Dvou až sedmi centimetrový průměr klobouku choroše zimního poznáme podle okrově žluté až šedavé barvy. Ne moc silným, přesto intenzivním slunečním záření postupně bledne, takže jeho barva může mít i různé odstíny žlutookrové barvy. Střední část klobouku je nálevkovitě tvarovaná, v okolí je pak ploše rozložen. Okraje mívá ostré. Pokožka je jemně plstnatá.
Jak jsem již uvedla tuto houbu v zimních měsících, ač nám název napovídá něco jiného, nehledejte. Roste totiž hlavně od března do července. Jedná se o houbu dřevokaznou.
Jak již jsem zmínila, jedná se o houbu nejedlou, k přípravě pokrmů tedy nevhodnou. Možnost užití tu ale stále je. Jako děti jsme si s ním často vyhráli. Díky průměru jeho klobouku je možné ho například barevně ozdobit třeba temperami nebo vodovými barvami. Může tedy potom sloužit jako zábavná a nezvyklá hračka pro děti (ovšem větší a rozumnější, kteří nemají potřebu ho ochutnávat) nebo pokud se do malování pustí zdatní dospělí i jako dekorace. Někdo zdobí kameny a někdo holt choroše.
Sasanka hajní
Pryskyřníkovitá sasanka hajní patří mezi jarní vytrvalé byliny a dorůstá do výšky až 25 centimetrů. Vzrůst je hustý, tvoří rovné oddenky, zatahuje po odkvětu. Stonek sasanky hajní je lysý až roztroušeně chlupatý, může být i fialově naběhlý, převážně jen s jedním přízemním listem. Listy jsou trojdílné, dlouze řapíkaté, které vyrůstají zhruba v horní polovině stonku a jsou 15 centimetrů dlouhé. Čepel je dlanitě tři až pětičetná. Na konci lodyhy můžeme vidět jeden bílý pravidelný květ se šesti okvětními lístky. Květní stopka je tedy jen jedna, ale velmi vzácně můžeme najít i dvě. Květy jsou oboupohlavné, miskovité a měří v průměru 2 – 4 cm.Sasanka hajní patří ke skupině jedovatých rostlin. Oddenek obsahuje arginin. Mezi nejvýznamnější jedovaté látky patří ranunkulin, protoanemonin aj. Obsahuje i alkaloid anemonin, který je prudce jedovatý a má i narkotické účinky. Otrava touto rostlinou se projevuje především zvracením, bolestmi trávícího ústrojí, průjmem, zánětem ledvin a při styku s pokožkou může vyvolat její zánět až puchýře, v očích pak zánět spojivek. Udává se, že smrtelnou dávkou pro dospělého člověka je asi 30 ks sasanky hajní.
Roste zvláště ve světlých listnatých a smíšených lesů s humózními půdami. Také ji nalezneme s přítomností křovin, pastvin, sadů, parků a upřednostňuje nejen humózní pudy, ale i hlubší a vlhčí.
Roste zvláště ve světlých listnatých a smíšených lesů s humózními půdami. Také ji nalezneme s přítomností křovin, pastvin, sadů, parků a upřednostňuje nejen humózní pudy, ale i hlubší a vlhčí.
Orsej jarní
Už čeleď do které tato rostlinka patří napovídá, jak asi vypadá (zejména květ).Výrazné žluté květy orseje naleznete v březnu až květnu. Po odkvětu se objeví 10 - 15 vejčitých nažek (plodů). Tato kytička má poléhavý lodyžnatý stonek a pacibulky. Řapíkaté listy orseje jsou srdcovitého, vejčitého až ledinovitého tvaru.
Jako i další pryskyřníkovité i orsej je jedovatý. Obsahuje protoanemonin, ranunkulin. Tyto látky záněty a puchýřky. Při požití může dojít k zánětům trávícího ústrojí, bolesti žaludku.
Tato rostlina původem ze západní Asie je rozšířena po celé Evropě a přední Asii. Zavlečen byl i do severní Ameriky. Má ráda vlhká a stinná místa v listnatých lesích, křovinách s dusíkatou půdou.
Většinou je považována za plevel. Plnokvěté odrůdy se používají jako okrasné.
Dříve se používal na léčbu hemeroidů, kurdějí, nemocí prsou či bradavic. Nyní se ale už téměř nepoužívá.
Orsej se dá s úspěchem použít do do jarních zdravých salátů (díky vysokému obsahu vitamínu C. Je nutné ale vybírat pouze mladé rostliny před rozkvětem.
Jako i další pryskyřníkovité i orsej je jedovatý. Obsahuje protoanemonin, ranunkulin. Tyto látky záněty a puchýřky. Při požití může dojít k zánětům trávícího ústrojí, bolesti žaludku.
Tato rostlina původem ze západní Asie je rozšířena po celé Evropě a přední Asii. Zavlečen byl i do severní Ameriky. Má ráda vlhká a stinná místa v listnatých lesích, křovinách s dusíkatou půdou.
Většinou je považována za plevel. Plnokvěté odrůdy se používají jako okrasné.
Dříve se používal na léčbu hemeroidů, kurdějí, nemocí prsou či bradavic. Nyní se ale už téměř nepoužívá.
Orsej se dá s úspěchem použít do do jarních zdravých salátů (díky vysokému obsahu vitamínu C. Je nutné ale vybírat pouze mladé rostliny před rozkvětem.
Třezalka tečkovaná
Třezalka tečkovaná je řazena k vytrvalým a statným bylinám, které mohou dorůstat do výšky až šedesáti centimetrů. Jedná se především o lysou bylinu. Lodyhy jsou oblé, alespoň v horní části se dvěma vyniklými lištami. Listy bývají přisedlé, krátce řapíkaté, vejčité nebo vejčitě kopinaté s tečkovitými siličnými nádržkami a černými tečkovitými žlázkami. Tato bylina má velmi krásné, jasně zlatožluté pětičetné květy, které jsou v průměru 15 ? 35 mm, za to korunní lístky jsou 8 ? 18 mm dlouhé. Kališní lístky mají trojúhelníkovitý tvar. V malých žlázkách je obsažené červenofialové barvivo hypericin, katechinové třísloviny, flavonové glykosidy, silici, pryskyřici, organické kyseliny, provitamin A a vitamin C.
U nás se vyskytuje od nížin do podhorských oblastí velmi bohatě. Avšak ve vyšších nadmořských výškách se nachází spíše už jen vzácně. Třezalka tečkovaná upřednostňuje sušší louky, výslunné stráně.
Třezalka tečkovaná je jedna z nejznámějších bylin, která se používá nejen v lidovém léčitelství. Především se sbírá kvetoucí nať, hned po rozkvětu. Nasbíraný svazek se pak usuší na větraném místě a hlavně ve stínu.
Třezalka tečkovaná působí jako antibiotikum, podporuje látkovou výměnu, léčí většinu ekzémů. Dále odstraňuje otoky, pomáhá při chorobách plic, slinivky břišní i jater, léčí žaludek a dvanácterník. Zevně i vnitřně je pak vhodná k léčení ran, pohmožděnin, zlomenin, ale také i naraženin.
U nás se vyskytuje od nížin do podhorských oblastí velmi bohatě. Avšak ve vyšších nadmořských výškách se nachází spíše už jen vzácně. Třezalka tečkovaná upřednostňuje sušší louky, výslunné stráně.
Třezalka tečkovaná je jedna z nejznámějších bylin, která se používá nejen v lidovém léčitelství. Především se sbírá kvetoucí nať, hned po rozkvětu. Nasbíraný svazek se pak usuší na větraném místě a hlavně ve stínu.
Třezalka tečkovaná působí jako antibiotikum, podporuje látkovou výměnu, léčí většinu ekzémů. Dále odstraňuje otoky, pomáhá při chorobách plic, slinivky břišní i jater, léčí žaludek a dvanácterník. Zevně i vnitřně je pak vhodná k léčení ran, pohmožděnin, zlomenin, ale také i naraženin.
Jedlý kaštan
Již v minulosti byly využívány jako krmivo pro zvířata a potrava pro lidi, než se rozšířilo pěstování brambor. Plané odrůdy mají drobné plody (lesní kaštany) a kultivary pak velké (zvány též marony).Tento strom z čeledi bukovitých kvete poměrně pozdě, v rozmezí června až srpna podle lokality. Jedlých kaštanů se dočkáme zpravidla v září či říjnu. Strom dorůstá výšky až 30 m, ale zpravidla jsou stromy vysoké 6-20 m. Dosahuje šířky asi 10-20 m. Celý strom je tedy tvaru širokého jehlanu a díky listům vypadá velmi dekorativně.
Ve své domovině tento strom vyrůstá poměrně velkých rozměrů a dožívá se stovek let. U nás se pěstuje především v nížinách, kde plní funkci dekorativního stromu.
Jedlé kaštany jsou typickou podzimní pochoutkou. Co si představit malebnějšího než vůni svařáku, vůni pečených kaštanů a za okny sychravý deštivý večer. V obchodech jsou k dostání až do Vánoc.
Plody obsahují 30-60% škrobu, 6-10% bílkovin, 15-20 % sacharózy, dextrin, 2-7% tuků, 40 mg vitamínu C a 15 mg vitamínu B ve 100g plodu. Dále minerální látky jako draslík a fosfor. Pro svůj obsah tříslovin jsou mírně protiprůjmové.
Chybí jim sodík, jsou proto vhodné pro lidi trpící srdečními chorobami a vysokým krevním tlakem. Problémem někdy bývá, jak se k lákavé pochoutce dostat. Slupka je velmi tvrdá a existuje mnoho způsobů, jak kaštany upravovat. Nejznámější je asi naříznout každý kaštan do kříže, aby mohla unikat pára a ve středně vyhřáté troubě upéct. Nenaříznuté kaštany velmi rády pukají tak, že vám označkují celou kuchyň. Lze je též naříznuté vařit.ve vodě nebo v mléce. Další užití je různorodé, jsou výborné jen tak, nebo jako příloha k masu, zvěřině, omáčkám či zapékané ve smetaně. Experimentům je přáno...chuť kaštanů je jemná, moučná a nasládlá, trošku podobná oříškům.
Ve své domovině tento strom vyrůstá poměrně velkých rozměrů a dožívá se stovek let. U nás se pěstuje především v nížinách, kde plní funkci dekorativního stromu.
Jedlé kaštany jsou typickou podzimní pochoutkou. Co si představit malebnějšího než vůni svařáku, vůni pečených kaštanů a za okny sychravý deštivý večer. V obchodech jsou k dostání až do Vánoc.
Plody obsahují 30-60% škrobu, 6-10% bílkovin, 15-20 % sacharózy, dextrin, 2-7% tuků, 40 mg vitamínu C a 15 mg vitamínu B ve 100g plodu. Dále minerální látky jako draslík a fosfor. Pro svůj obsah tříslovin jsou mírně protiprůjmové.
Chybí jim sodík, jsou proto vhodné pro lidi trpící srdečními chorobami a vysokým krevním tlakem. Problémem někdy bývá, jak se k lákavé pochoutce dostat. Slupka je velmi tvrdá a existuje mnoho způsobů, jak kaštany upravovat. Nejznámější je asi naříznout každý kaštan do kříže, aby mohla unikat pára a ve středně vyhřáté troubě upéct. Nenaříznuté kaštany velmi rády pukají tak, že vám označkují celou kuchyň. Lze je též naříznuté vařit.ve vodě nebo v mléce. Další užití je různorodé, jsou výborné jen tak, nebo jako příloha k masu, zvěřině, omáčkám či zapékané ve smetaně. Experimentům je přáno...chuť kaštanů je jemná, moučná a nasládlá, trošku podobná oříškům.
Ostružiník maliník
Jak dokládají archeologické vykopávky, maliny znaly již lidé v neolitu. Pěstovat se začaly ale až v 16. století. Dnes je oblíbeným ovocným keřem řady zahrádkářů.
V přírodě lze najít nejen maliník, ale i jiné druhy tohoto rodu především na okrajích lesů a na stráních. Maliník je keř, který mimo známých plodů poznáme velmi snadno podle listů. Jejich spodní strana je porostlá stříbřitě šedými chloupky, které jsou nezaměnitelné s jiným podobným keřem. Listy jsou lichospeřené a na okrajích pilovité. O ostružíníku je obecně známo, že se jedná o trnitý keř.
Květy maliníku lze přirovnat tvarem ke květům šípku. Má výrazné bílé pětičetné květy, proto čeleď růžovité. Ve většině případů jsou květy bílé. Lze je vidět v období květen červen. Na malinách si pak pochutnáme od července až do září.
Listy lze použít zejména ke kloktání při zánětech dutiny ústní a pro potírání při chronických kožních chorobách. Působí též srážlivě a protiprůjmově. Z plodů se vyrábí sirupy a další nealkoholické nápoje například Kofola.
Nejlepší období pro sběr listů maliníku je květen. Při sušení je třeba dbát na to, aby se nezměnika barva listů.
V přírodě lze najít nejen maliník, ale i jiné druhy tohoto rodu především na okrajích lesů a na stráních. Maliník je keř, který mimo známých plodů poznáme velmi snadno podle listů. Jejich spodní strana je porostlá stříbřitě šedými chloupky, které jsou nezaměnitelné s jiným podobným keřem. Listy jsou lichospeřené a na okrajích pilovité. O ostružíníku je obecně známo, že se jedná o trnitý keř.
Květy maliníku lze přirovnat tvarem ke květům šípku. Má výrazné bílé pětičetné květy, proto čeleď růžovité. Ve většině případů jsou květy bílé. Lze je vidět v období květen červen. Na malinách si pak pochutnáme od července až do září.
Listy lze použít zejména ke kloktání při zánětech dutiny ústní a pro potírání při chronických kožních chorobách. Působí též srážlivě a protiprůjmově. Z plodů se vyrábí sirupy a další nealkoholické nápoje například Kofola.
Nejlepší období pro sběr listů maliníku je květen. Při sušení je třeba dbát na to, aby se nezměnika barva listů.
Hloh obecný
Hloh obecný je trnitým keřem nebo také i malým stromem s kulovitou korunou dorůstající do výšky cca sedm metrů. Trny jsou dlouhé až 2,5 cm. Listy hlohu obecného jsou střídavé, obvejčité s okrajem listu laločnatým, dlouhé tři až pět centimetrů, trojlaločné až pětilaločné, na bázi klínovité, zelené. Květy jsou krásně bílé barvy s červenými prašníky (nepříjemná vůně), jsou pětičetné, široké 1,5 cm, v chocholících po pěti až deseti. Květe v květnu až červnu.
Typické stanoviště je většinou tam, kde je hloh na plném slunci, převážně humózní, propustné půdy. Hloh také tvoří souvislé houštiny na okrajích lesů, na stráních, ale i na kamenitých mezích a v plotech. Nejčastěji hloh obecný spatříme v řídkých lesích, většinou v listnatých nebo borových lesích. Avšak vyskytuje se i u cest od nížin až do hor.
V léčitelství se používají zejména sušené nepříliš rozvité květy, listy, méně již sušené plody - hložinky. Nejdříve bych zmínila, že drogy účinkují jako srdeční tonikum - na povzbuzení srdeční činnosti hlavně v období stáří, na snížení vysokého krevního tlaku a současně na zlepšení průtoku krve v srdci, i při poruchách srdečního rytmu. Dále čaj a tinktura se užívají s úspěchem při srdečních neurózách, nespavosti, proti vysokému krevnímu tlaku a v rekonvalescenci po záchvatech mrtvice. Před aplikací je však nutná porada s lékařem.
Typické stanoviště je většinou tam, kde je hloh na plném slunci, převážně humózní, propustné půdy. Hloh také tvoří souvislé houštiny na okrajích lesů, na stráních, ale i na kamenitých mezích a v plotech. Nejčastěji hloh obecný spatříme v řídkých lesích, většinou v listnatých nebo borových lesích. Avšak vyskytuje se i u cest od nížin až do hor.
V léčitelství se používají zejména sušené nepříliš rozvité květy, listy, méně již sušené plody - hložinky. Nejdříve bych zmínila, že drogy účinkují jako srdeční tonikum - na povzbuzení srdeční činnosti hlavně v období stáří, na snížení vysokého krevního tlaku a současně na zlepšení průtoku krve v srdci, i při poruchách srdečního rytmu. Dále čaj a tinktura se užívají s úspěchem při srdečních neurózách, nespavosti, proti vysokému krevnímu tlaku a v rekonvalescenci po záchvatech mrtvice. Před aplikací je však nutná porada s lékařem.
Konvalinka vonná
Konvalinka vonná má latinský název Convalllaria majalis.
Roste ve světlejších lesích a křovinách. Vybírá si půdy s dostatkem vápníku, proto ji často najdeme na bučinách na vápencích.
Jde o rostlinku, která dosahuje až třiceticentimetrů výšky. Listy, které obklopují květní stvol se objevují v počtu dvou až tří a mají široce kopinatý tvar. Květy jsou typické, bílé, zvonkovité, až jeden centimetr veliké, rostou hroznovitě. Samotný stvol je bezlistý.
Konvalinka vonná je velmi jedovatou rostlinou (obsahuje jedovatý glykosid), otrávit se můžete nejen při žvýkání lístečků, stvolů nebo plodů, ale co je nebezpečnější je voda ve váze, ke které mohou mít přístup děti. Proto je lepší, pokud máme konvalinky ve váze, držet je někde mimo dosah našich ratolestí. Konvalinka vonná byla dlouhodobě využívána v léčitelství, zná ji už starověká antická čínská medicína. Ale rozhodně se nedoporučuje si jakékoliv přípravky z konvalinek chystat doma.
Lípa srdčitá
Lípa, náš národní strom. Tento titul získala patrně díky kvalitě svého dřeva. Lipové dřevo provázelo a ještě stále provází naše životy. Dříve se z něj vyráběly velmi kvalitní hudební nástroje, nábytek...
Podle pověsti právě lípy osídlovali spravedliví a dobří duchové. Lidé je pak vyhledávali, aby se pod nimi schovali před bouřkou, v domění, že do nich díky dobrým duchům neuhodí blesk.
Lípa patří mezi listnaté opadavé stromy. většinou se jedná o velmi statné, urostlé stromy, vysoké až 30 m nebo příležitostně i více. Vyznačují se vysoko klenutou, upravenou korunou.
Na větvích jsou listy střídavě posazené. Mají srdčitý tvar a zřetelné je jejich ozubení na obryse. Na lícové straně jsou tmavozlené a lesklé, z rubu modrozelené. U paždích můžeme pozorovat rezavé ochlupení.
Na jaře se objeví vejcovité, černohnědé pupeny. V červnu či červenci můžeme vidět lípy kvést. Celé latovité květenství žlutavě bílých květů s výraznými tyčinkami je srostlé s podpůrným listem. Lípa je významnou medonosnou rostlinou. Včelky to dobře vědí a tak jsou lípy v době květu jimi doslova obaleny. Nepříliš známým plodem lípy je oříšek.
Známé jsou léčivé účinky lipového květu. Tyto květy obsahují flavonové glykosidy (zejména tilirosid), poměrně dost slizu, malé množství silice, jejíž hlavní složkou je fornesol. Dále jsou to třísloviny, cukry a malé množství saponinu
Čaj z nich se již dlouho používá při nachlazení, dráždivém kašli. Má také kladný vliv na regulaci činnosti trávícího ústrojí. Je oblíbený především díky tomu, že podporuje pocení, rozpouští hleny a snižuje dráždivost ke kašli.
Podle pověsti právě lípy osídlovali spravedliví a dobří duchové. Lidé je pak vyhledávali, aby se pod nimi schovali před bouřkou, v domění, že do nich díky dobrým duchům neuhodí blesk.
Lípa patří mezi listnaté opadavé stromy. většinou se jedná o velmi statné, urostlé stromy, vysoké až 30 m nebo příležitostně i více. Vyznačují se vysoko klenutou, upravenou korunou.
Na větvích jsou listy střídavě posazené. Mají srdčitý tvar a zřetelné je jejich ozubení na obryse. Na lícové straně jsou tmavozlené a lesklé, z rubu modrozelené. U paždích můžeme pozorovat rezavé ochlupení.
Na jaře se objeví vejcovité, černohnědé pupeny. V červnu či červenci můžeme vidět lípy kvést. Celé latovité květenství žlutavě bílých květů s výraznými tyčinkami je srostlé s podpůrným listem. Lípa je významnou medonosnou rostlinou. Včelky to dobře vědí a tak jsou lípy v době květu jimi doslova obaleny. Nepříliš známým plodem lípy je oříšek.
Známé jsou léčivé účinky lipového květu. Tyto květy obsahují flavonové glykosidy (zejména tilirosid), poměrně dost slizu, malé množství silice, jejíž hlavní složkou je fornesol. Dále jsou to třísloviny, cukry a malé množství saponinu
Čaj z nich se již dlouho používá při nachlazení, dráždivém kašli. Má také kladný vliv na regulaci činnosti trávícího ústrojí. Je oblíbený především díky tomu, že podporuje pocení, rozpouští hleny a snižuje dráždivost ke kašli.
Máta peprná
Rozlišujeme zhruba kolem patnácti druhů máty, avšak u nás narazíme na mátu klasnatou (Mentha spicata) nebo mátu vodní (Mentha aquatica) ? mimochodem díky zkřížením těchto dvou mát vznikla máta peprná. Nejznámější a nejrozšířenější máta peprná je vytrvalá bylina, vysoká až 80 centimetrů s nadzemními plazivými výběžky. Čtyřhranná lodyha je lysá nebo má roztroušené jemné chloupky. Zelené listy jsou úzce vejčité, špičaté, řapíkaté a trošku zubaté. Květy v hustých lichopřeslenech vyrůstajících z paždí listů, koruna světle růžová až světle fialová. Kvete v červenci až září. Máta peprná obsahuje silice, v níž je přes 50 % mentholu, pak estery s kyselinou octovou. Estery mentholu a jasmonu dodávají aromatické vlastnosti. Nať obsahuje třísloviny a hořčiny.
Původem máta peprná pochází z Anglie. V dnešní době neroste jen samovolně v přírodě, ale lidé si jí dokonce pěstují na svých zahradách. Dále se také pěstuje i ve většině evropských zemí na velkých plochách. Máta peprná upřednostňuje lehčí humózní půdy s dostatkem vláhy a světla v teplejších, především chráněných, polohách.
Původem máta peprná pochází z Anglie. V dnešní době neroste jen samovolně v přírodě, ale lidé si jí dokonce pěstují na svých zahradách. Dále se také pěstuje i ve většině evropských zemí na velkých plochách. Máta peprná upřednostňuje lehčí humózní půdy s dostatkem vláhy a světla v teplejších, především chráněných, polohách.
Hortenzie
Hortenzie jsou opadavé keře vysoké 1 až 3 m (v domovině dosahují výšky až 4 m). Celkový vzhled mají vzpřímený až široce rozložitý. Většinou bývají olistěné až k zemi. Jejich listy jsou krátce řapíkaté a široce vejčité, okraj mají hrubě pilovitý. Květy má hortenzie uspořádány v koncových chocholících, které jsou ploché, polokulovité až kulovité a 15 až 20 cm velké. Barvu mají bledě modrou, purpurovou, růžovou, červenou a bílé (Květy mění barvu podle půdní reakce.
Hortenzie (Hydrangea) krášlí evropské zahrady svými kouzelnými květy již přes 200 let. Její hlavní původ bychom našli v Číně, odkud ji jako první roku 1790 přivezl do Evropy francouzský botanik T. Commerson a pojmenoval po své přítelkyni Hortensii Barté. V přírodě bylo popsáno přibližně na osmdesát druhů botanických hortenzií. Převážná většina z nich pochází z východní Asie a Severní i Jižní Ameriky. Pro naše podmínky se hodí především opadavé druhy. Daří se jim, jako by k nám odjakživa patřily. Přitom žádná z nich v Evropě nikdy přirozeně nerostla. První byla dovezena ze Severní Ameriky hortenzie stromečkovitá (Hydrangea arborescens). Dnes se pěstuje především její kultivar ´Grandiflora´.
Hortenzie rostou nejlépe na chráněném stanovišti v lehkém polostínu. Mají-li dostatek vláhy, snesou i plné slunce. Půdu jim připravíme humózní, dostatečně zásobenou vláhou a s kyselou půdní reakcí. Na vápnitých půdách nám neporostou, protože všechny jsou tzv. ?vápnostřežné?. Nejvíce vody spotřebují keře během kvetení. Půdu nikdy nenecháme vyschnout. Hnojit bychom je měli až do konce srpna. Na zimu nahrneme ke kořenům lehčí substrát nebo vrstvu spadaného listí.
Hortenzie (Hydrangea) krášlí evropské zahrady svými kouzelnými květy již přes 200 let. Její hlavní původ bychom našli v Číně, odkud ji jako první roku 1790 přivezl do Evropy francouzský botanik T. Commerson a pojmenoval po své přítelkyni Hortensii Barté. V přírodě bylo popsáno přibližně na osmdesát druhů botanických hortenzií. Převážná většina z nich pochází z východní Asie a Severní i Jižní Ameriky. Pro naše podmínky se hodí především opadavé druhy. Daří se jim, jako by k nám odjakživa patřily. Přitom žádná z nich v Evropě nikdy přirozeně nerostla. První byla dovezena ze Severní Ameriky hortenzie stromečkovitá (Hydrangea arborescens). Dnes se pěstuje především její kultivar ´Grandiflora´.
Hortenzie rostou nejlépe na chráněném stanovišti v lehkém polostínu. Mají-li dostatek vláhy, snesou i plné slunce. Půdu jim připravíme humózní, dostatečně zásobenou vláhou a s kyselou půdní reakcí. Na vápnitých půdách nám neporostou, protože všechny jsou tzv. ?vápnostřežné?. Nejvíce vody spotřebují keře během kvetení. Půdu nikdy nenecháme vyschnout. Hnojit bychom je měli až do konce srpna. Na zimu nahrneme ke kořenům lehčí substrát nebo vrstvu spadaného listí.
Sedmikráska chudobka
Jistě ji znáte, ale považuji za důležité připomenout alespoň ty nejzákladnější znaky. Sedmikráska chudobka má na výšku až 15 cm. Jedná se o vytrvalou léčivou bylinu. Ale o jejím využití až později.
Sytě zelené listy uspořádané v přízemní růžici jsou široce obvejčité až obkopinaté, na okrajích jemně zubaté nebo celokrajné. Bezlistý květní stvol je jednoúborový.
Bohatě zastoupená je chudobka v celé Evropě až po Kavkaz. Najdeme ji na každé louce. Vyskytuje se také na mezích nebo pastvinách, ale i podél cest. Potřebuje dostatek slunečního záření.
Pro sběr jsou určené květní úbory se stonkem do 2 cm. Ty obsahují hořčiny, sliz, silici,flavonoidy, třísloviny, triterpenové saponiny, organické kyseliny, minerální látky, inulín a cukr. Tyto látky napomáhají ke zvýšení látkové výměny v játrech. Doporučuje se také při chorobách žlučníku.
Chudobkový květ lze použít vnitřně i zevně. Vnitřně se používá např. při zánětlivých onemocněních dýchacích cest, kdy napomáhá vykašlávání a působí protizánětlivě. K zevnímu použití je vhodná jako přísada do koupele nebo odvar na obklady. Využitelná je především na špatně se hojící rány a vředy. Kloktáním napomáhá léčbě zánětů hrdla a dásní.
Sytě zelené listy uspořádané v přízemní růžici jsou široce obvejčité až obkopinaté, na okrajích jemně zubaté nebo celokrajné. Bezlistý květní stvol je jednoúborový.
Bohatě zastoupená je chudobka v celé Evropě až po Kavkaz. Najdeme ji na každé louce. Vyskytuje se také na mezích nebo pastvinách, ale i podél cest. Potřebuje dostatek slunečního záření.
Pro sběr jsou určené květní úbory se stonkem do 2 cm. Ty obsahují hořčiny, sliz, silici,flavonoidy, třísloviny, triterpenové saponiny, organické kyseliny, minerální látky, inulín a cukr. Tyto látky napomáhají ke zvýšení látkové výměny v játrech. Doporučuje se také při chorobách žlučníku.
Chudobkový květ lze použít vnitřně i zevně. Vnitřně se používá např. při zánětlivých onemocněních dýchacích cest, kdy napomáhá vykašlávání a působí protizánětlivě. K zevnímu použití je vhodná jako přísada do koupele nebo odvar na obklady. Využitelná je především na špatně se hojící rány a vředy. Kloktáním napomáhá léčbě zánětů hrdla a dásní.
Dobromysl obecná
Dobromysl obecná má také ještě dva latinské synonyma: Origanum creticum L. a Origanum barcense Simk. Řadíme ho k vytrvalým rostlinám, které jsou vlnatě chlupaté, s dřevnatým výběžkatým oddenkem a dorůstají do výšky od dvaceti až do devadesáti centimetrů.
Chtěla jsem jen upozornit, že lidé, kteří se rozhodnou sbírat Dobromysl obecný, tak by si rozhodně měli nejdříve seznámit s jejími typickými botanickými znaky, aby náhodou nedošlo k záměně za jinou bylinu z čeledi hluchavkovitých například majoránku a jiné.
Dobromysl roste u nás volně v přírodě, miluje suché vápenité půdy a horské a podhorské stráně zalité sluncem. Typickým stanovištěm jsou tedy mýtiny, světlé křoviny, suché louky, ale můžeme ji také vidět i v zastíněných místech a druhotných stanovištích. Avšak v dnešní době si dobromysl lidé už pěstují i na zahrádkách.
Sbírá se kvetoucí nať, avšak přítomnost plodů je nežádoucí. Nať dobromyslu se používá zejména jako koření (všichni známe pod názvem Oregano). Chuť je výrazná, typickým použitím je kořenění pizzy. Taktéž je součástí různých francouzských, italských a řeckých pokrmů.
Dobromysl obecná je i známá univerzální léčivá bylina, působí silně protikřečově, podporuje trávení a při dlouhodobějším používání zlepšuje náladu a působí antidepresivně.
Chtěla jsem jen upozornit, že lidé, kteří se rozhodnou sbírat Dobromysl obecný, tak by si rozhodně měli nejdříve seznámit s jejími typickými botanickými znaky, aby náhodou nedošlo k záměně za jinou bylinu z čeledi hluchavkovitých například majoránku a jiné.
Dobromysl roste u nás volně v přírodě, miluje suché vápenité půdy a horské a podhorské stráně zalité sluncem. Typickým stanovištěm jsou tedy mýtiny, světlé křoviny, suché louky, ale můžeme ji také vidět i v zastíněných místech a druhotných stanovištích. Avšak v dnešní době si dobromysl lidé už pěstují i na zahrádkách.
Sbírá se kvetoucí nať, avšak přítomnost plodů je nežádoucí. Nať dobromyslu se používá zejména jako koření (všichni známe pod názvem Oregano). Chuť je výrazná, typickým použitím je kořenění pizzy. Taktéž je součástí různých francouzských, italských a řeckých pokrmů.
Dobromysl obecná je i známá univerzální léčivá bylina, působí silně protikřečově, podporuje trávení a při dlouhodobějším používání zlepšuje náladu a působí antidepresivně.
Čirůvka fialová
Klobouk mívá průměrně od 5 do 15 cm, v mládí polokulovitým, později ploše rozvinutým s nepravidelně zvlněným okrajem. Plodnice mají barvu modrofialovou někdy až šedofialovou. Časem kvůli intenzitě světla blednou a klobouk získává červenohnědou, špinavě hnědou až okrovou barvu. Pokožka je lysá a hladká. Klobouk je k celkovému poměru houby masitý. Lupeny jsou tuhé a mají 6-9 cm na výšku. Bývají zaoblené. Zpočátku modrofialová barva se mění v okrově fialovou až nahnědlou. Třeň má maximálně 10 cm na výšku a 3 cm na šířku. Je válcovitého nebo kyjovitého tvaru s rovným postavením. Na povrchu hladce vláknitý až jemně rýžkovaný. Je plný a pevný. V mládí zřetelně modrofialový, ve stáří vybledlý. Z jemné a tuhé dužniny se stává měkčí a vodnatá. Na povrchu vláknitá, uvnitř vatovitá. Barvu má u mladých jedinců čirůvky fialovou, později vybledlou. Výtrusný prach je bílý. Ke konci života jím mohou být pobledlé lupeny klobouku jemně poprášeny.
Čirůvka fialová je podzimní houba. Roste od září do listopadu. Nalézt ji můžeme i zjara. V tuto dobu ji najdeme v jehličnatých, listnatých i smíšených lesích. Rozšířena je ale i na lesních loukách, pastvinách či cestách, v polích, parcích, křovinách i zahradách apod.
Čirůvka fialová je podzimní houba. Roste od září do listopadu. Nalézt ji můžeme i zjara. V tuto dobu ji najdeme v jehličnatých, listnatých i smíšených lesích. Rozšířena je ale i na lesních loukách, pastvinách či cestách, v polích, parcích, křovinách i zahradách apod.
Řebčíky
Druhy rodu řebčík (Fritillaria) jsou rozšířeny převážně na severní polokouli – v evropské části oblasti Středozemního moře, v severovýchodní Asii, v Iránu a v Himalájích. Několik druhů pochází ze Severní Ameriky. Z asi 125 druhů vyskytujících se ve volné přírodě se jich pěstuje jen několik. Řebčíky kvetou v dubnu a v květnu. K dobrému růstu vyžadují vlhčí, ale dobře propustnou půdu. Řebčíku kostkovanému (Fritillaria meleagris) se daří v prostředí vlhčích luk. V našich podmínkách můžete pěstovat venku bez obav druhy: F. michailowkyi, F. meleagris, F. persica, F. pontica, F. uva-vulpis, F. pallidiflora, F. eduardi a F. imperialis. Ostatní druhy většinou nesnáší naše klimatické podmínky, pěstují se proto v kontejnerech ve studených sklenících. Při výsadbě musíme zabránit vyschnutí cibulí (cibule řebčíků nejsou chráněny slupkou), vysazujte je co nejdříve po nákupu cibulí. Hloubka výsadby je 10 – 20 cm. Na jednom místě se nechávají více let. Přírodní druhy se dobře rozmnožují výsevem semen.
Lilie
Rod lilie obsahuje asi 100 původních druhů, z nichž vzniklo křížením několik tisíc odrůd a hybridů. Rod lilie obsahuje asi 100 původních druhů, z nichž vzniklo křížením několik tisíc odrůd a hybridů. Rostou prakticky na celé severní polokouli, nikoliv však jižně pod hranicí 20° severní zeměpisné šířky. Dorůstají výšky 15 - 250 cm, výška rostliny se mění podle druhu.
Morfologie
Cibule lilií se skládají z pevných a masitých šupin – přeměněných listů, které slouží jako zásobárna živin pro růst v příštím roce. Šupiny jsou připojeny ke krátkému stonku, který se nazývá podpučí. Vyrůstají z něj kořeny, šupiny a výhonky pro nový růst. Podle barvy šupin mohou být identifikovány botanické druhy. Po vystavení cibule světlu se barva může změnit.Lodyha může vyrazit přímo z cibule k povrchu půdy, nebo může bloudit pod zemí než vyrazí nad zem. Roznáší tak lodyžní cibulky. Tato forma růstu se nazývá stoloniferní. Pro výživu rostliny jsou velmi důležité lodyžní kořeny mezi cibulí a povrchem země. Výška lodyhy je podle druhů a hybridů od 10 do 250 cm. Květní stonky mohou být rozvětvené nebo nerozvětvené.
Tvar listů je od úzkých trávovitých k širokým kopinatým. Při odstranění květního poupěte se vytvoří více a větší pacibulky, jako alternativní reprodukční strategie rostliny. Okvětí se skládá ze šesti okvětních lístků. Tvar květů může být trubkovitý, miskovitý, turbanovitý nebo nálevkovitý.
Krása lilií nejlépe vynikne ve volných skupinách 3 – 5 rostlin jedné odrůdy. Většinou se pěkná skupina vytvoří po několika letech i z jednotlivé rostliny. Jsou také vynikající květiny k řezu a k rychlení.
Morfologie
Cibule lilií se skládají z pevných a masitých šupin – přeměněných listů, které slouží jako zásobárna živin pro růst v příštím roce. Šupiny jsou připojeny ke krátkému stonku, který se nazývá podpučí. Vyrůstají z něj kořeny, šupiny a výhonky pro nový růst. Podle barvy šupin mohou být identifikovány botanické druhy. Po vystavení cibule světlu se barva může změnit.Lodyha může vyrazit přímo z cibule k povrchu půdy, nebo může bloudit pod zemí než vyrazí nad zem. Roznáší tak lodyžní cibulky. Tato forma růstu se nazývá stoloniferní. Pro výživu rostliny jsou velmi důležité lodyžní kořeny mezi cibulí a povrchem země. Výška lodyhy je podle druhů a hybridů od 10 do 250 cm. Květní stonky mohou být rozvětvené nebo nerozvětvené.
Tvar listů je od úzkých trávovitých k širokým kopinatým. Při odstranění květního poupěte se vytvoří více a větší pacibulky, jako alternativní reprodukční strategie rostliny. Okvětí se skládá ze šesti okvětních lístků. Tvar květů může být trubkovitý, miskovitý, turbanovitý nebo nálevkovitý.
Krása lilií nejlépe vynikne ve volných skupinách 3 – 5 rostlin jedné odrůdy. Většinou se pěkná skupina vytvoří po několika letech i z jednotlivé rostliny. Jsou také vynikající květiny k řezu a k rychlení.
Rozmnožování cibulovin
Vyšlechtěné kultivary je nutné rozmnožovat vegetativně, aby se zachovaly jejich genetické vlastnosti. Nové kultivary cibulovitých a hlíznatých rostlin bývají chráněny autorským právem a jejich množení je možné pouze v licenci za poplatek. Z toho důvodu bývají nové odrůdy dražší, než odrůdy starší 20 až 30 let, kdy končí platnost autorských práv. Samovolné rozmnožování semeny je možné jen u některých botanických druhů. Mezi druhy které se dobře množí samovýsevem patří botanické šafrány, nepravidelně i sněženky a tovolíny. Na vlhkých místech se šíří samovýsevem ladoníky a puškinie. Vysévat můžeme i dymnivku dutou a bramboříky, které však velmi rychle ztrácejí klíčivost.
Tulipány II.
Při tulipánománii získali jejich pěstitelé velké zkušenosti s šlechtěním, pěstováním a skladováním a na konci 17. a začátku 18. století dokázali pokrýt vzrůstající poptávku obdivovatelů tulipánů. Už tehdy se obchodovalo s téměř 5000 odrůdami tulipánů, většinou ve velmi malých množstvích. Po sto letech se cibule tulipánů opět staly předmětem spekulace, ale jejich ceny se již nevyšplhaly do tak závratné výše. V 17. a 18. století byly velmi oblíbeny různobarevně proužkované tulipány. Teprve v roce 1901 zjistil japonský vědec Takami, že opylující hmyz hraje důležitou úlohu v přenosu viru, který způsobuje páskování tulipánů. Dobytí Střední Asie Ruskem umožnilo hledání a sbírání planě rostoucích tulipánů v Turkmenistánu, Uzbekistánu, Tadžikistánu, Arménii a na Kavkaze. Z Turkmenistánu pocházejí plané druhy – tulipán Kaufmannův (Tulipa kaufmanniana), tulipán Eichlerův (T. eichleri) a tulipán Greigův (T. greigii). Na hledání nových druhů tulipánů se významně podílel August von Regel od roku 1855 kurátor petrohradské botanické zahrady. MorfologieTulipány dorůstají podle odrůdy od 7 do 75 cm. Zásobním orgánem je sukničitá cibule, tvořená zdužnatělými bázemi listů, obalená kožovitou slupkou. Květy tulipánů mají zvonkovitý až trubkovitý tvar. Nejranější tulipány začínají kvést v březnu, pozdní kvetou v květnu.
Cibuloviny
Cibuloviny tvoří významnou skupinu květin pro moderní úpravu zahrad a parků. V rostlinné říši jsou to především poslové jara. Jejich krása však nevyniká jen na jaře, protože některé druhy rostou i v jiných ročních obdobích. Většina cibulnatých a hlíznatých rostlin se pěstuje v Nizozemí. Nejvíce jsou zastoupeny tulipány – na 7 500 ha, následují narcisy (1 500 ha), hyacinty (900 ha), kosatce (700 ha) a šafrány (500 ha).
Historie pěstování
Pěstování překrásných cibulovin lákalo lidi už před několika stoletími. Žádná jiná květina se nestala předmětem takových sběratelských vášní a spekulací, jako právě tulipán na počátku 17. století v Holandsku.
Morfologie
Cibule jsou zkrácené a zdužnatělé orgány převážně listového, ale také stonkového původu. Stonkový původ má tzv. podpučí, což je silně zkrácený stonek na kterém pak obvykle vyrůstají zdužnatělé báze listů. Cibule mohou být sukničité – tvořeny převážně rourkovitými zdužnatělými bázemi listů, šupinovité – které mají zdužnatělé drobné šupiny uspořádané na kuželovitém podpučí a svými okraji se částečně překrývají, nebo složené – v paždí šupin jsou cibulky sestavené kolem osy. Hlíza je zdužnatělá část stonku v různých jeho částech, obsahující rezervní zásoby živin. Najdeme je například u gladiolů, krokusů, dymnivek a bramboříků.
Historie pěstování
Pěstování překrásných cibulovin lákalo lidi už před několika stoletími. Žádná jiná květina se nestala předmětem takových sběratelských vášní a spekulací, jako právě tulipán na počátku 17. století v Holandsku.
Morfologie
Cibule jsou zkrácené a zdužnatělé orgány převážně listového, ale také stonkového původu. Stonkový původ má tzv. podpučí, což je silně zkrácený stonek na kterém pak obvykle vyrůstají zdužnatělé báze listů. Cibule mohou být sukničité – tvořeny převážně rourkovitými zdužnatělými bázemi listů, šupinovité – které mají zdužnatělé drobné šupiny uspořádané na kuželovitém podpučí a svými okraji se částečně překrývají, nebo složené – v paždí šupin jsou cibulky sestavené kolem osy. Hlíza je zdužnatělá část stonku v různých jeho částech, obsahující rezervní zásoby živin. Najdeme je například u gladiolů, krokusů, dymnivek a bramboříků.
Tulipány
Tulipán roste planě v Číně, Japonsku, Koreji, Turecku, severní Africe, na Balkáně a v jižní Itálii a Francii. Většinou roste v oblastech s velmi nízkými teplotami v zimě a krátkým vegetačním obdobím s následným suchem a vedry. Z původních druhů vzniklo šlechtěním asi 6 000 odrůd. Tulipány se využívají jako řezané květiny, k pěstování v zahradě, nebo v květináči. Tulipány se dělí do 15 základních skupin a několika podskupin. Dají se též rozdělit na 2 základní skupiny – zahradní a botanické tulipány. Botanické tulipány zahrnují greigii, kaufmanniana, fosteriana hybridy a všechny původní botanické druhy a jejich variety.
Historie pěstování
Tulipány začaly být oceňovány jako zahradní rostliny v 15. a 16. století v Turecku, v zahradách sultánů Mohameda II. (Nehmet el Fatih 1451 – 1481) a Sulejmana Velikého (1520 – 1566). V Botanických zahradách v Evropě se první tulipány objevily v císařské botanické zahradě ve Vídni. První cibule obdržel jeho správce Clausius (Charles de l’Ecluse) od velvyslance rakouského císaře v Turecku de Busbecqa v roce 1573. Když Clausius opustil z náboženských důvodů v roce 1592 Vídeň, vzal cibule tulipánů sebou do botanické zahrady v Leidenu v Holandsku, kde byl ustanoven ředitelem. Svoji neochotou cibule tulipánů rozdělovat a prodávat, vzbudil o tulipány velký zájem a cena nabídek za cibule tulipánů rychle stoupala. S rozšířením cibulek mimo botanické zahrady se s nimi začalo intenzívně obchodovat a jejich cena neustále rostla, až v roce 1637 ceny tulipánů prudce a náhle klesly.
Historie pěstování
Tulipány začaly být oceňovány jako zahradní rostliny v 15. a 16. století v Turecku, v zahradách sultánů Mohameda II. (Nehmet el Fatih 1451 – 1481) a Sulejmana Velikého (1520 – 1566). V Botanických zahradách v Evropě se první tulipány objevily v císařské botanické zahradě ve Vídni. První cibule obdržel jeho správce Clausius (Charles de l’Ecluse) od velvyslance rakouského císaře v Turecku de Busbecqa v roce 1573. Když Clausius opustil z náboženských důvodů v roce 1592 Vídeň, vzal cibule tulipánů sebou do botanické zahrady v Leidenu v Holandsku, kde byl ustanoven ředitelem. Svoji neochotou cibule tulipánů rozdělovat a prodávat, vzbudil o tulipány velký zájem a cena nabídek za cibule tulipánů rychle stoupala. S rozšířením cibulek mimo botanické zahrady se s nimi začalo intenzívně obchodovat a jejich cena neustále rostla, až v roce 1637 ceny tulipánů prudce a náhle klesly.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)