Vemeník dvoulistý

Vemeník dvoulistý má latinský název Planathera bifolia.
Květinka roste ve světlejších listnatých a smíšených lesích, můžeme ji také najít na řidších trávnících.
Dorůstá do výšky dvacet až padesát centimetrů. Její až deset centimetrů dlouhé bílé květenství s až dvoucentimetrovými kvítky se objevuje v květnu až červenci. Tato rostlinka dokáže velmi potěšit při procházkách v lese protože silně a hezky voní. K rozmnožování slouží tobolka, která je plná drobných semínek, které poté roznáší vítr. Dole jí vyrůstají dva větší listy - díky nim získala svůj název, zbytek lístků je spíše drobný.
Zajímavůstkou je fakt, že Vemeník dvoulistý bývá opylován nočními můrami - pyl se nalepuje na jejich tělíčko. Tato orchidej je u nás chráněná.

Netýkavka žláznatá

Netýkavka žláznatá má latinský název Impatiens glandulifera.
Tuto rostlinu nyní nejčastěji najdeme v lužních lesích, v příkopech a v hustších pobřežních porostech. Na našem území není přirozená. Rozmnožila se po Evropě na začátku dvacátého  století, ve století devatenáctém byla přivezena jako exotická květina z Indie (v roce 1839 do Anglie).
Netýkavka žláznatá je vysoká rostlina, která dorůstá do výšky metr a půl až tři metry. Její krásné červené či světle purpurové dvou až čtyř centimetrové květy se objevují v červenci až září. Květy jsou uspořádány po dvou až čtrnácti v dlouze stopkatých hroznech. Listy má tato rostlina zubaté, vejčitě kopinaté. Název žláznatá získala tato rostlina díky listům, přesněji díky velmi dobře viditelným žlázkám. Má tlustou lodyhu (mírně prosvítající) která se ještě v uzlinách zesiluje. Plodí tobolky, které později vymršťují semínka až do vzdálenosti sedmi metrů - jedna rostlina může vytvořit až čtyři tisíce semínek.
Pokud chcete Netýkavku pěstovat v zahradě, tak ji vysévejte v dubnu.

Jaterník trojlaločný

Jaterník trojlaločný (také občas Jaterník podléška) má latinský název Hepatica nobilis.
Jde o rostlinu, která se nejčastěji vyskytuje v listnatých lesích různého typu, ale je možno na ni narazit taktéž v lesích smíšených.
Jaterník trojlaločný dorůstá pěti až patnácti centimetrů. Modré (zřídka kdy se mohou objevit i bělavé) kvítky rostou v březnu a dubnu, jedná se o jednu z prvních rostlinek, které přináší barvy do lesů po zimě. Květ má průměr až tři centimetry a skládá se z šesti až devíti korunních lístků. Pod květem se nachází tři celkorajné listeny, které připomínajím kalich. Jaterník kvete bez listů, ty se objevují po odkvětu. Listy má rostlina trojlaločné, přízemní dlouze řapíkaté.
Za název rostlina vděčí využívání v lidové medicíně, kdy byla používána na léčení hlavně jaterních (protože její listy připomínaly tvar jater a zásada léčit podobné podobným i když jen vizuálně je zde od pradávna - svého času na tomto principu se medicína opírala) a žlučníkových problémů. Čerstvé listy byly přikládány na rány. Listy i květy se vařilo a vzniklou tekutinu se používalo také například při zánětu spojivek, žloutence, migrénách či horečce. Dneska se již jaterník v klasické medicíně nevyužívá, protože rostlina sice má některé pozitivní vlastnosti, ale je také jedovatá. Na jediné využití je možno narazit v homeopatii a různých léčitelstvích opírajících se o tradici a šamanské zvyky.

Hlístník hnízdák

Hlístník hnízdák má latinský název Neottia nidus-avis.

Tato rostlina si vybírá pro svůj růst jehličnaté či dubové a bukové lesy, preferuje stinnější stanoviště.

Jde o jednu z našich orchidejí i když si to možná člověk, který na ni v lese poprvé narazí ani neuvědomí. Jde klasický příklad mykorrhizy, kdy rostlina žije v symbióze s houbami a pro svůj růst proto vůbec nevyužíva fotosyntézu. Dorůstá se až do půlmetrové výšky. Má světle hnědé květy vyrůstající v hroznu - jejich počet je převážně od deseti do třiceti, které kvetou v květnu a červnu (ne vždy ale můžete její květy spatřit, protože dokáže kvést i pod zemí). Květ se objevuje až v devátém roce života této rostliny. Lodyhu má nejdříve žlutou a v pozdějším věku nahnědlou až hnědou, občas se na ní objeví šupinaté listy v počtu čtyřech až pěti. Hlístník hnízdák plodí tobolky.

Kakost smrdutý

Kakost smrdutý má latinský název Geranium robertianum - za název vděčí svatému Robertovi, který jako první poukázal na jeho léčivé vlastnosti a také je začal využívat (odkaz na tohoto katolického světce není jen v latinském názvu, ale také v pojmenováních italských či francouzských - Geranio di San Roberto, Geranium herbe-a-Robert ).

Tato lesní květina se nejčastěji vyskytuje v lesích (je jí více méně jedno, jakého druhu ty lesy jsou), najdeme ji také na skálách a na zdech. Dorůstá až do půlmetrové výšky. Její kvítky jsou růžové, korunní lístky má až centimetr dlouhé, kališní lístky mají něco kolem šesti milimetrů. Kakost smrdutý kvete od května až do září. Rostlina je chlupatá, listy má troj až pěti četné. Lodyha rostliny je červená. Název získala díky nepříjemnému zápachu, jaký tato květina jako celek vydává.

Rostlina byla často využívána v lidovém léčitelství. Sběr probíhal v době květu.  Rozmačkaná byla přikládána na různé rány či vředy, měl působit i na nežity (jiné léčby nežitů viz zde) nebo na ekzém. Kakost také sloužil k zastavování krvácení z nosu či na průjmy. Byl dlouhou dobu považován za klasické přírodní léčivo na vitiligo. Používal se v podobě nálevu, který se vytvářelo tak, že na jednu lžičku sušené byliny se nalila sklenice vroucí vody a vše se nechalo louhovat přibližně patnáct minut. Tento nálev z kakostu se měl pít třikrát denně a dal se využít i na výplach dutiny ústní. Také se z něj často vyráběla užitečná domácí mast, která se využívala podobně jako rozmačkaná rostlina a navíc měla i účinky na různé zapařeniny.

Kuklík potoční

Kuklík potoční má latinský název Geum rivale.

Tato květina si pro své působení vybírá různé typy stanovišť, které ale spojuje jedna záležitost a tou je dostatek vláhy. Takže na Kuklík potoční můžeme narazit nejen na břehu potoků (že, podle názvu) a řek, ale také v lužních a močálových lesích či na mokrých loukách.

Kuklík dorůstá do výšky až šedesát centimetrů. Jeho hnědavo červené převislé květy rostou na žláznaté chlupaté lodyze a objevují se v dubnu a květnu. Přízemní listy mají delší řapík, jsou přerušovaně zpeřené a mají velký trojlaločný koncový lístek. Horní lodyžní lístky jsou jen mírně laločnaté. Vůně oddenku rostliny může mírně připomínat hřebíček.

Kuklík potoční se dříve používal v léčitelství, dnes je jeho využití minimální, dá se říci, že lze na něj narazit pouze u bab kořenářek. Léčivou sbíranou částí je kořen.

Kerblík lesní

Kerblík lesní má latinský název Anthriscus sylvestris.

Již název této rostliny napovídá místo jejího výskytu, i když v tomto případě jde o kraje lesů. Kromě toho ji můžeme hlavně najít na loukách ale i v různých křoviscích či při okrajích cest. Její výskyt znamená větší množství dusíku v půdě.

Kerblík lesní dorůstá do výšky až půl druhého metru. Má bílé květy v až dvanáct centimetrů širokých okolících. Kvete od dubna až do konce léta. Plodí dvounažky. Dutá hrubě rýhovaná lodyha je ve spodní části drsněji chlupatá. Listy má kerblík lestní dva až tři krát zpeřené.

Jde o květinu příbuznou s Kerblíkem setým, který se již od nepaměti vyskytuje v kuchyních jako užitečný pomocník při dochucování jídel.

Mokrýš střídavolistý

Mokrýš střídavolistý má latinský název Chrysosplenium alternifloium.

Tato rostlina si vybírá vlhčí stanoviště, je to původně květinka z mokřadel, takže na ni narazíte v lužních lesích, ale také vlhkých horských.

Jde o malou rostlinku, mokrýš střídavolistý dorůstá do výšky maximálně dvaceti centimetrů. Má žlutozelené drobnější kvítky, které kvetou od dubna do června. Květ je obklopen žlutými listeny, má čtyři okvětní lístky a osm tyčinek. Květy vyrůstají z křehkého trojhranného stonku, na kterém podle názvu vyrůstají listy samozřejmě střídavě. Lístky mají ledvinovitý tvar a jsou na okrajích vroubkované.

Mokrýš střídavolistý byl dříve využíván také jako léčivá rostlina při problémech s močovým ústrojím a sleziny (v některých jazycích jeho název se odvozuje právě od vlivu na tento orgán).

Sasanka hajní

Sasanka hajní má latinský název Anamone nemorosa.

Sasanka hajní se vyskytuje od nížin až do podhorských oblastí. Nejčastěji si vybírá listnaté háje, často ji můžeme najít na vlhkých pastvinách a loukách, poblíž lesních porostů, také často ji můžeme najít v parcích či zanedbaných nebo opuštěných zahradách. Má ráda vlhčí půdu s vysokým množstvím humusu.

Má dlouhý hnědavý plazivý a článkovaný oddenek ze kterého v nejmladší části vyrůstá lodyha, která může dosáhnout až třiceti centimetrů na výšku. Pod květem se objevuje přeslen trojčetných řapíkatých listenů, které připomínají list vyrůstající z oddenku. Sasanka má bílý, na vnější straně fialově zabarvený květ s žlutými pestíky. Sasanka hajní se objevuje brzy na jaře v březnu a připomíná tím všem, že zima už je opravdu pryč.

Sasanka hajní je jedovatá rostlina - obsahuje anemonin - její šťáva, ale jak to u jedovatých rostlin už bývá, má využití v lidovém léčitelství při potírání různých puchýřů.

Šťavel kyselý

Šťavel kyselý má latinský název Oxalis acetosella.

Šťavel kyselý roste nejčastěji ve vlhčích jehličnatých a listnatých lesích. Má rád stinnější místa, často ho najdeme v houštinách.

Je to rostlinka vysoká až patnáct centimetrů. Šťavel kyselý kvete v dubnu až květnu drobnými býlími až narůžovělými květy, s purpurovým žilkováním. Listy jsou tříčetné a jetelovité - tvar lístku trošku připomíná srdce. Plodem šťavelu je tobolka.

V lidovém léčitelství šťavel má různé využití. Jeho listy se přikládaly na rány, doporučovalo se také žvýkat jeho lístky při zánětech dásní. Má hodně vitamínu C, ale také zároveň má hodně kyseliny šťavelové a ve větším množství je lehounce jedovatý. Rozhodně by ho neměly žvýkat těhotné ženy.

Sasanka hajní

Pryskyřníkovitá sasanka hajní patří mezi jarní vytrvalé byliny a dorůstá do výšky až 25 centimetrů. Vzrůst je hustý, tvoří rovné oddenky, zatahuje po odkvětu. Stonek sasanky hajní je lysý až roztroušeně chlupatý, může být i fialově naběhlý, převážně jen s jedním přízemním listem. Listy jsou trojdílné, dlouze řapíkaté, které vyrůstají zhruba v horní polovině stonku a jsou 15 centimetrů dlouhé. Čepel je dlanitě tři až pětičetná. Na konci lodyhy můžeme vidět jeden bílý pravidelný květ se šesti okvětními lístky. Květní stopka je tedy jen jedna, ale velmi vzácně můžeme najít i dvě. Květy jsou oboupohlavné, miskovité a měří v průměru 2 – 4 cm.Sasanka hajní patří ke skupině jedovatých rostlin. Oddenek obsahuje arginin. Mezi nejvýznamnější jedovaté látky patří ranunkulin, protoanemonin aj. Obsahuje i alkaloid anemonin, který je prudce jedovatý a má i narkotické účinky. Otrava touto rostlinou se projevuje především zvracením, bolestmi trávícího ústrojí, průjmem, zánětem ledvin a při styku s pokožkou může vyvolat její zánět až puchýře, v očích pak zánět spojivek. Udává se, že smrtelnou dávkou pro dospělého člověka je asi 30 ks sasanky hajní.
Roste zvláště ve světlých listnatých a smíšených lesů s humózními půdami. Také ji nalezneme s přítomností křovin, pastvin, sadů, parků a upřednostňuje nejen humózní pudy, ale i hlubší a vlhčí.

Konvalinka vonná

Konvalinka vonná má latinský název Convalllaria majalis.

Roste ve světlejších lesích a křovinách. Vybírá si půdy s dostatkem vápníku, proto ji často najdeme na bučinách na vápencích.

Jde o rostlinku, která dosahuje až třiceticentimetrů výšky. Listy, které obklopují květní stvol se objevují v počtu dvou až tří a mají široce kopinatý tvar. Květy jsou typické, bílé, zvonkovité, až jeden centimetr veliké, rostou hroznovitě. Samotný stvol je bezlistý.

Konvalinka vonná je velmi jedovatou rostlinou (obsahuje jedovatý glykosid), otrávit se můžete nejen při žvýkání lístečků, stvolů nebo plodů, ale co je nebezpečnější je voda ve váze, ke které mohou mít přístup děti. Proto je lepší, pokud máme konvalinky ve váze, držet je někde mimo dosah našich ratolestí. Konvalinka vonná byla dlouhodobě využívána v léčitelství, zná ji už starověká antická čínská medicína. Ale rozhodně se nedoporučuje si jakékoliv přípravky z konvalinek chystat doma.