Jetel luční

Jetel luční má latinský název Trifolium pratense.
Název naprosto jasně ukazuje, kde je hlavní místo výskytu této rostliny. Jde hlavně o různé louky. Ale je také u okrajů cest, na trávnících a nebo ve světlejších lesích.
Jetel luční dorůstá do výšky deset až třicet centimetrů. Květy má červené či narůžovělé a květní hlávky se objevují od května do září. Mají kulovitý nebo vejčitý tvar a průměr až dva centimetry. Listy má zpeřené, trojčetné, jsou zeleně skvrnité.
Jetel luční je významnou hospodářskou rostlinou. Je to kvalitní pícnina s vysokým obsahem bílkovin a minerálů (i když dobytek, který se krmí téměř výlučně jetelem může mít problémy s rozmnožováním, z důvodu vyššího množství estrogenu, který jetel obsahuje). Je využíván také v léčitelství proti průjmům či obecně otravám jídlem. Má močopudné účinky, občas se používá i pro vykašlávání a proti astmatu. Nejčastěji se podává v podobě různých čajů, kdy na přibližně čtvrt litru vody se použije tři lžíce sušených květů. Této rostlině je obecně připisován velmi pozitivní vliv na člověka. Přesněji čtyřlístky mají jejich majiteli přinášet štěstí.

Jaterník trojlaločný

Jaterník trojlaločný (také občas Jaterník podléška) má latinský název Hepatica nobilis.
Jde o rostlinu, která se nejčastěji vyskytuje v listnatých lesích různého typu, ale je možno na ni narazit taktéž v lesích smíšených.
Jaterník trojlaločný dorůstá pěti až patnácti centimetrů. Modré (zřídka kdy se mohou objevit i bělavé) kvítky rostou v březnu a dubnu, jedná se o jednu z prvních rostlinek, které přináší barvy do lesů po zimě. Květ má průměr až tři centimetry a skládá se z šesti až devíti korunních lístků. Pod květem se nachází tři celkorajné listeny, které připomínajím kalich. Jaterník kvete bez listů, ty se objevují po odkvětu. Listy má rostlina trojlaločné, přízemní dlouze řapíkaté.
Za název rostlina vděčí využívání v lidové medicíně, kdy byla používána na léčení hlavně jaterních (protože její listy připomínaly tvar jater a zásada léčit podobné podobným i když jen vizuálně je zde od pradávna - svého času na tomto principu se medicína opírala) a žlučníkových problémů. Čerstvé listy byly přikládány na rány. Listy i květy se vařilo a vzniklou tekutinu se používalo také například při zánětu spojivek, žloutence, migrénách či horečce. Dneska se již jaterník v klasické medicíně nevyužívá, protože rostlina sice má některé pozitivní vlastnosti, ale je také jedovatá. Na jediné využití je možno narazit v homeopatii a různých léčitelstvích opírajících se o tradici a šamanské zvyky.

Hořec Clusiův

Hořec Clusiův má latinský název Gentiana clusii.
Jde o vysokohorskou trvalku, která se vyskytuje ve výškách 1200 až 2600 metrů. Je vápnomilná a preferuje slunečná místa.V Česku se nevyskytuje, ale je možné na něj narazit na Slovensku - v Tatrách patří mezi relativně časté rostliny (od 950 metrů), ale je chráněná (největším nebezpečím pro ni jsou nedisciplinovaní turisté, kteří se pohybují mimo vyznačené trasy). Občas se objevuje na skalkách.
Hořec Clusiův je spíše drobnější rostlinka, která dorůstá do velikosti kolem osmi centimetrů. Hořec Clusiův má zářívě modré zvonkovité květy, které se objevují od dubna do srpna. Špičaté a kopinaté kališní zuby dosahájí poloviční délky trupky. Stonek je nerozvětvený, bývá většinou dosti krátý. Kopinaté listy, na okrajích drsné, vytvářejí přízemní růžice a mají výraznou zelenou barvu.Plodí přibližně šesticentimetrové tobolky plné drobných tmavých semínek.
Jméno rostlina získala podle francouzského lékaře a botanika Julese Charlese de l'Écluse, který žil v 16. a na začátku sedmnáctého století a je považován za  pravděpodobně nejvýznamnějšího botanika své doby (jako první přistupoval k rostlinám a jejich popisu z moderního vědeckého pohledu). Je považován také za prvního mykologa. Zakládal botanické zahrady.

Ječmen

Ječmen setý má latinský název Herdeum vulgare (ječmen obecně to je více jak dvacet různých druhů této rostliny).
Pochází z mírného pásma severní polokoule, první důkazy jeho užitkového pěstování pochází z pradávného Blízkého východu (jde o období kolem sedmého tisíciletí před naším letopočtem). Díky rychlému růstu je to rostlina, kterou je možno pěstovat i v severních chladnějších oblastech. Pěstuje se převážně jako ozimná plodina.
Jde o rostlinu, která já kolem jednoho metru výšky. Kvete v červnu až v červenci. Tvar klasu záleží od druhu je čtyř a nebo šesti řadý, pět až osm centimetrů dlouhý. Klásky se nachází na stupňovitém vřetenu. Jsou tříkvěté s velmi dlouhými osinamy. Delší lysá ouška listů objímají celé stéblo.
Ječmen obecně patří mezi velmi důležité obiloviny (je pátou nejvíce pěstovanou na světě). Používá se jednak jako krmivo a také pro výrobu krupice a krup. Velký význam má i v pivovarnictví a při výrobě ušlechtilých destilátů, kde je využíván pro výrobu sladu

Žito

Žito seté má latinský název Secael cereale.

Žito jako obilovina pochází z teplých spíše stepnějších míst Blízkého Východu či Střední Asie - zde je možné stále narazit na divoké druhy. Dokáže růst na půdách všech typů, výskyt je až do přibližně 1200 metrů nad mořem.

Žito je rostlina, která dorůstá do výšky jednoho až dvou metrů. Květy se objevují v květnu až v červnu. Opyluje je vítr. Má čtyřhranný klas, který je převislý. Má mezi osmi až patnácti centimetry. Skládá se z většího množství dvoukvětých klásků. Pluchy jsou až osm milimetrů dlouhé a osina má až tři centimetry. Listy mají krátká a lysá ouška.

Žito má v porovnání s pšenicí výhodu, že je výrazně méně náročné na půdu či přírodní podmínky (docela dobře snáší i mrazy) a že se mu také daří ve větších výškách. Převážně se pěstuje jako ozim a na různé chlebové mouky - základem dobrého klasického chleba je žitný kvásek. Slouží k pálení kořalek a také jako krmivo pro dobytek. Žitná sláma byla využívána často na došky nebo jako podestýlka pro hospodářská zvířata.

Pšenice

Pšenice obecná má latinský název Triticum aesitivum.

Původně jde o luční rostlinu, která ale dnes roste hlavně na polích celého světa. Daří se jí v půdach bohatších na živiny, dobře roste do výšky kolem tisíce metrů nad mořem.

Pšenice dorůstá do výšky jeden až půl druhého metru. Má vzpřímený čtyř stranný klas, který má více jak pět centimetrů (velikost klasu a zrna velmi často závisí na podmínkách a kvalitě půdy na které pšenice roste). Pluchy má bez osin s krátkou a tenkou špičkou. Při základů listů jsou vidět výrazná ouška. Obecně ale pšenice má kolem dvaceti různých druhů, které se od sebe v různých detailech liší.

Pšenice je asi nejvýznamnější evropskou či euroatlantickou obilovinou. Vyrábí se z ní hlavně bílá mouka, která je nepostradatelná jak v kuchyni tak při výrobě chleba. Také slouží k produkci krup, otrub, ale také například piva. Pěstování pšenice se objevuje již před nějakými osmi tisíci lety. Její význam dokázali ocenit i v dobách antiky Egypťané či Řekové zasvěcováním ji svým božstvům. Dnes se pěstuje jako ozim i jako jařina.

Třtina křovištní

Třtina křovištní má latinský název Calamagrostis epigejos.
Tato rostlina roste jako jiné třtiny na březích vod, najdeme ji ale také na mýtinách či ve světlejších lesích.
Jde o rostlinu, která dorůstá až do výšky půl druhého metru. Celá rostlina má šedozelenou barvu. Kvete od od konce května či spíše většinou od června až do srpna. Její lata je klubkovitě laločnatá a až třicet centimetrů dlouhá. Listy má pět až deset milimetrů široké, jsou oboustranně drsné. Bývají až tři čtvrtě metru dlouhé. Dlouhá stébla mají až čtyři kolénka a pod latou jsou mírně drsnější.
Jde o dosti expanzivní rostlinu, která je schopná vytlačit jakoukoliv konkurenci a proto je její rozmnožování občas větším problémem v různých zanedbanějších parcích.

Suchopýr širolistý

Suchopýr širolistý má latinský název Eriophorum latifolium.

Pro svůj růst si suchopýr širolistý vybírá slatinná rašeliniště či močálovité louky. Vyskytuje se i v dvou tisíci metrech nad mořem. V naší zemi se sice vyskytuje, ale není příliš obvyklý. Občas se vysazuje jako ozdoba různých rybníčků a jezírek na zahradách.

Jedna se o rostlinu která dorůstá až do šedesáticentimetrové výšky. Květy až po dvanácti rostou v převislých klasech. Objevují se v dubnu a květnu, později plodí trojhranné nažky. Květy, které suchopýr širolistý zdobí, rostou ma trojhranném stonku. Má spíše drobné pětimilimetrové lístečky, které vybíhají do trojhranné špičky.

Hlístník hnízdák

Hlístník hnízdák má latinský název Neottia nidus-avis.

Tato rostlina si vybírá pro svůj růst jehličnaté či dubové a bukové lesy, preferuje stinnější stanoviště.

Jde o jednu z našich orchidejí i když si to možná člověk, který na ni v lese poprvé narazí ani neuvědomí. Jde klasický příklad mykorrhizy, kdy rostlina žije v symbióze s houbami a pro svůj růst proto vůbec nevyužíva fotosyntézu. Dorůstá se až do půlmetrové výšky. Má světle hnědé květy vyrůstající v hroznu - jejich počet je převážně od deseti do třiceti, které kvetou v květnu a červnu (ne vždy ale můžete její květy spatřit, protože dokáže kvést i pod zemí). Květ se objevuje až v devátém roce života této rostliny. Lodyhu má nejdříve žlutou a v pozdějším věku nahnědlou až hnědou, občas se na ní objeví šupinaté listy v počtu čtyřech až pěti. Hlístník hnízdák plodí tobolky.

Kopřiva dvoudomá

Kopřiva dvoudomá má latinský název Urtica dioica.

Tato rostlina se původně vyskytuje na všemožných rumištích či na okrajích cest. Ale jako velmi invazivní plevel se dokáže rozšířit téměř kamkoliv a člověk na ní narazí po celém území naší republiky.

Jde o rostlinu, která může dorůstat až do výšky téměř půl druhého metru. Má nepříliš výrazné zelenkavé květy, které se objevují od června do října. Květy jsou ale delší než listy, které má hrubě pilovité a jsou pokryté žahavými chlupy. Lodyhu má kopřiva dvoudomá hranatou.

Tato rostlina má velmi široké využití. V drobných chovech se využívá jako krmivo pro husy či kachny (ale přítomnost kopřivy dvoudomé v krmivu je blahodárné i například pro dobytek - samozřejmě až po uvadnutí, kdy přestane žahat), mladé rostlinky jsou vítaným a zdravým "krmivem" i pro člověka. Zvláště na jaře, v okolí velikonoc, je často využívána a to jako salát či hlavně do různých velikonočních nádivek. Ale využití je ještě mnohem více, jde o léčivou bylinu, která má velmi široké využití, dá se z ní dělat vlákna, je možné ji využít v kosmetice a také dokáže být velmi užitečným hnojivem na našich zahrádkách.

Pcháč obecný

Pcháč obecný má latinský název Cirsium vulgare.

Roste na zaplevelených polích, úhorech, pastvinách, rumištích a také při okrajích cest a v příkopech. Objevit se může i na kraji lesa, pokud je místo dostatečně světlé. Její výskyt je výrazným znamením pro větší obsah dusíku v půdě.

Pcháč obecný může dorůst až do téměř dvoumetrové výšky. Jeho fialový květ je až čtyři centimetry velký, úbory se objevují převážně po dvou nebo po třech. Kvete od července do září. Listy mají výrazné ostnaté zuby, vybíhají do delšího ostnu. Listy jsou na spodní straně bíle plstnaté. Plodí tří až čtyř milimetrové nažky, které jsou rozšiřovány větrem.

Kostival lékařský

Kostival lékařský má latinský název Symphytum officinale.

Vybírá si vlhčí lužní lesy a mokré louky, roste i na březích vodních toků a v příkopech. Zřídka můžete na kostival lékařský narazit i na zahradách.

Dorůstá do výšky až sto centimetrů. Jeho červené až fialové květy (občas také bělavé či nažloutlé) se objevují od května do července. Jsou do dvou centimetrů veliké, jejich tvar je zvonkovitý. Stonek je dutý a z vnější strany chlupatý. Větví se od základu. Listy jsou také štětinatě chlupaté, po stonku sbíhavé a podlouhlé. Mají až čtvrt metrovou velikost.

Jde o tradiční léčivou bylinu. Jak i jeho název naznačuje používala se při léčení zlomených kostí. Dříve se používal i vnitřně, ale dnes víme, že může to mít i nežádoucí účinky, proto se s ním nejčastěji setkáme jen v podobě různých mastí. Jsou ale země, kde jeho užití bylo pro jistotu zakázáno úplně.

Koniklec obecný

Koniklec obecný má latinský název Pulsatilla vulgaris.

Tato luční květina si pro svůj růst vybírá převážně sušší louky a trávníky. Má ráda vápenitou půdu. Lze na ní narazit také v sušších borových hájích a na slunečných svazích. Bývá občas vysazována na zahrádky, protože patří mezi květiny co relativně brzy kvetou a těší tak po únavné zimě oko. Na zahradách se člověk setká s větším množstvím jejích hybridů.

Jde o drobnější květinku, která dorůstá do deseticentimetrové výšky. Její hezké fialové chlupaté květy, které mají do šesti centimetrů velikosti, se objevují od března do začátku května. Pod květem se nachází tři listeny a po odkvetení se objeví dva až tři krát zpeřené chlupaté přízemní listy, které se plně rozvinou až v létě.

Koniklec obecný je jedovatá rostlina, relativně často využívaná při výrobě různých homeopatických léčiv. Tyto léky mají údajně působit během těhotenství, kdy mají upravovat náladu pacientek, buď je uklidňovat a nebo rozveselovat. Také má údajně během požehnaného stavu pomáhat s pitným režimem a při žaludečních problémech způsobených tučným nebo studeným pokrmem. Případné využití těchto léčiv je ale dobré konzultovat s lékařem, protože přeci jen protoanemonin, který koniklec obsahuje je jed, normálně vyvolávající průjmy a zvracení.

Kakost smrdutý

Kakost smrdutý má latinský název Geranium robertianum - za název vděčí svatému Robertovi, který jako první poukázal na jeho léčivé vlastnosti a také je začal využívat (odkaz na tohoto katolického světce není jen v latinském názvu, ale také v pojmenováních italských či francouzských - Geranio di San Roberto, Geranium herbe-a-Robert ).

Tato lesní květina se nejčastěji vyskytuje v lesích (je jí více méně jedno, jakého druhu ty lesy jsou), najdeme ji také na skálách a na zdech. Dorůstá až do půlmetrové výšky. Její kvítky jsou růžové, korunní lístky má až centimetr dlouhé, kališní lístky mají něco kolem šesti milimetrů. Kakost smrdutý kvete od května až do září. Rostlina je chlupatá, listy má troj až pěti četné. Lodyha rostliny je červená. Název získala díky nepříjemnému zápachu, jaký tato květina jako celek vydává.

Rostlina byla často využívána v lidovém léčitelství. Sběr probíhal v době květu.  Rozmačkaná byla přikládána na různé rány či vředy, měl působit i na nežity (jiné léčby nežitů viz zde) nebo na ekzém. Kakost také sloužil k zastavování krvácení z nosu či na průjmy. Byl dlouhou dobu považován za klasické přírodní léčivo na vitiligo. Používal se v podobě nálevu, který se vytvářelo tak, že na jednu lžičku sušené byliny se nalila sklenice vroucí vody a vše se nechalo louhovat přibližně patnáct minut. Tento nálev z kakostu se měl pít třikrát denně a dal se využít i na výplach dutiny ústní. Také se z něj často vyráběla užitečná domácí mast, která se využívala podobně jako rozmačkaná rostlina a navíc měla i účinky na různé zapařeniny.

Koniklec alpínský

Koniklec alpínský má latinský název Pulsatilla alpina.

Jde o rostlinu, která si pro svůj růst vybírá opravdu velké výšky. Výskyt začíná kolem tisíce metrů, ale velmi obvyklý je také její růst nad dvojnásobkem této výšky. U nás se vyskytuje v Krkonoších, kde ji můžeme spatřit kvést i na vrcholcích hor.

Jde, jako to u horských květin je obvyklé, o spíše menší rostlinku, dorůstá maximálně do třiceticentimetrové velikosti. Má zářivě bílé kvítky o max čtyřcentimetrovém průměru. Podkvětní listeny rostou na krátkém tlustším řapíku. Dolní listy jsou trojčetné, objevují se na nich řidší chloupky.

Koniklec alpínský je jedovatý.

Kosatec žlutý

Kosatec žlutý má latinský název Iris pseudacorus.

Tuto krásnou květinu, kterou by člověk spíše čekal někde v květinářství či ve váze, můžeme potkat i ve volné přírodě na březích různých vod. Má také ráda lužní lesy, různé mokřiny a také vlhčí příkopy. Vysazuje se také u různých zahradních rybníčků.

Kosatec žlutý dorůstá do výšky až metr dvacet. Má žluté květy, které se objevují od května do června. Jeho květ je až deset centimetrů dlouhý. Tato rostlina má až tři centimetry široké listy mečovitého tvaru, které dosahují téměř délky celé květiny čili mohou být až jeden metr dlouhé. Jeho plody, kterými jsou tobolky, se rozšiřují převážně vodou.

Pozor, kosatec žlutý je jedovatá rostlina. Otrava může způsobit krvavé průjmy.

Blatouch bahenní

Blatouch bahenní má latinský název Caltha palustris.

Jeho název naznačuje, že má rád vlhká místa. Proto se s ním můžete potkat pouze v mokrých příkopech, na březích vod, v lužních lesích a hlavně na různých bažinatých loukách. Nevyžaduje nějak bohatou půdu, důležitá je vlhkost a také přístup ke světlu. Pro zemědělce je významným znakem, že půda je příliš vlhká. Na polích se likviduje kosením mladých rostlin a následným vysoušením zeminy. 

Kytička dorůstá do pětatřiceti centimetrové výšky. Její až téměř pět centimetrů veliké žluté květy se objevují v březnu a červnu. Nachází se na konci poléhavého, ale i vzpřímeného dutého stonku. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté. Barvu mají tmavě zelenou. Čepel je srdčitá, na koraji zubatá a bývá až patnáct centimetrů široká. Blatouch bahenní plodí hvězdovité měchýřky.

Blatouch bahenní se občas vysazuje jako ozdobná rostlina na okrajích různých jezírek a rybníčků, které svou výrazně žlutou barvou může příjemně oživit. Dobytek se jí převážně vyhýbá, protože  tato rostlina je mírně jedovatá. Přimíchaná do směsi krmiva ale nezpůsobí otravu, maximálně má mírně močopudný vliv.

Olše zelená

Olše zelená má latinský název Alnus virdis.

Pro svůj růst si vybírá vlhčí kamenité svahy, břehy potoků nebo okraje taktéž vlhčích lesů. Někdy bývá vysazována pro zpevňování svahů, vyskytuje se i v živých plotech.

Jde o keř dorůstající až do trojmetrové výšky. Olše zelená bývá široce rozvětvená (více kmenů je docela obvyklá záležitost). Její borka je načernalá. Listy má střídavé až osm centimetrů dlouhé s dvoucentimetrovým řapíkem. Na vrchní části jsou tmavozelené, dolní část je světlejší, jsou na ní vidět hnědé úžlabní chloupky. Okraj listů je dvakrát pilovitý. Jehnědy jsou při vykvetení (které je v dubnu a květnu) až šest centimetrů dlouhé.
Plodem je šištice. K vegetativnímu rozmnožování slouží kořeny, přesněji jejich početné výhonky. 

Javor babyka

Javor babyka má latinský název Acer campestre.

Vybírá si pro svůj růst světlejší listnaté porosty. Můžeme ho také najít na různých slunnějších stráních či v živých plotech nebo na ulicích. Nemá rád chladná místa. Strom se dorůstá přibližně sto padesáti let.

Javor babyka je hodně rozvětvený strom, který vytváří velmi bohatou korunu a dorůstá do přibližně patnáctimetrové výšky. Má tlustou černohnědou a šupinatou borku. Mladé větvičky javoru obsahují šťávu. Listy má vstřícné, čepel je až osm centimetrů dlouhá, řapík může mít centimetrů sedm. Na listu je jasně vidět pět laloků, vespod jsou měkce chlupaté. V květnu se objevují žlutozelené květy, jsou v latách po deseti až dvaceti. V září dozrávají dvounažky, které díky svým křídlům se velmi dobře ve větru rozšiřují a tím umožňují rozmnožování javoru. Jejich lidový název je čapí nůsky. 

Javor babyka má dřevo, které je pro své kvality a barvu velmi oblíbeno mezi truhláři.

Lípa velkolistá

Lípa velkolistá má latinský název Tilia platyphyllos.

Jde o strom který se objevuje ve smíšených listnatých lesích. Objevit ho můžeme i na horách či stráních, bývá vysazován do stromořadí.

Lípa velkolistá je velký strom se širokou korunou, který může dorůstat až do čtyřicetimetrové výšky. Má hustě žebrovanou podélně rozpraskanou šedivou borku. Listy rostou střídavě, jsou nesouměrně srdčité, zašpičatělé. Vyrůstají z řapíku až pět centimetrů dlouhého a samy mají délku až patnáct centimetrů. Okraje listů jsou ostře pilovité. Jsou oboustranně měkce chlupaté, na spodní části mají bílé úžlabní chloupky. Kvete žlutě v červnu. Květenství mají dva až pět oboupohlavních kvítků, které jsou přibližně půl druhého centimetru veliké. Květenství je převislé, ukrývá se pod listy. Lípa velkolistá vydává intensivní vůni, přitahuje hmyz, který květy opyluje a je také zdrojem kvalitních lipových medů. V září na lípě dozrávají plstnaté nažky v počtu čtyřech až pěti. Rozšiřuje je vítr.

Jde o dlouhověký strom, lípa velkolistá se může dožít až tisíce let. Její dřevo se využívá jak v nábytkářství, tak ale i v řezbářství. Její květy pomáhají při pocení a různých drobnějších nachlazeních (ale seznam pozitivních vlastností je mnohem delší - velmi významný je jejich pozitivní vliv na naši nervovou soustavu) a jsou často sbírány do domácích bylinných lékárniček (a nebo přímo kupovány v lékárnách buď samostatně nebo jako součást různých směsí). Květ lípy účinkuje nejen v různých čajích a nálevech, ale také pokud je přidáván do koupelí. Má také další pozitivní účinky a to například na krev či na svaly. Sbírá se na konci června a v červenci během suchých dnů (stříhá se špičky větviček a drogu se později odděluje až doma).  Květ se suší při teplotě přibližně čtyřicet stupňů. Dřevěné uhlí které se používá při nevolnostech je také vytvářeno z lípy, ale pro změnu z jejího dřeva.