Původ: převážně evropský druh rostoucí také v Malé Asii, na Kavkaze a v Íránu. Na západě od Británie po Volhu na východě, na severu od jižního Švédska a od Dánska po Španělsko, Sicílii, Balkán.
Charakteristika: proměnlivý keř nebo častěji strom dorůstající výšky 15-20 m. Kmen je většinou křivý, borka brzy rozpraskaná, letorosty žlutohnědé, krátce pýřité, později olysalé, starší větévky často s podélnými korkovými lištami, listy 3-5laločné, čepel 4-12 cm dlouhá, 4-13 cm široká, laloky tupé, horní tři obvykle 3laločné. Líce čepelí zelené, ruby spíše až žlutozelené, báze srdčitá, řapík 2-10 cm dlouhý. Květy žlutozelené, ve vzpřímených chocholičnatých latách, nažky 2-4 cm dlouhé, asi 1 cm široké, svírají přímý úhel.
Biotopem jsou hlavně polní meze, teplomilné doubravy, křoviny, lesostepi, lesní lemy, lužní lesy. Též vysazován, jak je tomu snad i v případě stromu na našich fotografiích, které zachycují druhou nejstarší zdokumentovanou babyku České republiky, s obvodem kmene 434 cm (ve výši 1 m), výškou 19 m a stářím 100 let rostoucí v nadmořské výšce 340 m n. m.
PAPAVER ALBIFLORUM (Boiss.) Pacz. - mák bělokvětý
Původ: střední a jihovýchodní Evropa, Ukrajina. Druh můžeme rozčlenit na dva podruhy. Jeden poddruh mák bělokvětý jihomoravský je rozšířen na Balkánském poloostrově, na sever zasahuje až do panonské oblasti Maďarska, Slovenska, Rakouska a jižní Moravy. U nás se tedy vyskytuje jen v nejjižnější části jižní Moravy, do Čech je snad jen výjimečně zavlékán. Na Slovensku je rozšířen především v jižní části země.
Charakteristika: jednoletá bylina, žlutooranžově mléčící (na rozdíl od nominátního poddruhu, jehož latex je bezbarvý až bílý), 20-60(-80) cm vysoká, lodyha přímá, jednoduchá nebo větvená, měkce chlupatá. Přízemní listy řapíkaté, jednoduše peřenosečné, střední a horní listy krátce řapíkaté, většinou jen spodní pár úkrojků 2krát peřenosečný. Korunní lístky bílé, často s fialovou skvrnou, prašníky hnědě fialové. Plodem je tobolka. Značně variabilní taxon vzrůstem, větvením lodyhy i obsahovými látkami.
Roste v křovinatých lemech, na suchých stráních, při okrajích cest, na úhorech a vzácně i v akátových lesích, na půdách mělkých, kamenitých, v pásmu od nížin po pahorkatiny.Mák bělokvětý jihomoravský je řazen k silně ohroženým taxonům naší květeny.
Charakteristika: jednoletá bylina, žlutooranžově mléčící (na rozdíl od nominátního poddruhu, jehož latex je bezbarvý až bílý), 20-60(-80) cm vysoká, lodyha přímá, jednoduchá nebo větvená, měkce chlupatá. Přízemní listy řapíkaté, jednoduše peřenosečné, střední a horní listy krátce řapíkaté, většinou jen spodní pár úkrojků 2krát peřenosečný. Korunní lístky bílé, často s fialovou skvrnou, prašníky hnědě fialové. Plodem je tobolka. Značně variabilní taxon vzrůstem, větvením lodyhy i obsahovými látkami.
Roste v křovinatých lemech, na suchých stráních, při okrajích cest, na úhorech a vzácně i v akátových lesích, na půdách mělkých, kamenitých, v pásmu od nížin po pahorkatiny.Mák bělokvětý jihomoravský je řazen k silně ohroženým taxonům naší květeny.
LEUCOJUM VERNUM L.: Bledule jarní
Původ: jižní a střední Evropa, u nás v současnosti bohužel již jen vzácně na vlhkých loukách, v lužních a suťových lesích. Často se pěstuje a také zplaňuje.
Charakteristika: dobře známá a oblíbená okrasná cibulnatá trvalka začátku jara. Lodyha je přímá, 10–30 cm vysoká, s listenem na konci, ze kterého vyrůstá jediný květ (vzácně i dva). Koruny jsou zvonkovité, bílé, na špičkách okvětních lístků mají zelené nebo nažloutlé skvrnky. Listy přízemní, tenké, plodem je tobolka. Po odkvětu rostlina zatahuje.
V zahradách se bledule jarní pěstuje již od začátku 15. století. Cibulky se sázejí ve druhé polovině léta (nejlépe koncem srpna) a je vhodné ponechat je na jednom místě několik let. Množí se spolehlivě postranními cibulkami, botanický druh i semeny. Dostatek vláhy v době vegetace je důležitý pro zdárný vývoj jejich cibulek. Bledulí nabízejí každoročně zahradnická centra dostatečné množství, jejich sběr v přírodě je proto nesmyslný.
Bledule jarní patří k ohroženým druhům naší květeny.
Charakteristika: dobře známá a oblíbená okrasná cibulnatá trvalka začátku jara. Lodyha je přímá, 10–30 cm vysoká, s listenem na konci, ze kterého vyrůstá jediný květ (vzácně i dva). Koruny jsou zvonkovité, bílé, na špičkách okvětních lístků mají zelené nebo nažloutlé skvrnky. Listy přízemní, tenké, plodem je tobolka. Po odkvětu rostlina zatahuje.
V zahradách se bledule jarní pěstuje již od začátku 15. století. Cibulky se sázejí ve druhé polovině léta (nejlépe koncem srpna) a je vhodné ponechat je na jednom místě několik let. Množí se spolehlivě postranními cibulkami, botanický druh i semeny. Dostatek vláhy v době vegetace je důležitý pro zdárný vývoj jejich cibulek. Bledulí nabízejí každoročně zahradnická centra dostatečné množství, jejich sběr v přírodě je proto nesmyslný.
Bledule jarní patří k ohroženým druhům naší květeny.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)