Kakost smrdutý

Kakost smrdutý má latinský název Geranium robertianum - za název vděčí svatému Robertovi, který jako první poukázal na jeho léčivé vlastnosti a také je začal využívat (odkaz na tohoto katolického světce není jen v latinském názvu, ale také v pojmenováních italských či francouzských - Geranio di San Roberto, Geranium herbe-a-Robert ).

Tato lesní květina se nejčastěji vyskytuje v lesích (je jí více méně jedno, jakého druhu ty lesy jsou), najdeme ji také na skálách a na zdech. Dorůstá až do půlmetrové výšky. Její kvítky jsou růžové, korunní lístky má až centimetr dlouhé, kališní lístky mají něco kolem šesti milimetrů. Kakost smrdutý kvete od května až do září. Rostlina je chlupatá, listy má troj až pěti četné. Lodyha rostliny je červená. Název získala díky nepříjemnému zápachu, jaký tato květina jako celek vydává.

Rostlina byla často využívána v lidovém léčitelství. Sběr probíhal v době květu.  Rozmačkaná byla přikládána na různé rány či vředy, měl působit i na nežity (jiné léčby nežitů viz zde) nebo na ekzém. Kakost také sloužil k zastavování krvácení z nosu či na průjmy. Byl dlouhou dobu považován za klasické přírodní léčivo na vitiligo. Používal se v podobě nálevu, který se vytvářelo tak, že na jednu lžičku sušené byliny se nalila sklenice vroucí vody a vše se nechalo louhovat přibližně patnáct minut. Tento nálev z kakostu se měl pít třikrát denně a dal se využít i na výplach dutiny ústní. Také se z něj často vyráběla užitečná domácí mast, která se využívala podobně jako rozmačkaná rostlina a navíc měla i účinky na různé zapařeniny.

Koniklec alpínský

Koniklec alpínský má latinský název Pulsatilla alpina.

Jde o rostlinu, která si pro svůj růst vybírá opravdu velké výšky. Výskyt začíná kolem tisíce metrů, ale velmi obvyklý je také její růst nad dvojnásobkem této výšky. U nás se vyskytuje v Krkonoších, kde ji můžeme spatřit kvést i na vrcholcích hor.

Jde, jako to u horských květin je obvyklé, o spíše menší rostlinku, dorůstá maximálně do třiceticentimetrové velikosti. Má zářivě bílé kvítky o max čtyřcentimetrovém průměru. Podkvětní listeny rostou na krátkém tlustším řapíku. Dolní listy jsou trojčetné, objevují se na nich řidší chloupky.

Koniklec alpínský je jedovatý.

Kosatec žlutý

Kosatec žlutý má latinský název Iris pseudacorus.

Tuto krásnou květinu, kterou by člověk spíše čekal někde v květinářství či ve váze, můžeme potkat i ve volné přírodě na březích různých vod. Má také ráda lužní lesy, různé mokřiny a také vlhčí příkopy. Vysazuje se také u různých zahradních rybníčků.

Kosatec žlutý dorůstá do výšky až metr dvacet. Má žluté květy, které se objevují od května do června. Jeho květ je až deset centimetrů dlouhý. Tato rostlina má až tři centimetry široké listy mečovitého tvaru, které dosahují téměř délky celé květiny čili mohou být až jeden metr dlouhé. Jeho plody, kterými jsou tobolky, se rozšiřují převážně vodou.

Pozor, kosatec žlutý je jedovatá rostlina. Otrava může způsobit krvavé průjmy.

Blatouch bahenní

Blatouch bahenní má latinský název Caltha palustris.

Jeho název naznačuje, že má rád vlhká místa. Proto se s ním můžete potkat pouze v mokrých příkopech, na březích vod, v lužních lesích a hlavně na různých bažinatých loukách. Nevyžaduje nějak bohatou půdu, důležitá je vlhkost a také přístup ke světlu. Pro zemědělce je významným znakem, že půda je příliš vlhká. Na polích se likviduje kosením mladých rostlin a následným vysoušením zeminy. 

Kytička dorůstá do pětatřiceti centimetrové výšky. Její až téměř pět centimetrů veliké žluté květy se objevují v březnu a červnu. Nachází se na konci poléhavého, ale i vzpřímeného dutého stonku. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté. Barvu mají tmavě zelenou. Čepel je srdčitá, na koraji zubatá a bývá až patnáct centimetrů široká. Blatouch bahenní plodí hvězdovité měchýřky.

Blatouch bahenní se občas vysazuje jako ozdobná rostlina na okrajích různých jezírek a rybníčků, které svou výrazně žlutou barvou může příjemně oživit. Dobytek se jí převážně vyhýbá, protože  tato rostlina je mírně jedovatá. Přimíchaná do směsi krmiva ale nezpůsobí otravu, maximálně má mírně močopudný vliv.

Olše zelená

Olše zelená má latinský název Alnus virdis.

Pro svůj růst si vybírá vlhčí kamenité svahy, břehy potoků nebo okraje taktéž vlhčích lesů. Někdy bývá vysazována pro zpevňování svahů, vyskytuje se i v živých plotech.

Jde o keř dorůstající až do trojmetrové výšky. Olše zelená bývá široce rozvětvená (více kmenů je docela obvyklá záležitost). Její borka je načernalá. Listy má střídavé až osm centimetrů dlouhé s dvoucentimetrovým řapíkem. Na vrchní části jsou tmavozelené, dolní část je světlejší, jsou na ní vidět hnědé úžlabní chloupky. Okraj listů je dvakrát pilovitý. Jehnědy jsou při vykvetení (které je v dubnu a květnu) až šest centimetrů dlouhé.
Plodem je šištice. K vegetativnímu rozmnožování slouží kořeny, přesněji jejich početné výhonky. 

Javor babyka

Javor babyka má latinský název Acer campestre.

Vybírá si pro svůj růst světlejší listnaté porosty. Můžeme ho také najít na různých slunnějších stráních či v živých plotech nebo na ulicích. Nemá rád chladná místa. Strom se dorůstá přibližně sto padesáti let.

Javor babyka je hodně rozvětvený strom, který vytváří velmi bohatou korunu a dorůstá do přibližně patnáctimetrové výšky. Má tlustou černohnědou a šupinatou borku. Mladé větvičky javoru obsahují šťávu. Listy má vstřícné, čepel je až osm centimetrů dlouhá, řapík může mít centimetrů sedm. Na listu je jasně vidět pět laloků, vespod jsou měkce chlupaté. V květnu se objevují žlutozelené květy, jsou v latách po deseti až dvaceti. V září dozrávají dvounažky, které díky svým křídlům se velmi dobře ve větru rozšiřují a tím umožňují rozmnožování javoru. Jejich lidový název je čapí nůsky. 

Javor babyka má dřevo, které je pro své kvality a barvu velmi oblíbeno mezi truhláři.

Lípa velkolistá

Lípa velkolistá má latinský název Tilia platyphyllos.

Jde o strom který se objevuje ve smíšených listnatých lesích. Objevit ho můžeme i na horách či stráních, bývá vysazován do stromořadí.

Lípa velkolistá je velký strom se širokou korunou, který může dorůstat až do čtyřicetimetrové výšky. Má hustě žebrovanou podélně rozpraskanou šedivou borku. Listy rostou střídavě, jsou nesouměrně srdčité, zašpičatělé. Vyrůstají z řapíku až pět centimetrů dlouhého a samy mají délku až patnáct centimetrů. Okraje listů jsou ostře pilovité. Jsou oboustranně měkce chlupaté, na spodní části mají bílé úžlabní chloupky. Kvete žlutě v červnu. Květenství mají dva až pět oboupohlavních kvítků, které jsou přibližně půl druhého centimetru veliké. Květenství je převislé, ukrývá se pod listy. Lípa velkolistá vydává intensivní vůni, přitahuje hmyz, který květy opyluje a je také zdrojem kvalitních lipových medů. V září na lípě dozrávají plstnaté nažky v počtu čtyřech až pěti. Rozšiřuje je vítr.

Jde o dlouhověký strom, lípa velkolistá se může dožít až tisíce let. Její dřevo se využívá jak v nábytkářství, tak ale i v řezbářství. Její květy pomáhají při pocení a různých drobnějších nachlazeních (ale seznam pozitivních vlastností je mnohem delší - velmi významný je jejich pozitivní vliv na naši nervovou soustavu) a jsou často sbírány do domácích bylinných lékárniček (a nebo přímo kupovány v lékárnách buď samostatně nebo jako součást různých směsí). Květ lípy účinkuje nejen v různých čajích a nálevech, ale také pokud je přidáván do koupelí. Má také další pozitivní účinky a to například na krev či na svaly. Sbírá se na konci června a v červenci během suchých dnů (stříhá se špičky větviček a drogu se později odděluje až doma).  Květ se suší při teplotě přibližně čtyřicet stupňů. Dřevěné uhlí které se používá při nevolnostech je také vytvářeno z lípy, ale pro změnu z jejího dřeva.

Borovice kleč

Borovice kleč má latinský název Pinus mugo.

Na kleč narazíme spíše v horských podmínkách a to i nad horní hranici lesa. Roste na všech typech půd, můžeme ji potkat jak na slunných vršcích tak i v hlubokém stínu. Roste také na rašeliništích.

Jde o velký vícekmenný (lze ale narazit i na jednokmenné exempláře, i když nejsou až tak obvyklé jako vícekmenná verze) keř, který převážně dorůstá až do dvoumetrové výšky. Má podélně rozpraskanou šupinatou borku černošedé barvy. Jehlice mají tuhou špičku, jsou dva až osm centimetrů dlouhé a na okrajích jemně pilované. Jde o jednodomou rostlinu, která kvete od června do července. Má mnoho půl druhého centimetru velkých vítků, květenství je růžové až načervenalé. Květy má borovice kleč opylované větrem, plodem jsou šišky až sedm centimetrů dlouhé. K vysemeňování dochází až v druhém roce na konci podzima.

Borovice kleč má význam i řekněme hospodářský. Vysazuje se (díky tomu, že je velmi přizpůsobivá) například pro zpevnění písečných přesypů - zvláště pomáhá chránit mořské duny, také je sázena často na svahy, kde se často vyskytují laviny. Z jehličí lze získat olejíček a na Balkáně (zvláště v Bulharsku) s z něj připravuje nálev či čaj.

Trnovník bílý - akát

Trnovník bílý (někdy také Trnovník akát) má latinský název Robinia pseudoacacia.

Tento listnatý strom či keř sice pochází z Ameriky, ale v našich podmínkách zdomácněl a velmi často se vyskytuje jako de facto plevel. Pro svůj výskyt si vybírá světlejší místa, ale nelpí na větším množství živin či vody (proto se také umí tak rychle rozšířit).

Trnovník bílý neboli Akát je převážně strom dorůstající výšky pět a dvaceti metrů. Má okrouhlou korunu. Jeho borka je šedohnědá, hluboce zbrázděná, žebernatá. Listy má střídavé. Skládají se ze čtyřech až jedenáctí párů menších eliptických lístků. Tyto lístky jsou až šest centimetrů dlouhé, celý list dosahuje délky až třicet centimetrů. Akát kvete bíle, jeho kvítky jsou až dva a půl centimetru veliké a rostou (či přesněji možná visí) v hroznech po deseti až pět a dvaceti. Tyto hrozny dosahují téměř třiceticentimetrové délky. Květy akátu opyluje hmyz (a efektem toho je i velmi chutný jemný akátový med). Plody na akátu dorůstají v září, jde o až deset centimetrů dlouhé lusky, které mají až deset semen ( i když často počet je nižší). Tyto lusky často na akátech vydrží až do dalšího roku. Strom není příliš dlouhověký, trnovník bílý se většinou nedožívá více jak dvou set let.

Jde o jedovatou rostlinu, takže je dobré žužlavá dítka držet od jeho dřeva, plodů i květů z daleka. Dřevo se využívá při výrobě nábytku. Je dost často jako rychle rostoucí nepříliš náročná rostlina vysazován.

Zimolez ovíjivý

Zimolez ovíjivý má latinský název Lonicera periclymenum.

Pro svůj růst si tato popínavá liána vybírá vlhčí dubové či dubo habrové lesy.

Jde o pravotočivou liánu, která se může pnout až do výšky pěti metrů (může se ale také vyskytovat v podobě přibližně půl metrového keříku). Má vstřícné až osm centimetrů dlouhé krátce řapíkaté listy. Květy zimolezu ovíjivého kvetou od března až do srpna. Jsou oboupohlavné a dvou pyské mají dlouhou lehce ohnutou korunní trubku o délce až pět centimetrů. Plodem jsou jasně červené až centimetr veliké bobule. Bobule jsou jedovaté i když stejně jako listy a květy byly využívány v lidovém léčitelství a i v dnešních dobách se o látky v této rostlině obsažené věda zajímá a zkoumá na kolik jí připisované působení je skutečností. O jejích účincích psal v dávných antických dobách již Plinius Starší autor největší přírodovědecké encyklopedie starověkého Říma. Zimolez ovíjivý se také objevuje ve starých legendách, tato liána měla vyrůstat z Tristanova hrobu u staré artušovské legendy

Čičorka pestrá

Čičorka pestrá má latinský název Securigera varia.
Pro svůj růst si vybírá travnaté plochy, náspy a nebo i kamenolomy, preferuje vápnitou sušší půdu. Občas se cíleně vysazuje - právě například na náspy. Je sice velmi pěkná, ale do zahrad se nehodí, protože je velmi expansivní.
Roste do výšky třiceti centimetrů až jednoho metru. Má v okolíku deset až dvacet růžovobílých květů. Lodyha této rostliny je poléhavá až vystoupavá. Listy má Čičorka pestrá složené z čtyřech až dvanácti párů postranních lístků. Listy rostou na krátkém řapíku. Plodí čtyřhranný lusk.
Čičorka se používá jako krmivo pro dobytek a to i navzdory tomu že je mírně jedovatá  (obsahuje glykosidy). Dříve se používala i jako léčivá rostlina (měla pomáhat na srdce a měla mírné močopudné účinky), ale dnes se právě z důvodu mírné jedovatosti ji nevyužívá.

Ucháč obecný

Ucháč obecný má latinský název Gyromitra esculenta.

Tato jedovatá houba roste od března až do května. Objevuje se mezi jehličím v jehličnatých lesích. V oblibě má blízký výskyt borovic.

Klobouk má Ucháč obecný červenohnědé barvě. Odstíny jsou i světlý i tmavý. Jeho průměr je až osm centimetrů. Tvar klobouku je velmi prohýbaný, má de facto mozkovité laloky s dutinami uvnitř. Klobouk roste na vrásčitém třeni, který má až pět centimetrů výšky. Barva třeně je šedobílá, občas se objeví lila nádech.

Jde o jedovatou houbu, která může poškodit velmi silně (jsou známé případy smrtelných otrav) játra a trávicí trakt. Jako zajímavůstku je možné uvést i fakt, že houba byla dříve považována za jedlou - viz její název a překlad esculenta. Dříve se normálně prodávala na trzích než se zjistilo že v něm obsažený gyromitrin je zdrojem mnoha otrav. Důvod proč se asi dlouhou dobu nepřišlo na vysokou jedovatost této houby je fakt, že pokud se Ucháč obecný více povaří v vyměněné vodě, tak jedovatá látka z něj může zmizet.

Smrž špičatý

Smrž špičatý má latinský název Morchella conica.

Tato chutná jedlá houba roste od března až do května. Vyskytuje se jak v lesích tak i v parcích či na zahradách.

Má špičatě kuželovitý až dvanáct centimetrů vysoký klobouk. Je hnědé barvy a je podélně žebrovaný. Klobouk je dutý srostlý s taktéž dutým třeněm. Smrž špičatý má až deset centimetrů vysoký třeň, je bílošedé barvy.

Jde o velmi chutnou houbu, která se často využívá do houbových polévek a omáček. Velmi jednoduchým způsobem přípravy je také dvacetiminutové opražení nakrájených smržů na másle. Po usmažení se je jí posypané pažitkou s nějakým bílým pečivem s máslem. Při čištění je nutno je dobře propláchnout, aby je člověk zbavil nadbytečného písku.

Smrk ztepilý

Smrk ztepilý má latinský název Picea abies.

Pro růst si vybírá svěží ale i vlké půdy. Mohou být jak hlinité tak písčité. Roste přirozeně v smíšených lesích a může vytvářet čisté porosty. Je velmi často vysazován, na našem území najdete právě efekt této lesnické činnosti.

Smrk ztepilý je opravdu ztepilý, může dorůstat až do výšky padesáti metrů a kmen může mít tloušťku až dva metry. Borku má šupinatou a červenohnědou. Jeho jehlice jsou až tři centimetry dlouhé a mají tmavozelenou spíše matnější barvu. Jsou uspořádané kolem celé větvičky a rostou pět až dvanáct let. Kvete po třech až čtyřech letech, květy v paždí listů mění barvu z purpurových na žluté. Objevují se v květnu a červnu. Zralé šišky visí dolů, mají hnědou barvu a jsou až patnáct centimetrů dlouhé a čtyři centimetry široké.

Smrk ztepilý se dožívá až pěti set let. Jak již bylo výše uvedeno, jde o velmi oblíbený hospodářsky strom. Roste rychle a má kvalitní jak stavební tak nábytkové dřevo. Na vánoce Smrk ztepilý patří spolu s jedličkou a borovicí mezi pravidelné hosty našich domů, kdy slouží jako vánoční stromeček.

Kuklík potoční

Kuklík potoční má latinský název Geum rivale.

Tato květina si pro své působení vybírá různé typy stanovišť, které ale spojuje jedna záležitost a tou je dostatek vláhy. Takže na Kuklík potoční můžeme narazit nejen na břehu potoků (že, podle názvu) a řek, ale také v lužních a močálových lesích či na mokrých loukách.

Kuklík dorůstá do výšky až šedesát centimetrů. Jeho hnědavo červené převislé květy rostou na žláznaté chlupaté lodyze a objevují se v dubnu a květnu. Přízemní listy mají delší řapík, jsou přerušovaně zpeřené a mají velký trojlaločný koncový lístek. Horní lodyžní lístky jsou jen mírně laločnaté. Vůně oddenku rostliny může mírně připomínat hřebíček.

Kuklík potoční se dříve používal v léčitelství, dnes je jeho využití minimální, dá se říci, že lze na něj narazit pouze u bab kořenářek. Léčivou sbíranou částí je kořen.

Kerblík lesní

Kerblík lesní má latinský název Anthriscus sylvestris.

Již název této rostliny napovídá místo jejího výskytu, i když v tomto případě jde o kraje lesů. Kromě toho ji můžeme hlavně najít na loukách ale i v různých křoviscích či při okrajích cest. Její výskyt znamená větší množství dusíku v půdě.

Kerblík lesní dorůstá do výšky až půl druhého metru. Má bílé květy v až dvanáct centimetrů širokých okolících. Kvete od dubna až do konce léta. Plodí dvounažky. Dutá hrubě rýhovaná lodyha je ve spodní části drsněji chlupatá. Listy má kerblík lestní dva až tři krát zpeřené.

Jde o květinu příbuznou s Kerblíkem setým, který se již od nepaměti vyskytuje v kuchyních jako užitečný pomocník při dochucování jídel.

Lilek černý

Lilek černý má latinský název Solanum nigrum.

Tato jedovatá rostlina si pro svůj růst vybírá pole, rumiště a objevíte jí na téměř každé zaplevelené ploše.

Lilek černý může dorůstat až do jednometrové výšky. Jeho bílé květy s výrazně žlutými prašníky shromážděné ve vrcholových květenstvích mají necelý centimetr v průměru. Rostlina kvete od června do října. Plodí bobule, přibližně podobně veliké jako hrášek, převážně černé barvy ( i když je možné narazit i na nažloutlé či nazelenalé zabarvení). Na lodyze se občas objevují řídké chloupky. Listy má oválné celokrajné.

Jde o dosti jedovatou rostlinu, jejíž plody občas konzumují děti, i když jsou varovány nepříjemným zápachem. V plodech se nachází saponiny a glykoalkaloidy.

Rožec rolní

Rožec rolní má latinský název Cerastium arvense.

Tuto rostlinu nejčastěji najdeme rostoucí v trsech na okrajích polí a cest. Roste také na suších mezích či na vyprahlých železničních a také silničních náspech. Obecně se dá říci, že preferuje sušší půdy s menším množstvím živin.

Rožec rolní je spíše drobnější rostlinka dorůstající do výšky přibližně třiceti centimetrů. Její bělavé kvítky rostou v řídkém vidlanu a korunní listky květů jsou přibližně dvakrát delší než kalich. Celý květ má maximálně dvou centimetrový průměr. Kvete od dubna do září. Plodem je tobolka s deseti zoubky ve které se nachází přibližně milimetrové semínka. Listy má rožec podlouhle kopinaté a přisedlé. Při vrcholu mají kožovitý okraj. Jak lístky tak i lodyha jsou pokryté krátkými chloupky.

Vachta trojlistá

Vachta trojlistá má latinský název Menyanthes trifoliata.

Vybírá si pro svůj růst hodně vlhké půdy. Můžete na ni narazit na rašeliništích, slatinách, mokrých loukách. Nevyhýbá se ani tůňkám a rybníkům. Občas bývá také pěstovaná okrasně.

Jde o rostlinku dorůstající až do výšky čtyřiceti centimetrů. Na konci lodyhy se nachází až deset centimetrů veliký hrozen květů růžově bílé barvy. Květy se objevují v květnu a červnu. Listy má Vachta trojlistá řapíkaté a ... trojčetné. Mají na okraji vroubkované podlouhle obvejčité lístky. Plodem je jednopouzdrová tobolka. Semena se dobře rozšiřují vodou a také trusem ptáků.

Tato rostlina byla dříve využívána v lidovém léčitelství mimo jiné ke snižování horečky, ale také na mnoho dalších neduhů. Sbíral se list v období květu

Čemeřice černá

Čemeřice černá má latinský název Helleborus niger.

Původně pochází ze střední a jižní Evropy. V alpských oblastech roste na kamenitých svazích a také v horských lesích. Není neobvyklé na ni narazit i ve výšce 1800 metrů nad mořem.

Čemeřice černá se dorůstá do výšky asi třiceti centimetrů. Kvete bíle, případně s jemně načervenalým odstínem. Květ je na stvolu jen jeden, má průměr do osmi centimetrů. Kvete od února do dubna (když je mírná zima, tak dokáže kvést už od Vánoc, prosto má občas čemeřice černá i název Vánoční růže). Stonek má tato horská květina tlustý, masitý s šupinatými listeny. Má dosti kožovité listy, které jsou stále tmavě zelené.

Tato rostlinka obsahuje jedovaté glykosidy. Již od dob starověku, jak potvrzují nejstarší řecké legendy, bývala využívána v lidovém léčitelství.