Původ: hory jižní a střední Evropy - Pyreneje, Alpy, Apeniny, Jura, Karpaty, hory Balkánského poloostrova. U nás neroste, na Slovensku se druh vyskytuje na Babí hoře, v Malé Fatře, Chočských vrších, Vysokých a Nízkých Tatrách.
Charakteristika: vytrvalá bylina, 3-8 cm vysoká, pýřitá, lodyha poléhavá nebo vystoupavá, vstřícné listy nahloučeny na jejím vrcholu do zdánlivé růžice, květy v hroznech na dlouhých stopkách, které vyrůstají v paždí horních listů, koruna kolovitá, tmavě modrá, kvete od června do srpna. Plodem je tobolka.
Roste na kamenitých holích a skalách, častěji na vápenci, v pásmu od subalpínského do alpínského stupně (v Alpách až do výšky 3000 m n. m.).
ACER CAMPESTRE L. - javor babyka
Původ: převážně evropský druh rostoucí také v Malé Asii, na Kavkaze a v Íránu. Na západě od Británie po Volhu na východě, na severu od jižního Švédska a od Dánska po Španělsko, Sicílii, Balkán.
Charakteristika: proměnlivý keř nebo častěji strom dorůstající výšky 15-20 m. Kmen je většinou křivý, borka brzy rozpraskaná, letorosty žlutohnědé, krátce pýřité, později olysalé, starší větévky často s podélnými korkovými lištami, listy 3-5laločné, čepel 4-12 cm dlouhá, 4-13 cm široká, laloky tupé, horní tři obvykle 3laločné. Líce čepelí zelené, ruby spíše až žlutozelené, báze srdčitá, řapík 2-10 cm dlouhý. Květy žlutozelené, ve vzpřímených chocholičnatých latách, nažky 2-4 cm dlouhé, asi 1 cm široké, svírají přímý úhel.
Biotopem jsou hlavně polní meze, teplomilné doubravy, křoviny, lesostepi, lesní lemy, lužní lesy. Též vysazován, jak je tomu snad i v případě stromu na našich fotografiích, které zachycují druhou nejstarší zdokumentovanou babyku České republiky, s obvodem kmene 434 cm (ve výši 1 m), výškou 19 m a stářím 100 let rostoucí v nadmořské výšce 340 m n. m.
Charakteristika: proměnlivý keř nebo častěji strom dorůstající výšky 15-20 m. Kmen je většinou křivý, borka brzy rozpraskaná, letorosty žlutohnědé, krátce pýřité, později olysalé, starší větévky často s podélnými korkovými lištami, listy 3-5laločné, čepel 4-12 cm dlouhá, 4-13 cm široká, laloky tupé, horní tři obvykle 3laločné. Líce čepelí zelené, ruby spíše až žlutozelené, báze srdčitá, řapík 2-10 cm dlouhý. Květy žlutozelené, ve vzpřímených chocholičnatých latách, nažky 2-4 cm dlouhé, asi 1 cm široké, svírají přímý úhel.
Biotopem jsou hlavně polní meze, teplomilné doubravy, křoviny, lesostepi, lesní lemy, lužní lesy. Též vysazován, jak je tomu snad i v případě stromu na našich fotografiích, které zachycují druhou nejstarší zdokumentovanou babyku České republiky, s obvodem kmene 434 cm (ve výši 1 m), výškou 19 m a stářím 100 let rostoucí v nadmořské výšce 340 m n. m.
PAPAVER ALBIFLORUM (Boiss.) Pacz. - mák bělokvětý
Původ: střední a jihovýchodní Evropa, Ukrajina. Druh můžeme rozčlenit na dva podruhy. Jeden poddruh mák bělokvětý jihomoravský je rozšířen na Balkánském poloostrově, na sever zasahuje až do panonské oblasti Maďarska, Slovenska, Rakouska a jižní Moravy. U nás se tedy vyskytuje jen v nejjižnější části jižní Moravy, do Čech je snad jen výjimečně zavlékán. Na Slovensku je rozšířen především v jižní části země.
Charakteristika: jednoletá bylina, žlutooranžově mléčící (na rozdíl od nominátního poddruhu, jehož latex je bezbarvý až bílý), 20-60(-80) cm vysoká, lodyha přímá, jednoduchá nebo větvená, měkce chlupatá. Přízemní listy řapíkaté, jednoduše peřenosečné, střední a horní listy krátce řapíkaté, většinou jen spodní pár úkrojků 2krát peřenosečný. Korunní lístky bílé, často s fialovou skvrnou, prašníky hnědě fialové. Plodem je tobolka. Značně variabilní taxon vzrůstem, větvením lodyhy i obsahovými látkami.
Roste v křovinatých lemech, na suchých stráních, při okrajích cest, na úhorech a vzácně i v akátových lesích, na půdách mělkých, kamenitých, v pásmu od nížin po pahorkatiny.Mák bělokvětý jihomoravský je řazen k silně ohroženým taxonům naší květeny.
Charakteristika: jednoletá bylina, žlutooranžově mléčící (na rozdíl od nominátního poddruhu, jehož latex je bezbarvý až bílý), 20-60(-80) cm vysoká, lodyha přímá, jednoduchá nebo větvená, měkce chlupatá. Přízemní listy řapíkaté, jednoduše peřenosečné, střední a horní listy krátce řapíkaté, většinou jen spodní pár úkrojků 2krát peřenosečný. Korunní lístky bílé, často s fialovou skvrnou, prašníky hnědě fialové. Plodem je tobolka. Značně variabilní taxon vzrůstem, větvením lodyhy i obsahovými látkami.
Roste v křovinatých lemech, na suchých stráních, při okrajích cest, na úhorech a vzácně i v akátových lesích, na půdách mělkých, kamenitých, v pásmu od nížin po pahorkatiny.Mák bělokvětý jihomoravský je řazen k silně ohroženým taxonům naší květeny.
LEUCOJUM VERNUM L.: Bledule jarní
Původ: jižní a střední Evropa, u nás v současnosti bohužel již jen vzácně na vlhkých loukách, v lužních a suťových lesích. Často se pěstuje a také zplaňuje.
Charakteristika: dobře známá a oblíbená okrasná cibulnatá trvalka začátku jara. Lodyha je přímá, 10–30 cm vysoká, s listenem na konci, ze kterého vyrůstá jediný květ (vzácně i dva). Koruny jsou zvonkovité, bílé, na špičkách okvětních lístků mají zelené nebo nažloutlé skvrnky. Listy přízemní, tenké, plodem je tobolka. Po odkvětu rostlina zatahuje.
V zahradách se bledule jarní pěstuje již od začátku 15. století. Cibulky se sázejí ve druhé polovině léta (nejlépe koncem srpna) a je vhodné ponechat je na jednom místě několik let. Množí se spolehlivě postranními cibulkami, botanický druh i semeny. Dostatek vláhy v době vegetace je důležitý pro zdárný vývoj jejich cibulek. Bledulí nabízejí každoročně zahradnická centra dostatečné množství, jejich sběr v přírodě je proto nesmyslný.
Bledule jarní patří k ohroženým druhům naší květeny.
Charakteristika: dobře známá a oblíbená okrasná cibulnatá trvalka začátku jara. Lodyha je přímá, 10–30 cm vysoká, s listenem na konci, ze kterého vyrůstá jediný květ (vzácně i dva). Koruny jsou zvonkovité, bílé, na špičkách okvětních lístků mají zelené nebo nažloutlé skvrnky. Listy přízemní, tenké, plodem je tobolka. Po odkvětu rostlina zatahuje.
V zahradách se bledule jarní pěstuje již od začátku 15. století. Cibulky se sázejí ve druhé polovině léta (nejlépe koncem srpna) a je vhodné ponechat je na jednom místě několik let. Množí se spolehlivě postranními cibulkami, botanický druh i semeny. Dostatek vláhy v době vegetace je důležitý pro zdárný vývoj jejich cibulek. Bledulí nabízejí každoročně zahradnická centra dostatečné množství, jejich sběr v přírodě je proto nesmyslný.
Bledule jarní patří k ohroženým druhům naší květeny.
AILANTHUS ALTISSIMA - pajasan žláznatý
Původ: pajasan žláznatý pochází z Číny. U nás byl poprvé vysazen v roce 1865 na Hluboké. V minulosti byly ojedinělé adventivní výskyty zjištěny v Plzni, u Veltrus, v Praze, u Znojma. V současnosti roste hlavně v Praze, Brně, v okolí Znojma, na Pavlovských kopcích a v menším množství i na jiných lokalitách.
Charakteristika: strom o výšce 20–25 m. Má rovný kmen s dlouho hladkou borkou. Koruna je řídká se silnými větvemi. Listy lichozpeřené, 5–13 jařmé, lístky kopinaté. Květy v koncových latách dlouhých 10–40cm, žlutozelené, dvoudomé. Květy s 10 tyčinkami a pestíkem, samčí květy s pestíkem zakrnělým. Kvete v červnu. Plodem je křídlatá nažka, zbarvena do červena, postupně do žlutohněda.Pajasan je vitální a nenáročná teplomilná dřevina, která odolává suchu, mírnému zasolení a emisím. Občas se pěstuje v parcích a v komunikační zeleni. Ve městech velice snadno zplaňuje do různých nádvoří, nádraží, uliček, průmyslových objektů atd. Pajasan je dřevina rychle rostoucí, ale krátkověká.
Charakteristika: strom o výšce 20–25 m. Má rovný kmen s dlouho hladkou borkou. Koruna je řídká se silnými větvemi. Listy lichozpeřené, 5–13 jařmé, lístky kopinaté. Květy v koncových latách dlouhých 10–40cm, žlutozelené, dvoudomé. Květy s 10 tyčinkami a pestíkem, samčí květy s pestíkem zakrnělým. Kvete v červnu. Plodem je křídlatá nažka, zbarvena do červena, postupně do žlutohněda.Pajasan je vitální a nenáročná teplomilná dřevina, která odolává suchu, mírnému zasolení a emisím. Občas se pěstuje v parcích a v komunikační zeleni. Ve městech velice snadno zplaňuje do různých nádvoří, nádraží, uliček, průmyslových objektů atd. Pajasan je dřevina rychle rostoucí, ale krátkověká.
DAPHNE CNEORUM L. - lýkovec vonný
Původ: Evropa (kromě severnějších oblastí), na jihu a jihovýchodě pouze v horách, východně můžeme najít na západní Ukrajině, u nás vzácně v teplejších oblastech, velice silně ustupuje z mnoha původních lokalit.
Charakteristika: vždyzelený nízký keř 10-30 cm vysoký, s větvemi dlouhými, vodorovně větvenými listy, které jsou shluklé na koncích větví, květy na koncích ve svazečcích vykvétají od dubna do června (někdy opakují kvetení v poněkud menší míře i na podzim - to je i případ exempláře na našich dolních fotografiích), plodem je peckovice.
Nejčastějí roste ve světlých a suchých listnatých lesích a na trávnících v blízkosti lesa, na propustných a zásaditých až slabě kyselých půdách.
Je známy i jako skalnička, mnohdy se pěstují kultivary s panašovanými listy i bílými květy. Lýkovec vonný je z hlediska ohrožení hodnocen jako kriticky ohrožený druh naší květeny.
Charakteristika: vždyzelený nízký keř 10-30 cm vysoký, s větvemi dlouhými, vodorovně větvenými listy, které jsou shluklé na koncích větví, květy na koncích ve svazečcích vykvétají od dubna do června (někdy opakují kvetení v poněkud menší míře i na podzim - to je i případ exempláře na našich dolních fotografiích), plodem je peckovice.
Nejčastějí roste ve světlých a suchých listnatých lesích a na trávnících v blízkosti lesa, na propustných a zásaditých až slabě kyselých půdách.
Je známy i jako skalnička, mnohdy se pěstují kultivary s panašovanými listy i bílými květy. Lýkovec vonný je z hlediska ohrožení hodnocen jako kriticky ohrožený druh naší květeny.
COELOGLOSSUM VIRIDE (L.) Hartman - vemeníček zelený
Původ: Evropa, Malá Asie, Kavkaz, Himálaj, u nás se nevyskytující poddruh také ve východní Asii a v Severní Americe. V Čechách roste jen roztroušeně až vzácně na Šumavě, v Krušných horách, Krkonoších a Žďárských vrších, na Moravě roztroušeně ve východní části (Beskydy, Bílé Karpaty).
Charakteristika: vytrvalá bylina s kulovitě dělenou hlízou, lodyha vysoká 5-25 cm, lodyžní listy (3-7) šikmo stoupající, dolní vejčité, horní kopinaté. Květenství 5-25květé, listeny drobné nebo delší než květy. Květy zelené, často hnědočerveně naběhlé, okvětní lístky přilbovitě skloněné, pysk jazykovitý, trojlaločný s kratším zubovitým středním lalokem.
Tento jediný druh rodu je značně variabilní. Jeho rozdílnost se značí především ve výšce rostlin, počtu květů, tvaru pysku (rozlišovací znaky na úrovni poddruhů), dále také v délce listenů (důležitý rozlišovací znak na úrovni forem).
Najdeme ho na loukách a ve světlých lesích, vyžaduje převážně kyselé půdy, v pásmu od pahorkatin až do alpínského stupně.
Vemeníček zelený patří k silně ohroženým druhům naší květeny. Podléhá také ochraně mezinárodní úmluvy CITES.
Charakteristika: vytrvalá bylina s kulovitě dělenou hlízou, lodyha vysoká 5-25 cm, lodyžní listy (3-7) šikmo stoupající, dolní vejčité, horní kopinaté. Květenství 5-25květé, listeny drobné nebo delší než květy. Květy zelené, často hnědočerveně naběhlé, okvětní lístky přilbovitě skloněné, pysk jazykovitý, trojlaločný s kratším zubovitým středním lalokem.
Tento jediný druh rodu je značně variabilní. Jeho rozdílnost se značí především ve výšce rostlin, počtu květů, tvaru pysku (rozlišovací znaky na úrovni poddruhů), dále také v délce listenů (důležitý rozlišovací znak na úrovni forem).
Najdeme ho na loukách a ve světlých lesích, vyžaduje převážně kyselé půdy, v pásmu od pahorkatin až do alpínského stupně.
Vemeníček zelený patří k silně ohroženým druhům naší květeny. Podléhá také ochraně mezinárodní úmluvy CITES.
RESEDA LUTEOLA L. - rýt barvířský
Původ: druh je původní ve Středozemí, jako kulturní rostlina se rozšířil skoro do celé Evropy (až po jižní Skandinávii a Ukrajinu) a jihozápadní Asie, byl zavlečen i do Severní a Jižní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. U nás se vyskytuje roztroušeně v teplých oblastech, vzácně zasahuje i do chladnějších území.
Charakteristika: dvouletá bylina, 40-150 cm vysoká, lodyha přímá, jednoduchá nebo větvená, žebernatá, listy úzce kopinaté až obkopinaté, celokrajné, květenstvím je dlouhý a hustý hrozen, květy 4četné, bledožluté, kvete od května do července. Plodem je kulovitá tobolka.Roste na stanovištích ovlivněných člověkem - kolem cest, na náspech, rumištích, štěrkových náplavech apod., v pásmu od nížin do pahorkatin.Rýt barvířský byl ve středověku pěstován jako barvířská rostlina, z nati se vyrábělo žluté a zelené barvivo k barvení látek, ze semen se také lisoval olej, který sloužil ke svícení a výrobě fermeže, přidával se i do laků.
Charakteristika: dvouletá bylina, 40-150 cm vysoká, lodyha přímá, jednoduchá nebo větvená, žebernatá, listy úzce kopinaté až obkopinaté, celokrajné, květenstvím je dlouhý a hustý hrozen, květy 4četné, bledožluté, kvete od května do července. Plodem je kulovitá tobolka.Roste na stanovištích ovlivněných člověkem - kolem cest, na náspech, rumištích, štěrkových náplavech apod., v pásmu od nížin do pahorkatin.Rýt barvířský byl ve středověku pěstován jako barvířská rostlina, z nati se vyrábělo žluté a zelené barvivo k barvení látek, ze semen se také lisoval olej, který sloužil ke svícení a výrobě fermeže, přidával se i do laků.
CITES
CITES je zkratka pro Úmluvu o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora). Někdy se tomuto dokumentu také říká "Washingtonská úmluva." Účelem úmluvy je ochrana před obchodem ohroženými druhy živočichů a rostlin pod kontrolou všech zemí světa. Česká republika je členskou zemí této úmluvy od roku 1993.Předmětem ochrany je přibližně 25 000 druhů rostlin, které jsou zařazeny do 3 kategorií ohrožení. S druhy do těchto kategorií zařazenými se nesmí obchodovat, nesmí se volně převážet přes státní hranice žádné části rostlin bez patřičného povolení.
I v ČR rostou rostliny požívající této ochrany, ty jsou zařazeny do Přílohy 2 úmluvy CITES (obsahuje druhy, které by mohly být ohroženy vyhubením, pokud by mezinárodní obchod s nimi nebyl přísně regulován, anebo druhy snadno zaměnitelné s těmi, které jsou chráněny úmluvou CITES).
Pokud by chtěl kdokoli tyto rostliny prodávat, nakupovat, importovat či exportovat za hranice státu, či je jinak distribuovat, musí se řídit a plnit povinnost registrace v souladu se zákonem č. 16/1997 Sb. a prováděcí vyhláškou č. 82/1997 Sb., kde jsou vyjmenovány veškeré druhy úmluvy CITES. Další doplnění proběhlo v letošním roce.
I v ČR rostou rostliny požívající této ochrany, ty jsou zařazeny do Přílohy 2 úmluvy CITES (obsahuje druhy, které by mohly být ohroženy vyhubením, pokud by mezinárodní obchod s nimi nebyl přísně regulován, anebo druhy snadno zaměnitelné s těmi, které jsou chráněny úmluvou CITES).
Pokud by chtěl kdokoli tyto rostliny prodávat, nakupovat, importovat či exportovat za hranice státu, či je jinak distribuovat, musí se řídit a plnit povinnost registrace v souladu se zákonem č. 16/1997 Sb. a prováděcí vyhláškou č. 82/1997 Sb., kde jsou vyjmenovány veškeré druhy úmluvy CITES. Další doplnění proběhlo v letošním roce.
České středohoří - tis
V některých chráněných územích představuje tis červený hlavní motiv ochrany – je to např. v národní přírodní památce Březinské tisy, která byla vyhlášena už v roce 1969 na téměř 36 hektarech, v nadmořské výšce 158 až 372 metrů. Nachází se při jihovýchodním okraji Děčína, nad obcí Březiny
Chráněné území je světově proslulé i jako naleziště třetihorní flóry a fauny, fosilní materiál byl nalezen v nápadně vrstevnatých diatomitových břidlicích v mocných balvanitých sutích při úpatí svahu a v zářezu drobné vodoteče. Mimo reliktů třetihorních šípkových růží zde byly uskutečněny nálezy otisků žab z mladotřetihorního jezera, včetně měkkých částí jejich těla. Mimo to zde byli nalezeni zástupci desetinožců, např. ráčků rodu Bechleja, kteří volně plavali v třetihorním jezeře.
Tisy se vyskytují jak ve stabilní stěně, tak roztroušeně v lesním porostu. Mimo vyloženě suťového lesa jsou zastoupeny v porostech s převahou buku, ale i dalších dřevin (habru, dubu, smrku), a to více ve východní části území. Zastoupeny jsou jak semenáče, tak i mohutné exempláře.
Chráněné území je světově proslulé i jako naleziště třetihorní flóry a fauny, fosilní materiál byl nalezen v nápadně vrstevnatých diatomitových břidlicích v mocných balvanitých sutích při úpatí svahu a v zářezu drobné vodoteče. Mimo reliktů třetihorních šípkových růží zde byly uskutečněny nálezy otisků žab z mladotřetihorního jezera, včetně měkkých částí jejich těla. Mimo to zde byli nalezeni zástupci desetinožců, např. ráčků rodu Bechleja, kteří volně plavali v třetihorním jezeře.
Tisy se vyskytují jak ve stabilní stěně, tak roztroušeně v lesním porostu. Mimo vyloženě suťového lesa jsou zastoupeny v porostech s převahou buku, ale i dalších dřevin (habru, dubu, smrku), a to více ve východní části území. Zastoupeny jsou jak semenáče, tak i mohutné exempláře.
RUBUS CLUSII Borbas - ostružiník tmavozelený / ostružina
Původ: druh s širším areálem, východní část střední Evropy, v Německu údajně jen ve východním Bavorsku, roste v Rakousku (velmi častý je ve Štýrsku), na západním Slovensku, v západním Maďarsku, ve Slovinsku, není udáván z Polska, což snad souvisí s absencí výskytu v severních částech České republiky, chybí zcela podle literatury ve Slezsku, je naopak častý v severozápadním okolí Brna, v Podyjí, v jihovýchodním Pošumaví, v Podbrdsku, na Drahanské vrchovině, ve Chřibech, roste i na území Prahy. V místech častějšího výskytu vytváří nezřídka nápadné, větší porosty.
Charakteristika: robustní keře, prýty jsou nízkoobloukovité až poléhavé, hranaté, ale s plochými, ne zřetelně žlábkovanými stranami, zelenavé nebo zelenavě hnědé, na slunci až červenohnědé, nesou četné ostny, osténky, chlupy, toto odění může být značně variabilní co do počtu zmíněných útvarů. Listy jsou pětičetné, tmavozelené, na rubu zelené, bez hvězdovitých chlupů. Květy jsou čistě bílé až nazelenale bílé, s eliptickými korunními lístky, semeníků lysých a čnělek světle zelených.
Charakteristika: robustní keře, prýty jsou nízkoobloukovité až poléhavé, hranaté, ale s plochými, ne zřetelně žlábkovanými stranami, zelenavé nebo zelenavě hnědé, na slunci až červenohnědé, nesou četné ostny, osténky, chlupy, toto odění může být značně variabilní co do počtu zmíněných útvarů. Listy jsou pětičetné, tmavozelené, na rubu zelené, bez hvězdovitých chlupů. Květy jsou čistě bílé až nazelenale bílé, s eliptickými korunními lístky, semeníků lysých a čnělek světle zelených.
ABIES NORDMANNIANA (Steven) Spach - jedle kavkazská
Původ: severní a severovýchodní okraj Malé Asie (Rusko, Arménie, Turecko), západní část Malého a Velkého Kavkazu, Pontské pohoří. Vertikální rozmezí od 400 do 2 200 m n. m. První introdukce v Evropě je uváděna z roku 1840, na území ČR poprvé vysazená na Sychrově v roce 1845 (A. M. Svoboda ji dokládá už z roku 1840). Je nazvána podle ruského botanika finského původu Alexandra D. Nordmanna.
Charakteristika: vysoký strom, dorůstající 30-50 m výšky a 1,5-2(-3) m v průměru kmene. Koruna jehlancovitého tvaru s velmi pravidelným větvením, u solitér sahající až k zemi. Borka šedá až šedohnědá, u starších jedinců podélně rozbrázděná. Letorosty žlutozelené nebo světle hnědé, krátce tmavě chlupaté. Pupeny vejčité, zašpičatělé, hnědé, kryté slabě kýlnatými šupinami, bez pryskyřice (podobné jako u Abies alba). Jehlice na spodní straně větviček uspořádané hřebenitě, na svrchní straně směřující dopředu, hustě kryjí větvičku. Jsou 20-35 mm dlouhé, 2-2,5 mm široké, na konci zaokrouhlené nebo vykrojené, svrchu tmavě zelené, lesklé, vespod s 2 bílými pruhy. Samčí šištice červené, samičí zelenožluté až načervenalé. Šišky podobné jako u druhu. Roste převážně v oblastech podnebí oceánického ladění, srážky se zde pohybují od 800 do 2 400 mm, snáší i horské chladné klima vysokých poloh. Toleruje hluboký zástin, dobře však roste i na osluněných plochách. Pod podrostem vydrží v zástinu mimořádně dlouhou dobu. Vyžaduje dostatečnou vláhu, zvláště dostatečnou relativní vlhkost vzduchu.Je citlivá na vysoké letní teploty a silné mrazy. V oblasti původního výskytu se jí nejlépe daří ve vlhkých úzkých soutěskách, na hlubších bohatších půdách s kyselou i zásaditou reakcí. Na Kavkaze roste často v nesmíšených porostech.
Charakteristika: vysoký strom, dorůstající 30-50 m výšky a 1,5-2(-3) m v průměru kmene. Koruna jehlancovitého tvaru s velmi pravidelným větvením, u solitér sahající až k zemi. Borka šedá až šedohnědá, u starších jedinců podélně rozbrázděná. Letorosty žlutozelené nebo světle hnědé, krátce tmavě chlupaté. Pupeny vejčité, zašpičatělé, hnědé, kryté slabě kýlnatými šupinami, bez pryskyřice (podobné jako u Abies alba). Jehlice na spodní straně větviček uspořádané hřebenitě, na svrchní straně směřující dopředu, hustě kryjí větvičku. Jsou 20-35 mm dlouhé, 2-2,5 mm široké, na konci zaokrouhlené nebo vykrojené, svrchu tmavě zelené, lesklé, vespod s 2 bílými pruhy. Samčí šištice červené, samičí zelenožluté až načervenalé. Šišky podobné jako u druhu. Roste převážně v oblastech podnebí oceánického ladění, srážky se zde pohybují od 800 do 2 400 mm, snáší i horské chladné klima vysokých poloh. Toleruje hluboký zástin, dobře však roste i na osluněných plochách. Pod podrostem vydrží v zástinu mimořádně dlouhou dobu. Vyžaduje dostatečnou vláhu, zvláště dostatečnou relativní vlhkost vzduchu.Je citlivá na vysoké letní teploty a silné mrazy. V oblasti původního výskytu se jí nejlépe daří ve vlhkých úzkých soutěskách, na hlubších bohatších půdách s kyselou i zásaditou reakcí. Na Kavkaze roste často v nesmíšených porostech.
INDIGOFERA TINCTORIA L. - modřil barvířský
Původ: nejasný, pravděpodobně pochází ze západní Afriky. Jedná se o starou kulturní rostlinu.
Charakteristika: polokeř, dorůstá zhruba 1 m výšky. Má bylinné prýty se střídavými lichozpeřenými listy. Květy v hroznech, růžové či bílé. Plodem je válcovitý lusk s hnědými semeny.
U nás se někdy pěstují příbuzné druhy - modřil chabokvětý nebo modřil Potaninův. Oba tvoří keře, které u nás snadno namrzají, ale dobře regenerují a opět kvetou.Modřil barvířský se v minulosti pěstoval pro modré barvivo indigo. Od objevu syntetických barviv však pěstování silně pokleslo. V současnosti se pěstuje v omezené míře hlavně v Indii. Indigo se už používá jenom pro barvení orientálních textilií nebo v restaurátorství.
Charakteristika: polokeř, dorůstá zhruba 1 m výšky. Má bylinné prýty se střídavými lichozpeřenými listy. Květy v hroznech, růžové či bílé. Plodem je válcovitý lusk s hnědými semeny.
U nás se někdy pěstují příbuzné druhy - modřil chabokvětý nebo modřil Potaninův. Oba tvoří keře, které u nás snadno namrzají, ale dobře regenerují a opět kvetou.Modřil barvířský se v minulosti pěstoval pro modré barvivo indigo. Od objevu syntetických barviv však pěstování silně pokleslo. V současnosti se pěstuje v omezené míře hlavně v Indii. Indigo se už používá jenom pro barvení orientálních textilií nebo v restaurátorství.
CAMPANULA TRACHELIUM L. - zvonek kopřivolistý
Původ: areál sahá na západě po Británii a Španělsko, na jihu po severozápadní Afriku, jih Itálie, Balkán, na severu po jižní Skandinávii a na východě po západní Sibiř. Zavlečen také na několika místech v Severní Americe. U nás se vyskytuje na téměř celém území od nížin po hornatiny, v teplejších územích častější.
Charakteristika: vytrvalá 30–90 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, hranatá, štětinatě chlupatá. Listy střídavé, jednoduché, dolní dlouze řapíkaté, střední a horní krátce řapíkaté až přisedlé, čepel zubatá, u dolních listů srdčitá až srdčitě vejčitá, 7–9 cm dlouhá a 5–6 cm široká, u horních kopinatá. Květenstvím je hrozen, ve kterém květy vyrůstají jednotlivě až po třech z úžlabí listenů. Květy pravidelné, pětičetné, kališní cípy vejčitě podlouhlé, koruna široce nálevkovitě zvonkovitá, 2–3krát delší než kalich, korunní lístky jasně modré až modrofialové, na vnitřní straně chlupaté. Plodem je tobolka. Kvete od července do září.Zvonek kopřivolistý roste ve světlých lesích, křovinách, okrajích lesů a cest, náspech nebo pustých místech. Vyhledává spíše vlhčí, zásadité až neutrální půdy bohaté na živiny.
Charakteristika: vytrvalá 30–90 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, hranatá, štětinatě chlupatá. Listy střídavé, jednoduché, dolní dlouze řapíkaté, střední a horní krátce řapíkaté až přisedlé, čepel zubatá, u dolních listů srdčitá až srdčitě vejčitá, 7–9 cm dlouhá a 5–6 cm široká, u horních kopinatá. Květenstvím je hrozen, ve kterém květy vyrůstají jednotlivě až po třech z úžlabí listenů. Květy pravidelné, pětičetné, kališní cípy vejčitě podlouhlé, koruna široce nálevkovitě zvonkovitá, 2–3krát delší než kalich, korunní lístky jasně modré až modrofialové, na vnitřní straně chlupaté. Plodem je tobolka. Kvete od července do září.Zvonek kopřivolistý roste ve světlých lesích, křovinách, okrajích lesů a cest, náspech nebo pustých místech. Vyhledává spíše vlhčí, zásadité až neutrální půdy bohaté na živiny.
REYNOUTRIA JAPONICA Houtt - křídlatka japonská
Původ: jihovýchodní Asie (Čína, Korea, Japonsko), do Evropy dovezena v první polovině 19. století. Dnes roste především v severní a střední Evropě. U nás se vyskytuje po celém území od nížin do podhorského stupně.
Charakteristika: statná, vytrvalá 1,5–2 m vysoká, dvoudomá bylina. Lodyha přímá, oblá, dutá, dužnatá, lysá nebo mírně papilkatá. Listy střídavé, řapíkaté, řapík 1,5 až 3 cm dlouhý, čepel vejčitá až široce vejčitá, 10–17 cm dlouhá a 8–12 cm široká, na vrcholu špičatá, na bázi uťatá nebo tupě klínovitá, celokrajná, lysá. Květenstvím je lata mnohokvětých lichoklasů vyrůstající z úžlabí listů, delší než řapík příslušného listu. Květy pravidelné, pětičetné, 7–10 mm v průměru, okvětí nerozlišeno na kalich a korunu, okvětní lístky bílé. Plodem je nažka. Kvete od července do září.Křídlatka je u nás často pěstována jako dekorativní rostlina v parcích a zahradách, velmi často, zejména podél vodních toků, komunikací a na rumištích, zplaňuje. Množí se především vegetativně, místy se stává obtížným plevelem. Upřednostňuje kyselé a vlhké půdy.
Charakteristika: statná, vytrvalá 1,5–2 m vysoká, dvoudomá bylina. Lodyha přímá, oblá, dutá, dužnatá, lysá nebo mírně papilkatá. Listy střídavé, řapíkaté, řapík 1,5 až 3 cm dlouhý, čepel vejčitá až široce vejčitá, 10–17 cm dlouhá a 8–12 cm široká, na vrcholu špičatá, na bázi uťatá nebo tupě klínovitá, celokrajná, lysá. Květenstvím je lata mnohokvětých lichoklasů vyrůstající z úžlabí listů, delší než řapík příslušného listu. Květy pravidelné, pětičetné, 7–10 mm v průměru, okvětí nerozlišeno na kalich a korunu, okvětní lístky bílé. Plodem je nažka. Kvete od července do září.Křídlatka je u nás často pěstována jako dekorativní rostlina v parcích a zahradách, velmi často, zejména podél vodních toků, komunikací a na rumištích, zplaňuje. Množí se především vegetativně, místy se stává obtížným plevelem. Upřednostňuje kyselé a vlhké půdy.
SPERGULA MORISONII Boreau - kolenec Morisonův / kolenec jarný
Původ: v Evropě se vykytuje od Francie přes Německo, Čechy a Polsko po Bělorusko. Na severu rozšířen po jih Skandinávie, na jihu po severní Itálii. Zavlačen do Severní Ameriky. U nás se vykytuje roztroušeně od nížin do podhůří.
Charakteristika: jednoletá, 10–25 cm vysoká bylina. Lodyha přímá až vystoupavá, tmavě zelená, téměř lysá, při bázi větvená, nejdelší mívá 5 článků. Listy křižmostojné, v úžlabí se svazečky listů, přisedlé, dužnaté, široce čárkovité, 8–15 mm dlouhé a 0,5 mm široké, mrtnaté. Květenstvím je řídký vidlan. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, pětičetné, kališní cípy kopinaté až vejčitě kopinaté, špičaté, korunní lístky bílé, vejčité až široce vejčité, většinou kratší než kališní lístky, tyčinek přibližně 10. Plodem je tobolka, kvete od dubna do května.
Tento druh kolence můžeme vydět nejčastějí na výslunných kamenitých svazích, písčinách, suchých pastvinách a světlých borech. Vyhledává totiž kyselé, na živiny a humus chudé půdy.
Z hlediska ohrožení je kolenec Morisonův hodnocen jako vzácnější druh naší květeny vyžadující další pozornost.
Charakteristika: jednoletá, 10–25 cm vysoká bylina. Lodyha přímá až vystoupavá, tmavě zelená, téměř lysá, při bázi větvená, nejdelší mívá 5 článků. Listy křižmostojné, v úžlabí se svazečky listů, přisedlé, dužnaté, široce čárkovité, 8–15 mm dlouhé a 0,5 mm široké, mrtnaté. Květenstvím je řídký vidlan. Květy jsou oboupohlavné, pravidelné, pětičetné, kališní cípy kopinaté až vejčitě kopinaté, špičaté, korunní lístky bílé, vejčité až široce vejčité, většinou kratší než kališní lístky, tyčinek přibližně 10. Plodem je tobolka, kvete od dubna do května.
Tento druh kolence můžeme vydět nejčastějí na výslunných kamenitých svazích, písčinách, suchých pastvinách a světlých borech. Vyhledává totiž kyselé, na živiny a humus chudé půdy.
Z hlediska ohrožení je kolenec Morisonův hodnocen jako vzácnější druh naší květeny vyžadující další pozornost.
ANDROSACE CHAMAEJASME Wulfen - pochybek nízký
Původ: arkticko-alpínské rozšíření - vyskytuje se na severu Ruska, v jižněji položených oblastech kontinentu jen v horách (Pyreneje, Alpy, Karpaty, Ural). Na severu západní polokoule a v Asii se vyskytuje v poddruhu A. c. subsp. lehmanniana. U nás druh neroste, na Slovensku jen v Tatrách a Fatře.
Charakteristika: vytrvalá, řídce trsnatá bylina, 2–4(–10) cm vysoká, listy v přízemní růžici, obkopinaté, celokrajné, bělavě chlupaté a žláznaté, na okraji dlouze chlupaté, ze středové růžice vyrůstá 1–7 cm dlouhý, odstále chlupatý stvol s okolíkem 3–7 květů, kalich je zvonkovitý, korunní lístky bílé, ve středu žluté, později růžové. Kvete od června do července, plodem je vejčitá tobolka.
Roste na skalách a ve skalních štěrbinách, na suti, častěji na vápenci, v pásmu od subalpínského do alpínského stupně (zhruba do nadmořské výšky 3 000 m).
Pochybek nízký je zákonem chráněným druhem v Itálii, Švýcarsku, Rakousku a Německu.
Charakteristika: vytrvalá, řídce trsnatá bylina, 2–4(–10) cm vysoká, listy v přízemní růžici, obkopinaté, celokrajné, bělavě chlupaté a žláznaté, na okraji dlouze chlupaté, ze středové růžice vyrůstá 1–7 cm dlouhý, odstále chlupatý stvol s okolíkem 3–7 květů, kalich je zvonkovitý, korunní lístky bílé, ve středu žluté, později růžové. Kvete od června do července, plodem je vejčitá tobolka.
Roste na skalách a ve skalních štěrbinách, na suti, častěji na vápenci, v pásmu od subalpínského do alpínského stupně (zhruba do nadmořské výšky 3 000 m).
Pochybek nízký je zákonem chráněným druhem v Itálii, Švýcarsku, Rakousku a Německu.
PULSATILLA ALPINA (L.) Delarbre - koniklec alpský
Původ: hory střední a jižní Evropy - Alpy, Jura, Apeniny, Dinaridy, Pyreneje. Rozlišuje se několik poddruhů. Nejsnáze určitelná je žlutokvětá P. a. subsp. apiifolia (vyskytuje se v Pyrenejích, Západních Alpách a Tyrolsku), ostatní bělokvěté poddruhy se navzájem odlišují výškou (maximální výšky podle subspecie od 30 do 70 cm), především ale tvarem listů.U nás ani na Slovensku druh neroste (dříve byl mylně uváděn z Muránské planiny, Fatry i Tater).
Charakteristika: vytrvalá bylina, 10–50(–70) cm vysoká, lodyha přímá, chlupatá, listy řapíkaté, 3četně zpeřené, terminální úkrojek neúplně oddělený od postranních, květy jednotlivé, miskovité, 4–6 cm v průměru, korunní lístky bílé, vně namodralé, kvete od května do července. Plodem je nažka.
Roste na horských loukách, pastvinách, holích, kamenitých a skalnatých svazích, v pásmu od hor až do alpínského stupně. Ve většině alpských zemí je druh chráněn zákonem (Rakousko, Německo, Itálie, Švýcarsko).
Charakteristika: vytrvalá bylina, 10–50(–70) cm vysoká, lodyha přímá, chlupatá, listy řapíkaté, 3četně zpeřené, terminální úkrojek neúplně oddělený od postranních, květy jednotlivé, miskovité, 4–6 cm v průměru, korunní lístky bílé, vně namodralé, kvete od května do července. Plodem je nažka.
Roste na horských loukách, pastvinách, holích, kamenitých a skalnatých svazích, v pásmu od hor až do alpínského stupně. Ve většině alpských zemí je druh chráněn zákonem (Rakousko, Německo, Itálie, Švýcarsko).
SOLANUM NIGRUM L. - lilek černý
Původ: skoro celá Evropa (kromě nejsevernějších oblastí), severní Afrika (snad i Madagaskar), západní Sibiř, Střední Asie, Indie, jihovýchodní Asie, východní Čína, Japonsko. Zavlečen také do Severní Ameriky a Austrálie. U nás se tento archeofyt vyskytuje v teplejších oblastech, přechodně i v podhůří.
Charakteristika: jednoletá bylina, 30–50(–70) cm vysoká, nežláznatá, oděná jen přitisklými jednoduchými chlupy, lodyha přímá nebo vystoupavá, větvená, listy řapíkaté, čepel kopinatá až vejčitá, celokrajná nebo laločnatá. Květenství 5–7květé, koruna kolovitá, 5cípá, bílá, kvete od června do října. Plodem je kulovitá bobule, ve zralosti nejčastěji fialově černá.
Roste na rumištích a úhorech, kolem skládek, poblíž kompostů, silážních jam, na dvorech hospodářských objektů, také jako plevel na zelinářských zahradách, chmelnicích a polích.
Druh je jedovatý, po požítí bobulí může dojít k otravě. V minulosti se používal v léčitelství, má zklidňující účinky.
Charakteristika: jednoletá bylina, 30–50(–70) cm vysoká, nežláznatá, oděná jen přitisklými jednoduchými chlupy, lodyha přímá nebo vystoupavá, větvená, listy řapíkaté, čepel kopinatá až vejčitá, celokrajná nebo laločnatá. Květenství 5–7květé, koruna kolovitá, 5cípá, bílá, kvete od června do října. Plodem je kulovitá bobule, ve zralosti nejčastěji fialově černá.
Roste na rumištích a úhorech, kolem skládek, poblíž kompostů, silážních jam, na dvorech hospodářských objektů, také jako plevel na zelinářských zahradách, chmelnicích a polích.
Druh je jedovatý, po požítí bobulí může dojít k otravě. V minulosti se používal v léčitelství, má zklidňující účinky.
PINUS PUNGENS Lamb. - borovice pichlavá
Původ: východní část USA - New Jersey, Georgia, Tennessee, Blue Ridge Mountains, Apalačské pohoří od centrální Pennsylvánie po severní Georgii. Izolované lokality také v Piedmontu. Hlavní vertikální rozmezí leží mezi 305–1 220 m n. m., extrémně v Delaware 46 m n. m., 1 762 m n. m. v Great Smoky Mountains. V Evropě poprvé od roku 1806, na území ČR 1842 na Sofronce.
Charakteristika: menší strom, často s nerovným pokřiveným kmenem a široce rozvětvenou plochou korunou, dorůstající 10–12(–30) m výšky a kolem 0,6–0,7 m v průměru kmene. Borka dosti silná, rozbrázděná ve větší pláty, hnědá, v puklinách načervenalá, na mladších kmenech a větvích lístkovitě odlupčivá. Letorosty lysé, zpočátku nazelenalé, později leskle červenavě hnědé. Pupeny válcovité, kaštanově hnědé, tupé, do 2 cm dlouhé, silně zasmolené. Jehlice vyrůstají po 2 (vzácně po 3) ve svazečku, 30–80 x 2 mm velké, tmavozelené, tuhé, silné, ostře zašpičatělé, na okrajích pilovité, podél osy skroucené; vytrvávají asi 3 roky. Samčí šištice žluté, uspořádané do řídkého klasu, samičí dlouze stopkaté, ve skupinách, načervenalé. Šišky zřídka jednotlivé, většinou v přeslenu po 2–5 na krátkých stopkách, převislé, pravidelné nebo slabě jednostranně vypouklé, široce vejčité 5–10 cm dlouhé, 5–6 cm široké (zavřené), světle kaštanově hnědé nebo našedlé. Semenné šupiny jehlancovitě zdvižené s výrazným příčným kýlem, protažené v kuželovitý pupek zakončený drápovitým ostnem. Semena červenohnědá s dlouhým křídlem. Kvete v březnu až dubnu, oplodnění probíhá 13 měsíců po opylení (jako u většiny borovic), šišky dozrávají na podzim. Dožívá se asi 250 let.
Charakteristika: menší strom, často s nerovným pokřiveným kmenem a široce rozvětvenou plochou korunou, dorůstající 10–12(–30) m výšky a kolem 0,6–0,7 m v průměru kmene. Borka dosti silná, rozbrázděná ve větší pláty, hnědá, v puklinách načervenalá, na mladších kmenech a větvích lístkovitě odlupčivá. Letorosty lysé, zpočátku nazelenalé, později leskle červenavě hnědé. Pupeny válcovité, kaštanově hnědé, tupé, do 2 cm dlouhé, silně zasmolené. Jehlice vyrůstají po 2 (vzácně po 3) ve svazečku, 30–80 x 2 mm velké, tmavozelené, tuhé, silné, ostře zašpičatělé, na okrajích pilovité, podél osy skroucené; vytrvávají asi 3 roky. Samčí šištice žluté, uspořádané do řídkého klasu, samičí dlouze stopkaté, ve skupinách, načervenalé. Šišky zřídka jednotlivé, většinou v přeslenu po 2–5 na krátkých stopkách, převislé, pravidelné nebo slabě jednostranně vypouklé, široce vejčité 5–10 cm dlouhé, 5–6 cm široké (zavřené), světle kaštanově hnědé nebo našedlé. Semenné šupiny jehlancovitě zdvižené s výrazným příčným kýlem, protažené v kuželovitý pupek zakončený drápovitým ostnem. Semena červenohnědá s dlouhým křídlem. Kvete v březnu až dubnu, oplodnění probíhá 13 měsíců po opylení (jako u většiny borovic), šišky dozrávají na podzim. Dožívá se asi 250 let.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)