Řebčíky

Druhy rodu řebčík (Fritillaria) jsou rozšířeny převážně na severní polokouli – v evropské části oblasti Středozemního moře, v severovýchodní Asii, v Iránu a v Himalájích. Několik druhů pochází ze Severní Ameriky. Z asi 125 druhů vyskytujících se ve volné přírodě se jich pěstuje jen několik. Řebčíky kvetou v dubnu a v květnu. K dobrému růstu vyžadují vlhčí, ale dobře propustnou půdu. Řebčíku kostkovanému (Fritillaria meleagris) se daří v prostředí vlhčích luk. V našich podmínkách můžete pěstovat venku bez obav druhy: F. michailowkyi, F. meleagris, F. persica, F. pontica, F. uva-vulpis, F. pallidiflora, F. eduardi a F. imperialis. Ostatní druhy většinou nesnáší naše klimatické podmínky, pěstují se proto v kontejnerech ve studených sklenících. Při výsadbě musíme zabránit vyschnutí cibulí (cibule řebčíků nejsou chráněny slupkou), vysazujte je co nejdříve po nákupu cibulí. Hloubka výsadby je 10 – 20 cm. Na jednom místě se nechávají více let. Přírodní druhy se dobře rozmnožují výsevem semen.

Lilie

Rod lilie obsahuje asi 100 původních druhů, z nichž vzniklo křížením několik tisíc odrůd a hybridů. Rod lilie obsahuje asi 100 původních druhů, z nichž vzniklo křížením několik tisíc odrůd a hybridů. Rostou prakticky na celé severní polokouli, nikoliv však jižně pod hranicí 20° severní zeměpisné šířky. Dorůstají výšky 15 - 250 cm, výška rostliny se mění podle druhu.
Morfologie
Cibule lilií se skládají z pevných a masitých šupin – přeměněných listů, které slouží jako zásobárna živin pro růst v příštím roce. Šupiny jsou připojeny ke krátkému stonku, který se nazývá podpučí. Vyrůstají z něj kořeny, šupiny a výhonky pro nový růst. Podle barvy šupin mohou být identifikovány botanické druhy. Po vystavení cibule světlu se barva může změnit.Lodyha může vyrazit přímo z cibule k povrchu půdy, nebo může bloudit pod zemí než vyrazí nad zem. Roznáší tak lodyžní cibulky. Tato forma růstu se nazývá stoloniferní. Pro výživu rostliny jsou velmi důležité lodyžní kořeny mezi cibulí a povrchem země. Výška lodyhy je podle druhů a hybridů od 10 do 250 cm. Květní stonky mohou být rozvětvené nebo nerozvětvené.
Tvar listů je od úzkých trávovitých k širokým kopinatým. Při odstranění květního poupěte se vytvoří více a větší pacibulky, jako alternativní reprodukční strategie rostliny. Okvětí se skládá ze šesti okvětních lístků. Tvar květů může být trubkovitý, miskovitý, turbanovitý nebo nálevkovitý.
Krása lilií nejlépe vynikne ve volných skupinách 3 – 5 rostlin jedné odrůdy. Většinou se pěkná skupina vytvoří po několika letech i z jednotlivé rostliny. Jsou také vynikající květiny k řezu a k rychlení.

Rozmnožování cibulovin

Vyšlechtěné kultivary je nutné rozmnožovat vegetativně, aby se zachovaly jejich genetické vlastnosti. Nové kultivary cibulovitých a hlíznatých rostlin bývají chráněny autorským právem a jejich množení je možné pouze v licenci za poplatek. Z toho důvodu bývají nové odrůdy dražší, než odrůdy starší 20 až 30 let, kdy končí platnost autorských práv. Samovolné rozmnožování semeny je možné jen u některých botanických druhů. Mezi druhy které se dobře množí samovýsevem patří botanické šafrány, nepravidelně i sněženky a tovolíny. Na vlhkých místech se šíří samovýsevem ladoníky a puškinie. Vysévat můžeme i dymnivku dutou a bramboříky, které však velmi rychle ztrácejí klíčivost.

Tulipány II.

Při tulipánománii získali jejich pěstitelé velké zkušenosti s šlechtěním, pěstováním a skladováním a na konci 17. a začátku 18. století dokázali pokrýt vzrůstající poptávku obdivovatelů tulipánů. Už tehdy se obchodovalo s téměř 5000 odrůdami tulipánů, většinou ve velmi malých množstvích. Po sto letech se cibule tulipánů opět staly předmětem spekulace, ale jejich ceny se již nevyšplhaly do tak závratné výše. V 17. a 18. století byly velmi oblíbeny různobarevně proužkované tulipány. Teprve v roce 1901 zjistil japonský vědec Takami, že opylující hmyz hraje důležitou úlohu v přenosu viru, který způsobuje páskování tulipánů. Dobytí Střední Asie Ruskem umožnilo hledání a sbírání planě rostoucích tulipánů v Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tadžikistánu, Arménii a na Kavkaze. Z Turkmenistánu pocházejí plané druhy – tulipán Kaufmannův (Tulipa kaufmanniana), tulipán Eichlerův (T. eichleri) a tulipán Greigův (T. greigii). Na hledání nových druhů tulipánů se významně podílel August von Regel od roku 1855 kurátor petrohradské botanické zahrady. MorfologieTulipány dorůstají podle odrůdy od 7 do 75 cm. Zásobním orgánem je sukničitá cibule, tvořená zdužnatělými bázemi listů, obalená kožovitou slupkou. Květy tulipánů mají zvonkovitý až trubkovitý tvar. Nejranější tulipány začínají kvést v březnu, pozdní kvetou v květnu.

Cibuloviny

Cibuloviny tvoří významnou skupinu květin pro moderní úpravu zahrad a parků. V rostlinné říši jsou to především poslové jara. Jejich krása však nevyniká jen na jaře, protože některé druhy rostou i v jiných ročních obdobích. Většina cibulnatých a hlíznatých rostlin se pěstuje v Nizozemí. Nejvíce jsou zastoupeny tulipány – na 7 500 ha, následují narcisy (1 500 ha), hyacinty (900 ha), kosatce (700 ha) a šafrány (500 ha).
Historie pěstování
Pěstování překrásných cibulovin lákalo lidi už před několika stoletími. Žádná jiná květina se nestala předmětem takových sběratelských vášní a spekulací, jako právě tulipán na počátku 17. století v Holandsku.
Morfologie
Cibule jsou zkrácené a zdužnatělé orgány převážně listového, ale také stonkového původu. Stonkový původ má tzv. podpučí, což je silně zkrácený stonek na kterém pak obvykle vyrůstají zdužnatělé báze listů. Cibule mohou být sukničité – tvořeny převážně rourkovitými zdužnatělými bázemi listů, šupinovité – které mají zdužnatělé drobné šupiny uspořádané na kuželovitém podpučí a svými okraji se částečně překrývají, nebo složené – v paždí šupin jsou cibulky sestavené kolem osy. Hlíza je zdužnatělá část stonku v různých jeho částech, obsahující rezervní zásoby živin. Najdeme je například u gladiolů, krokusů, dymnivek a bramboříků.

Tulipány

Tulipán roste planě v Číně, Japonsku, Koreji, Turecku, severní Africe, na Balkáně a v jižní Itálii a Francii. Většinou roste v oblastech s velmi nízkými teplotami v zimě a krátkým vegetačním obdobím s následným suchem a vedry. Z původních druhů vzniklo šlechtěním asi 6 000 odrůd. Tulipány se využívají jako řezané květiny, k pěstování v zahradě, nebo v květináči. Tulipány se dělí do 15 základních skupin a několika podskupin. Dají se též rozdělit na 2 základní skupiny – zahradní a botanické tulipány. Botanické tulipány zahrnují greigii, kaufmanniana, fosteriana hybridy a všechny původní botanické druhy a jejich variety.
Historie pěstování
Tulipány začaly být oceňovány jako zahradní rostliny v 15. a 16. století v Turecku, v zahradách sultánů Mohameda II. (Nehmet el Fatih 1451 – 1481) a Sulejmana Velikého (1520 – 1566). V Botanických zahradách v Evropě se první tulipány objevily v císařské botanické zahradě ve Vídni. První cibule obdržel jeho správce Clausius (Charles de l’Ecluse) od velvyslance rakouského císaře v Turecku de Busbecqa v roce 1573. Když Clausius opustil z náboženských důvodů v roce 1592 Vídeň, vzal cibule tulipánů sebou do botanické zahrady v Leidenu v Holandsku, kde byl ustanoven ředitelem. Svoji neochotou cibule tulipánů rozdělovat a prodávat, vzbudil o tulipány velký zájem a cena nabídek za cibule tulipánů rychle stoupala. S rozšířením cibulek mimo botanické zahrady se s nimi začalo intenzívně obchodovat a jejich cena neustále rostla, až v roce 1637 ceny tulipánů prudce a náhle klesly.

Narcisy

Do rodu Narcis (Narcissus) patří asi 40 botanických druhů, které pocházejí z oblasti Středozemního moře, hlavně ze Španělska a Portugalska. Původní druhy se nacházejí i v zemích střední Evropy, kde jsou chráněné. Z nich postupně vzniklo křížením asi 10.000 odrůd, a to především v Anglii a Holandsku. MorfologieNarcisy dorůstají od 8 do 60 cm. Čárkovité, matné listy raší brzy, zatahují v červnu. Květ narcisu vyrůstá na konci lodyhy buď jednotlivě nebo v květenství. Okvětí narcisu se skládá z korunky se 6 okvětními lístky a různě tvarované a zbarvené pakorunky. Mnoho odrůd má dvoubarevné květy. Nabízí se i plnokvěté odrůdy. Květy jsou velké 2 až 8 cm. Kvetou v březnu až květnu. Cibule jsou různě velké, okrouhlé nebo hrotité, hnědožluté až tmavohnědé. Cibule každým rokem dorůstá vytvořením nových suknic a pak se dělí. PěstováníPožití narcisů je velmi široké, výhodou je, že je na stanovišti ponecháváme více let . Sází se do záhonů, trávníků a skalek. Jednotlivé odrůdy narcisů vysazujeme do menších skupin, které můžeme kombinovat s jinými zároveň kvetoucími cibulovinami. Nejraději mají slunná stanoviště, snášejí však stín i polostín a mohou se tedy sázet pod stromy a keře. Ve stínu se však může stát, že narcisy přestanou kvést a tvoří jen listy. Vyhovuje jim humózní na živiny bohatá půda. Cibule se vysazují v září a v říjnu. Velké cibule sázíme 20 cm hluboko, menší mělčeji. Po odkvětu listy odstraňujeme teprve až zcela odumřou. Pokud narcisy nekombinujeme s později rašícími trvalkami, které překryjí zasychající listy, můžeme zasychající listy svázat a připíchnou k zemi. Rostou-li narcisy v trávě, lze trávu kosit teprve po odumření listů.

Trvalky

Trvalky jsou různorodá skupina víceletých bylinných rostlin. Na rozdíl od stromů nebo keřů jejich pletiva na podzim odumírají a rostliny přezimují pomocí zásobních kořenů a oddenků. V těchto orgánech jsou uloženy zásobní látky a leží na nich obnovovací pupeny, z kterých na jaře vyraší nové nadzemní orgány. PěstováníPři výběru trvalek musíme mít v prvé řadě na paměti nároky rostlin na stanoviště - půdní podmínky, světelné poměry a možnost závlahy. Teprve následně vybíráme trvalky podle velikosti, barvy, doby květu, tvaru listů. Některým požadavkům rostlin můžeme prostředí přizpůsobit, ale vše musíme připravit již před výsadbou. Světelné poměryStínomilné trvalky rostou na přirozeném stanovišti ve stínu stromů a keřů. Pokud v zahradě vzrostlé stromy a keře nejsou, můžeme vytvořit stinné stanoviště pomocí pergoly. Vhodným stanovištěm pro stínomilné trvalky jsou i uzavřené zastíněné dvory. K těmto trvalkám patří například hosty, škornice, barvínky a sasanka hajní. Trvalkám původem z okrajů lesa vyhovují polostinné stanoviště. Pokud mají tyto trvalky dostatek vláhy, dobře rostou i na slunném stanovišti. Zástupci této skupiny trvalek jsou čechravy, rohovce a některé kakosty. Trvalky pocházející z lučních a stepních stanovišť potřebují plné slunce. Většina těchto trvalek snáší velké horka a jsou dosti odolné k nedostatku vody. Patří sem například šalvěj lékařská, čistec vlnatý, divizny a juky.

Jabloň

Jabloň (Malus) - díky typovým odnožím řady M, či JT a dalším není při výběru vhodných odrůd malá uspořádaná okrasná koruna žádným problémem. Z ovocných druhů lze při zasvěceném výběru a uspořádání vytvořit velice pěknou okrasnou i užitečnou zahradu nebo její část.
V okrasných zahradách působí pěkně botanické a z nich odvozené, zejména červeně kvetoucí, 5 až 7 metrů vysoké jabloně, zpravidla s množstvím červených, k jídlu vhodných plodů: jabloň purpurová Moerlandsova obecná, stahující a jabloň tmavokrvavá. Z růžově kvetoucích se zelenými a žlutými plody to jsou jabloň Arnoldova s malou kulatou korunou, středně vzrůstná jabloň korunná ´Charlottae´, pro menší zahrady příliš vzrůstná jabloň mnohokvětá. Z menších se ještě hodí jabloň zelenoplodá ´Plena´, malá jabloň Scheideckerova. Bíle kvetou otužilá jabloň bobulovitá, třešňolistá a Sargentova. Převisle rostoucí jabloň lesní, skvělá a Scheideckerova se štěpují v korunce na vyšší kmínek.

Javor japonský

Javor japonský je nízký a má listy světle zelené, na podzim červené. Keřové a převislé formy ostatních jmenovaných listnáčů uvedeme v dalším čísle.Z bříz jsou v zahradách oblíbené menší kultivary břízy bělokoré : nízká, převislá B. ´Youngii´, sloupovité ´Fastigiata´, stříhanolisté ´Dalecarlica´ a ´Gracilis´, červenolistá ´Purpurea´.
Habr se využívá na živé ploty. Ve skupinách působí pěkně slabě rostoucí, hustý C. ´Columnaris´, převislý ´Pendula´ a používá se také ´Quercifolia´ s menšími listy.
Ze stromovitých lísek jen líska turecká, což je velká dřevina, ale na její kmínek se štěpují kultivary lísek keřových, jež pak vytvářejí malé, husté koruny, jež se dají i tvarovat.Také u jasanů využíváme menší kultivary jako ´F.´Nana´ (menší, kulatý) a převislé ´Pendula´ a ´Heterophylla Pendula´.
Ořešák je majiteli budoucích zahrad při navrhování často žádanou dřevinou pro cenné plody a příjemný stín bez obtížného hmyzu, který jeho listy odpuzují. Roubované ořešáky rostou pomaleji a zpravidla nedosáhnou velikosti koruny semenáčů. Přesto vyžadují hodně prostoru a v návrhu menší zahrady jsou těžko řešitelným oříškem.

Javor

Javor nechybí téměř v žádné pěkné zahradní partii. Zejména na podzim vytváří svými nádherně zbarvenými listy dominanty zahrady. Díky proměnlivosti nejen ve vzrůstu, habitu, ale také v celoroční pestré barevnosti listů, patří k nejefektnějším dřevinám. V naší přírodě je nejrozšířenější javor mléč (Acer platanoides), vysoký rozložitý strom. Daří se ve vlhčí půdě, suché stanoviště není vhodné. V domovních zahradách se využívají pouze menší, slaběji rostoucí Acer ´Globosum´, či sloupovité A. ´Columnare´. O celoroční červenou barevnost se postará A. ´Crimson King´, který má červené listy nějaký čas po vyrašení zjara. Efektní je pomalu rostoucí A. ´Drummondi´ s listy bíle lemovanými. Další krásnou dřevinou je velký, vznosný javor klen, nevhodný na suchá místa. Z kultivarů, vesměs větších než zmínění šlechtěnci mléče, se v mohutnějších skupinách či jako výrazné solitéry ve velkých zahradách pěstuje javor babyka vhodný pro uliční stromořadí. Dobře se tvaruje - známé kulaté, každý rok sestřihované a znovu rychle obrůstající koruny stromů ve městech jsou právě babyky.Javor stříbrný je až 30 metrů vysoký strom, nevhodný na suché stanoviště. Listy jsou na spodní straně stříbřitě šedé. V zahradní architektuře se využívají slaběji rostoucí A. ´Variegatum´ s bíle lemovanými listy, dále A. ´Aureolimbatum´, ´Flamingo´ a ´Auratum´. Javor červený (Acer rubrum) nemá pěkně uspořádanou korunu. Využívá se menší varieta drummondi kvůli lesklým tmavě zeleným, na podzim šarlatovým listům. Má pěkné červené květy i plody. S dalšími druhy javorů se setkáváme jen ojediněle.

Zmarlika

Opadavý, široce rozvětvený strom nebo keř, vysoký od 4 do 10 m někdy až 12 m, kvetoucí před rašením listů. Kůra šedohnědá, podélně rozpukaná. Listy jednoduché, dlouhé od 7 do 12 cm, celistvé, střídavé, srdčité, okraj čepele celokrajný. Oboupohlavné květy v svazečkovitém květenství, velké od 1 do 1,2 cm, růžové. Kvete na loňských i starších větvích a také na kmeni (kauliflorie). Doba květu: duben - květen. Plody zploštělé lusky, podlouhlé, dlouhé od 6 do 8 cm. Barva zelená.

Olše lepkavá

Opadavý, jednodomý, široce kuželovitý strom nebo keř, vysoký od 20 do 35 m, kvetoucí před rašením listů. Dožívá se asi 100 let. Kůra šedohnědá, šupinatá. Listy jednoduché, dlouhé od 4 do 9 cm, široké od 3 do 7 cm, celistvé, střídavé, okrouhlé, okraj čepele dvakrát pilovitý. Čepel v mládí lepkavá. Listy na podzim opadávavají zelené. Samčí květy v jehnědovitém květenství dlouhém od 4 do 7 cm. Jehnědy po 2-5 na konci větévek, převislé. Květy zelenožluté. Okvětí 3 až 6 četné. Samičí květy v jehnědovitém květenství dlouhém od 8 do 1,2 mm. Jehnědy po 3 až 5, široce vejcovité. Květy červené. Doba květu: únor - duben. Plody ploché nažky, Barva červenohnědá. Nažky lesklé, dozrávají v září. Z šištic dlouhých 1-2 cm se uvolňují postupně během podzimu a zimy (až do konce února). Plodit začíná asi ve 12 letech, poté každoročně, hojněji každým druhým nebo třetím rokem.

Dub zimní

Opadavý, jednodomý, široce rozložitý strom, vysoký od 20 do 30 m někdy až 40 m, kmen v průměru 1 m. Dožívá se 400 až 1000 let. Kůra šedočerná, mělce rozpukaná. Listy jednoduché, dlouhé 16 cm, široké 10 cm, 5-10 peřenolaločné, střídavé, obvejčité. Samčí květy v květenství, . Okvětí 6 až 8 četné. Samičí květy v květenství, . Doba květu: květen. Plody (žaludy) nažky, vejcovité, dlouhé od 14 do 25 mm, široké od 8 do 14 mm. Barva hnědá. Plody v paždí listů po 1-5, zpravidla přisedlé, zřídka na stopkách 1,5 cm dlouhých. Číška tenkostěnná, 6-12 mm vysoká a 8-14 mm široká, šupiny drobné vejčitě kopinaté, hustě pýřité. Začíná plodit v 60-80 letech, semenné roky po 4-8 letech.

Topol bílý II - Ekologie

Ekologie - Lužní lesy v úvalech velkých řek, pobřežní křoviny, říční náplavy. Často i na druhotných stanovištích - úvozy, pískovny, lomy. Převážně na písčitohlinitých, živinami bohatých, čerstvě vlhkých půdách. Snáší záplavy a kolísání hladiny podzemní vody. Vzácně se vyskytuje i na rašelinných půdách a roste i na suchých stanovištích. Je tolerantní k půdní reakci, snáší i zasolené půdy. Daří se mu v oblastech se znečištěným ovzduším. Teplomilná a světlomilná dřevina, v mládí snáší slabší zástin. Rozšíření v České republice - Častý druh v nížinách v úvalech větších řek. Původní v Hornomoravském, Dyjsko-svrateckém a Dolnomoravském úvalu, Ostravské pánvi a Slezské pahorkatině, především v planárním, roztroušeně až suprakolinním stupni. V Čechách není původní. Je často pěstován a snadno zplaňuje, a proto je těžké určit přesně původní rozšíření. Dnes ho můžeme najít vlastně po celém území ČR, převážně v nižších polohách, zvláště na druhotných stanovištích, vysazovaný v podhorských oblastech.

Topol bílý

Opadavý, dvoudomý, široce sloupovitý strom, vysoký od 20 do 35 m někdy až 40 m, kmen v průměru od 1 do 2 m, kvetoucí při rašení listů. Dožívá se 300 až 400 let. Kůra šedozelená, mělce brázditá. Borka v mládí hladká. Listy jednoduché, dlouhé od 3 do 8 cm někdy až 10 cm, široké od 3 do 7 cm někdy až 9 cm, dlanitolaločné, střídavé, okraj čepele vroubkovaný. Listy na krátkých větévkách okrouhle vejčité, hrubě zubaté. Samčí květy v jehnědovitém květenství dlouhém od 4 do 7 cm, červené, světle hnědé. Samičí květy v jehnědovitém květenství dlouhém od 4 do 6,5 cm, , velké od 1 do 1,5 mm, zelené. Doba květu: březen - duben. Plody tobolky, dlouhé od 3 do 5 mm. Začíná plodit v 10 letech.

Jasan úzkolistý

Opadavý, mnohomanželný, široce sloupovitý strom, vysoký od 20 do 35 m, kmen v průměru 0,8 m, kvetoucí před rašením listů. Kůra šedá, mělce brázditá. Listy složené z 5 až 13 lístků, lichozpeřené, dlouhé 25 cm, široké od 8 do 16 cm, vstřícné, jednotlivé lístky kopinaté, dlouhé od 4 do 8 cm, široké od 1 do 2 cm, okraj čepele pilovitý. Lístky ve střední části mají 3 zuby na 1 cm, špičky zubů vzhůru zahnuté, postranních žilek tolik jako zubů. Oboupohlavné květy v hroznovitém květenství, , zelené, tmavě červené. Samčí květy v hroznovitém květenství, zelené, tmavě červené. Samičí květy v hroznovitém květenství, zelené, tmavě červené. Doba květu: duben. Plody nažky, jazykovité, dlouhé od 2,5 do 6 cm. Barva zelená. Semenné pouzdro většonou zřetelně větší než 1/2 nažky. Plod dozrává do světle hnědé barvy.
Podobný jasanu ztepilému, má ale vícenásobně zpeřené listy, jednotlivé lístky jsou užší a delší, na podzim se zbarvuje do karmínově až nachově červena.

Bříza bělokorá

Opadavý, jednodomý, široce kuželovitý strom, vysoký 25 m někdy až 30 m. Dožívá se asi 150 let. Kůra bílá, odlupující se v tenkých šupinách. Listy jednoduché, dlouhé od 3 do 6 cm, široké od 2,5 do 5 cm, celistvé, střídavé, kosníkovité, okraj čepele dvakrát pilovitý. Samčí květy v jehnědovitém květenství dlouhém od 3 do 7 cm. Jehnědy po 1-3 na konci loňských větviček, převislé. Květy žluté. Samičí květy válcovité, v jehnědovitém květenství dlouhém od 1 do 2 cm. Jehnědy válcovité, zpočátku vzpřímené, po opylení převyslé. Květy zelené. Doba květu: duben - červen. Plody jednosemenné, křídlaté nažky, dlouhé 2 mm. Lem nejméně 2x širší než semenné pouzdro. Začíná plodit v 10 až 15 letech.
Význam - Pěstuje se v lesích, zvláště jako pionýrská dřevina s rekultivačním významem. Snáší dobře znečištěné ovzduší a používá se proto k zalesňování holin po devastovaných lesích. Důležitý okrasný strom s několika kultivary. Dřevo se používá v nábytkářství k výrobě třískových desek, míza v parfumerii, listy ve farmaceutickém průmyslu (hořké čaje).

Jilm

Jilm vaz
Opadavý, široce kuželovitý strom, vysoký od 8 do 35 m. Kůra šedohnědá, praskající do šupinatých plátků. Listy jednoduché, dlouhé od 5 do 7 cm někdy až 15 cm, široké od 3 do 8 cm někdy až 10 cm, celistvé, střídavé, vejčité, okraj čepele dvakrát pilovitý. Čepel výrazně asymetrická. Oboupohlavné květy v květenství, , bílé, světle hnědé. Okvětí 4 až 8 četné. Doba květu: březen - duben. Plody křídlaté nažky, vejcovité, dlouhé od 8 do 15 mm, široké od 6 do 10 mm. Plodit začíná mezi 8. - 12. rokem.
Jilm horský
Opadavý, široce rozvětvený strom, vysoký od 10 do 40 m, kvetoucí před rašením listů. Dožívá se 300 až 500 let. Kůra šedohnědá, praskající do šupinatých plátků. Plodit začíná mezi 30-40 rokem. Listy jednoduché, dlouhé od 7 do 9 cm někdy až 16 cm, široké od 4 do 5 cm někdy až 10 cm, celistvé, střídavé, obvejčité, okraj čepele dvakrát pilovitý. Oboupohlavné květy v květenství dlouhém od 0 do 0. , bílé, červené, světle hnědé. Okvětí 4 až 6 četné. Doba květu: březen - duben. Plody křídlaté nažky, eliptické, dlouhé od 17 do 25 mm někdy až 30 mm, široké od 10 do 18 mm někdy až 20 mm. Na bázi okrouhlé až klínovitě zúžené.

Vodní a mokřadní biotopy ČR osidlují společenstva volně plovoucích a ve vodě vzplývajících rostlin, které přijímají živiny převážně z vody, sladkovodní společenstva kořenujících ponořených rostlin a s listy plovoucími na hladině, společenstva pobřežnice v mělkých vodách a prostoru pobřežní čáry, společenstva bublinatek v mělkých tůní a chráněných zátok mělkých vod společenstva obnažených rybničních den a bahnitých půd a pobřežní společenstva rákosin a vysokých ostřic.
Společenstva vod a okřadlů mají rozmanitou synmorfologickou stavbu, která se uplatňuje i při jejich klasifikaci a jsou tak snáze rozpoznatelné. Je podmíněna velkou variabilitou životních forem, přizpůsobených k životu v určitých ekologických nikách vodního a pobřežniho prostředí. Také druhové adaptace umožňují společné soužití druhů podobných morfologických tvarů. Všechna společenstva vod a mokřadlů jsou však poměrně druhově málo variabilní. Jejich fyzignomie je podmíněna jednou nebo několika málo výraznýmy dominantami, které mají vysokou edifikační hodnotu a umožňují koexistenci pouze malému počtu druhů. Většina druhů je schopna vegetativního rozmnožování, semena jsou adaptována na šíření nejen vodním prostředím ale i ptactvem. Tato vlastnost a vyrovnávající účinek vodního prostředí podmiňuje velké areály nejen druhů, ale i společenstev vodních a bahenních rostlin. Mnohá společenstva mají eurasijské rozšíření s obměněnými typy na západní polokouli, řada druhů má kosmopolitní rozšíření.