AMANITA MUSCARIA (L.) Lam. - muchomůrka červená

Muchomůrka červená je rozšířená téměř v celém mírném pásu severní a jižní polokoule. I u nás se jedná o velmi běžnou houbu. Za svůj název vděčí tomu, že se v minulosti používala k trávení much (například ve formě mléčného výluhu).*

 Muchomůrka má klobouk o průměru pět až patnáct centimetrů. V mládí je jako na fotografii kulovitý. Později mění tvar na sklenutý až plochý. Barva je šarlatově červená, občas mírně bledne do oranžova.Je pokrytý malými bílými nebo nažloutlými stroupky, které jsou seřazeny kruhovitě po celém povrchu klobouku. Lupeny jsou hustě vedle sebe, mají bílou nebo lehce nažloutlou barvu. Třeň je dva až tři centimetry tlustý se závojem. Má bílou bílou až lehce nažloutlou barvu podobně jako lupeny. Dole se rozšiřuje do kuželovité hlízy. Dužina muchomůrky červené je bílá.

Nejčastěji se s ní můžeme setkat od července do srpna. Roste téměř ve všech typech lesů.

Jedná se o jedovatou houbu, i když většinou otrava končí silnou nevolností (k hlavním příznakům otravy patří dušnost, zvracení, prujem a zrychlení tepu) a nikoliv smrtí. Zaměnit je ji velmi těžké, možná se to může podařit jen u velmi mladých a úplně nevyvinutých hub, které se mohou podobat holubinkám. Pro některé kultury (zvláště oblíbená byla mezi sibiřskými kmeny a u jihoamerických indiánů) se jednalo o posvátnou houbu, kterou v omezené míře konzumovali šamani, aby se dostali do kontaktu s duchy, bohy a přírodou. Z tohoto důvodu se i dnes najde nemálo lidí, kteří se pokouší s muchomůrkami experimentovat bez ohledu na to, že to rozhodně neprospívá jejich zdraví (zvlášť pro játra je to extrémní zátěž). Halucinogenní účinky jsou silnější u mladších hub sbíraných v červenci. Převážně se objeví půl až půldruhé hodiny po konzumaci. Po přibližně dvou hodinách většina lidí usíná a spí hodně hlubokým snem až osm hodin.

* Paradoxně mouchy po muchomůrkách neumíraly, jen se dostaly do několikadenní letargie. Na druhou stranu nelétaly, takže bylo snadné "spící" hmyz odstranit a zlikvidovat.

Aloe pravá

Aloe pravá má latinský název (a je pod ním také u nás všeobecně známá) Aloe vera.

Pochází nejpravděpodobněji ze severní Afriky a Kanárských ostrovů. Ale dnes se s ní můžeme setkat asi všude. Dokonce je možné, že bychom jeden či dva kousky mohli najít i na Antarktidě. Je to totiž velmi oblíbená domácí rostlina, která vyžaduje jen minimální péči a je velmi odolná vůči škůdcům.

Má ráda slunnější stanoviště, ideální jsou okna směrovaná na jih a východ. Nesnáší průvan. V květináčích preferuje písčitohlinitou propustnou půdu. Může dorůst do výšky šedesát až sto centimetrů, i když většinou se v květináčích setkáváme s výrazně menší aloe. Rostlinu tvoří trsy dužnatých zelených až šedozelených či bíle skvnitých listů bez stonku. Listy jsou zubaté. V létě se může oběvit květenství žluté až červené barvy. V domácích podmínkách se množí buď odnožemi nebo dělením rostliny.

Aloe vera lidstvo zná už od starověku. Ale nepěstovala se tehdy pro ozdobu a nebo o této funkci nemáme žádné záznamy. Co ale víme, je že už v časech pyramid si Egypťané toho sukulentu velmi vážili pro jeho léčivé účinky (dokonce aloe používali při obětinách jako symbol života po smrti). Stejně tak zaujal i sumerské lékaře na začátku druhého tisíciletí před naším letopočtem. Gel, který objevíme po rozříznutí listu, urychluje hojení ran. Podle starověkých zápisků nechal Alexandr Veliký dobýt ostrov Sokotra právě z tohoto důvodu. Rostla na něm spousta aloe a jeho vojáci měli samozřejmě s různými zraněními neustále problém. Používal se také při péči o kůži a oči, čehož využívala i krásná královna Kleopatra. Výtažky z rostliny se dnes používají při výrobě různých léčivých a kosmetických přípravků.