a listnatých lesích, najdeme ho v křovinách a nebo také na svazích kopců, ale musí to být teplá jižní strana. Často se ho vysazuje jako ozdobný strom podél cest a silnic (dobře snáší sucho a také není extrémně citlivý na znečištěné ovzduší).

Jeřáb muk je strom či keř dorůstající až do výšky patnácti metrů. Má okrouhlou korunu. Jeho černošedá kůra zůstává velmi dlouho hladká a teprve až s delším věkem začíná praskat. Rostou na něm střídavě listy, které mají dva centimetry dlouhý řapík a délku až osmi centimetrovou. Tvar mají vejčitý, okraj je nepravidelně dvakrát pilovitý. Na spodní části tyto jinak zelené listy jsou stříbřitě bíle chlupaté. Květy má tento jeřáb bílé až osm milimetrů velké. Rostou v latách s až deseticentimetrovým průměrem. Keř kvete v květnu až v červnu, po opylení hmyzem v něm od října dozrávají oranžové až sytě červené centimetrové malvice.

Dříví se občas využívá v truhlářství. Plody byly kdysi přidávány do různého pečiva (ale nyní není důvod, protože nejsou nijak chuťově zajímavé a je pod dostatkem jiných lepších věcí).

Líska obecná

Líska obecná má latinský název Corylus avellana.

Líska obecná roste ve smíšených listnatých lesích a podél potoků. Stekáme se s ní také velmi často na zahradě, protože je s oblibou pěstována a to jak pro lískové oříšky, tak pro okrasu (průmyslově je ale v zemědělství pěstována hlavně na jihu, největším producentem lískových oříšků a tím i největším pěstitelem Lísky obecné je Turecko).

Jde o keř až šest metrů vysoký, často velmi rozložitý - může dosahovat i většího průměru než je jeho výška. Kůru má líska obecná šedavou s případnými načervenalými odstíny. Listy rostou střídavě, mají chlupatý řapík a jsou až deset centimetrů velké, na spodu jsou taktéž jemně chlupaté. Jehnědy, až deset centimetrů dlouhé, se objevují již před listy od února do dubna. Od druhé poloviny léta se začínají objevovat všeobecně známé lískové oříšky, zralé a vhodné ke sběru jsou až když se stanou hnědé.

Lískové oříšky jsou častým hostem v našich mlsacích mističkách, využívají se také při vaření, zvláště při výrobě různých dortů či sladkostí. Z lískových oříšků se také lisuje olej, který kromě využití v kuchyni se také používá v kosmetice a farmaceutice.

Bez černý

Bez černý má latinský název Sambicus nigra.

Roste v listnatých lesích, setkáme se s ním i na zahradách, při okrajích cest nebo v různých křoviskách.

Bez černý je listnatý keř, který může dorůst až do sedmimetrové výšky. Bývá velmi bohatě rozvětvený. Kůru má šedohnědou a popraskanou. Listy jsou až třicet centimetrů dlouhé a skládají se z pěti až sedmi vejčitých zašpičatělých lístečků. Rašit začne podle teploty už v březnu, kvete při hezkém počasí již od konce května. Květy má Černý bez drobné pět až osm milimetrů velké, které rostou v bohatých soukvětích, které mouhou být přes dvacet centimetrů veliká. Černé bobule bezu dozrávají v srpnu až v září.

Bez černý je rostlinou často využívanou v kuchyni i lékárničce. Plody obsahují hodně vitamínů C, květy pomáhají při nachlazení. Asi nejznámější produkt z květů je bezinkový sirup (z plodů ale můžeme sirup vyrobit také) zajímavůstkou jsou například také osmažené květy černého bezu neboli kosmatice.

Trnka obecná

Trnka obecná nese latinský název Prunus spinosa.

Keře trnky rostou na okrajích lesů, na polích, blízko cest, ale také na nepříliš úrodných skalách a horských svazích.

Jedná se o keř dorůstající výšky až tři metry. Bývá velmi hustě rozvětvený a má většinou mnoho trnů. Listy rostou na něm střídavě, řapíky jsou malé dva až čtyři milimetry, samotné lístečky jsou většinou kolem tří centimetrů. Na vrchu jsou leskle zelené, okraje mají pilovité. Květy trnky obecné se objevují před listy v březnu až dubnu, jsou bílé a kolem jednoho centimetru veliké. Tmavě modré plody veliké až půl druhého cent dozrávají v září až říjnu.

Trnky (ve smyslu plody a ne více keřů :)) jsou dosti často využívány zvláště protože obsahují velmi výrazné množství vitamínu C. Jsou ale zároveň hodně trpké, proto nejčastější sběr začíná až po prvních mrazících, které trpkost trochu zkrotí. Používají se k výrobě marmelády nebo také šťávy.

Muchovník obecný

Muchovník obecný se latinsky nazývá Amelanchier ovalis.

Tento listnatý keř roste nejčastěji na sušších skalnatých svazích, obecně si vybírá slunnější vápenitá stanoviště.

Muchovník se dorůstá výšky až tri metry a má spíše okrouhlejší tvar. Jeho mladé výhony jsou bělavě chlupaté později vylysají a stanou se zelené. Listy mu rostou střídavě na maximálně půdruhého centimetru velkém řapíku. Mají oválný tvar a dosahují čtyřcentimetrové velikosti. Muchovník obecný rozkvétá od dubna do června, květy jsou bílé, oboupohlavné. V srpnu až září dozrávají modročerné polody až deset milimetrů veliké. Plody nejsou jedovaté ale také to není nic extra zajímavého.

Lýkovec jedovatý

Lýkovec jedovatý má latinský název Daphne mezereum.

Roste v listnatých a smíšených lesíchh, často se na něj dá narazit v lesech lužních s vápenitou půdou.

Dorůstá výšky až jeden a půl metru. Bývá hodně rozvětvený. Kůra je šedohnědé barvy. Listy jsou až osm centimetrů dlouhé, jsou střídavé a podlouhle kopinaté. Listy na lýkovci vyrůstají až po kvetení a to jen na koncích větví. Od března do dubna se objevují růžové centimetr veliké květy. Plody dozrávají v srpnu jsou leskle červené.

Pozor Lýkovec jedovatý jak i jeho název naznačuje je velmi jedovatý.

Hloh obecný

Hloh obecný je trnitým keřem nebo také i malým stromem s kulovitou korunou dorůstající do výšky cca sedm metrů. Trny jsou dlouhé až 2,5 cm. Listy hlohu obecného jsou střídavé, obvejčité s okrajem listu laločnatým, dlouhé tři až pět centimetrů, trojlaločné až pětilaločné, na bázi klínovité, zelené. Květy jsou krásně bílé barvy s červenými prašníky (nepříjemná vůně), jsou pětičetné, široké 1,5 cm, v chocholících po pěti až deseti. Květe v květnu až červnu.
Typické stanoviště je většinou tam, kde je hloh na plném slunci, převážně humózní, propustné půdy. Hloh také tvoří souvislé houštiny na okrajích lesů, na stráních, ale i na kamenitých mezích a v plotech. Nejčastěji hloh obecný spatříme v řídkých lesích, většinou v listnatých nebo borových lesích. Avšak vyskytuje se i u cest od nížin až do hor.
V léčitelství se používají zejména sušené nepříliš rozvité květy, listy, méně již sušené plody - hložinky. Nejdříve bych zmínila, že drogy účinkují jako srdeční tonikum - na povzbuzení srdeční činnosti hlavně v období stáří, na snížení vysokého krevního tlaku a současně na zlepšení průtoku krve v srdci, i při poruchách srdečního rytmu. Dále čaj a tinktura se užívají s úspěchem při srdečních neurózách, nespavosti, proti vysokému krevnímu tlaku a v rekonvalescenci po záchvatech mrtvice. Před aplikací je však nutná porada s lékařem.