Třtina křovištní

Třtina křovištní má latinský název Calamagrostis epigejos.
Tato rostlina roste jako jiné třtiny na březích vod, najdeme ji ale také na mýtinách či ve světlejších lesích.
Jde o rostlinu, která dorůstá až do výšky půl druhého metru. Celá rostlina má šedozelenou barvu. Kvete od od konce května či spíše většinou od června až do srpna. Její lata je klubkovitě laločnatá a až třicet centimetrů dlouhá. Listy má pět až deset milimetrů široké, jsou oboustranně drsné. Bývají až tři čtvrtě metru dlouhé. Dlouhá stébla mají až čtyři kolénka a pod latou jsou mírně drsnější.
Jde o dosti expanzivní rostlinu, která je schopná vytlačit jakoukoliv konkurenci a proto je její rozmnožování občas větším problémem v různých zanedbanějších parcích.

Suchopýr širolistý

Suchopýr širolistý má latinský název Eriophorum latifolium.

Pro svůj růst si suchopýr širolistý vybírá slatinná rašeliniště či močálovité louky. Vyskytuje se i v dvou tisíci metrech nad mořem. V naší zemi se sice vyskytuje, ale není příliš obvyklý. Občas se vysazuje jako ozdoba různých rybníčků a jezírek na zahradách.

Jedna se o rostlinu která dorůstá až do šedesáticentimetrové výšky. Květy až po dvanácti rostou v převislých klasech. Objevují se v dubnu a květnu, později plodí trojhranné nažky. Květy, které suchopýr širolistý zdobí, rostou ma trojhranném stonku. Má spíše drobné pětimilimetrové lístečky, které vybíhají do trojhranné špičky.

Hlístník hnízdák

Hlístník hnízdák má latinský název Neottia nidus-avis.

Tato rostlina si vybírá pro svůj růst jehličnaté či dubové a bukové lesy, preferuje stinnější stanoviště.

Jde o jednu z našich orchidejí i když si to možná člověk, který na ni v lese poprvé narazí ani neuvědomí. Jde klasický příklad mykorrhizy, kdy rostlina žije v symbióze s houbami a pro svůj růst proto vůbec nevyužíva fotosyntézu. Dorůstá se až do půlmetrové výšky. Má světle hnědé květy vyrůstající v hroznu - jejich počet je převážně od deseti do třiceti, které kvetou v květnu a červnu (ne vždy ale můžete její květy spatřit, protože dokáže kvést i pod zemí). Květ se objevuje až v devátém roce života této rostliny. Lodyhu má nejdříve žlutou a v pozdějším věku nahnědlou až hnědou, občas se na ní objeví šupinaté listy v počtu čtyřech až pěti. Hlístník hnízdák plodí tobolky.

Kopřiva dvoudomá

Kopřiva dvoudomá má latinský název Urtica dioica.

Tato rostlina se původně vyskytuje na všemožných rumištích či na okrajích cest. Ale jako velmi invazivní plevel se dokáže rozšířit téměř kamkoliv a člověk na ní narazí po celém území naší republiky.

Jde o rostlinu, která může dorůstat až do výšky téměř půl druhého metru. Má nepříliš výrazné zelenkavé květy, které se objevují od června do října. Květy jsou ale delší než listy, které má hrubě pilovité a jsou pokryté žahavými chlupy. Lodyhu má kopřiva dvoudomá hranatou.

Tato rostlina má velmi široké využití. V drobných chovech se využívá jako krmivo pro husy či kachny (ale přítomnost kopřivy dvoudomé v krmivu je blahodárné i například pro dobytek - samozřejmě až po uvadnutí, kdy přestane žahat), mladé rostlinky jsou vítaným a zdravým "krmivem" i pro člověka. Zvláště na jaře, v okolí velikonoc, je často využívána a to jako salát či hlavně do různých velikonočních nádivek. Ale využití je ještě mnohem více, jde o léčivou bylinu, která má velmi široké využití, dá se z ní dělat vlákna, je možné ji využít v kosmetice a také dokáže být velmi užitečným hnojivem na našich zahrádkách.

Pcháč obecný

Pcháč obecný má latinský název Cirsium vulgare.

Roste na zaplevelených polích, úhorech, pastvinách, rumištích a také při okrajích cest a v příkopech. Objevit se může i na kraji lesa, pokud je místo dostatečně světlé. Její výskyt je výrazným znamením pro větší obsah dusíku v půdě.

Pcháč obecný může dorůst až do téměř dvoumetrové výšky. Jeho fialový květ je až čtyři centimetry velký, úbory se objevují převážně po dvou nebo po třech. Kvete od července do září. Listy mají výrazné ostnaté zuby, vybíhají do delšího ostnu. Listy jsou na spodní straně bíle plstnaté. Plodí tří až čtyř milimetrové nažky, které jsou rozšiřovány větrem.

Kostival lékařský

Kostival lékařský má latinský název Symphytum officinale.

Vybírá si vlhčí lužní lesy a mokré louky, roste i na březích vodních toků a v příkopech. Zřídka můžete na kostival lékařský narazit i na zahradách.

Dorůstá do výšky až sto centimetrů. Jeho červené až fialové květy (občas také bělavé či nažloutlé) se objevují od května do července. Jsou do dvou centimetrů veliké, jejich tvar je zvonkovitý. Stonek je dutý a z vnější strany chlupatý. Větví se od základu. Listy jsou také štětinatě chlupaté, po stonku sbíhavé a podlouhlé. Mají až čtvrt metrovou velikost.

Jde o tradiční léčivou bylinu. Jak i jeho název naznačuje používala se při léčení zlomených kostí. Dříve se používal i vnitřně, ale dnes víme, že může to mít i nežádoucí účinky, proto se s ním nejčastěji setkáme jen v podobě různých mastí. Jsou ale země, kde jeho užití bylo pro jistotu zakázáno úplně.

Koniklec obecný

Koniklec obecný má latinský název Pulsatilla vulgaris.

Tato luční květina si pro svůj růst vybírá převážně sušší louky a trávníky. Má ráda vápenitou půdu. Lze na ní narazit také v sušších borových hájích a na slunečných svazích. Bývá občas vysazována na zahrádky, protože patří mezi květiny co relativně brzy kvetou a těší tak po únavné zimě oko. Na zahradách se člověk setká s větším množstvím jejích hybridů.

Jde o drobnější květinku, která dorůstá do deseticentimetrové výšky. Její hezké fialové chlupaté květy, které mají do šesti centimetrů velikosti, se objevují od března do začátku května. Pod květem se nachází tři listeny a po odkvetení se objeví dva až tři krát zpeřené chlupaté přízemní listy, které se plně rozvinou až v létě.

Koniklec obecný je jedovatá rostlina, relativně často využívaná při výrobě různých homeopatických léčiv. Tyto léky mají údajně působit během těhotenství, kdy mají upravovat náladu pacientek, buď je uklidňovat a nebo rozveselovat. Také má údajně během požehnaného stavu pomáhat s pitným režimem a při žaludečních problémech způsobených tučným nebo studeným pokrmem. Případné využití těchto léčiv je ale dobré konzultovat s lékařem, protože přeci jen protoanemonin, který koniklec obsahuje je jed, normálně vyvolávající průjmy a zvracení.

Kakost smrdutý

Kakost smrdutý má latinský název Geranium robertianum - za název vděčí svatému Robertovi, který jako první poukázal na jeho léčivé vlastnosti a také je začal využívat (odkaz na tohoto katolického světce není jen v latinském názvu, ale také v pojmenováních italských či francouzských - Geranio di San Roberto, Geranium herbe-a-Robert ).

Tato lesní květina se nejčastěji vyskytuje v lesích (je jí více méně jedno, jakého druhu ty lesy jsou), najdeme ji také na skálách a na zdech. Dorůstá až do půlmetrové výšky. Její kvítky jsou růžové, korunní lístky má až centimetr dlouhé, kališní lístky mají něco kolem šesti milimetrů. Kakost smrdutý kvete od května až do září. Rostlina je chlupatá, listy má troj až pěti četné. Lodyha rostliny je červená. Název získala díky nepříjemnému zápachu, jaký tato květina jako celek vydává.

Rostlina byla často využívána v lidovém léčitelství. Sběr probíhal v době květu.  Rozmačkaná byla přikládána na různé rány či vředy, měl působit i na nežity (jiné léčby nežitů viz zde) nebo na ekzém. Kakost také sloužil k zastavování krvácení z nosu či na průjmy. Byl dlouhou dobu považován za klasické přírodní léčivo na vitiligo. Používal se v podobě nálevu, který se vytvářelo tak, že na jednu lžičku sušené byliny se nalila sklenice vroucí vody a vše se nechalo louhovat přibližně patnáct minut. Tento nálev z kakostu se měl pít třikrát denně a dal se využít i na výplach dutiny ústní. Také se z něj často vyráběla užitečná domácí mast, která se využívala podobně jako rozmačkaná rostlina a navíc měla i účinky na různé zapařeniny.

Koniklec alpínský

Koniklec alpínský má latinský název Pulsatilla alpina.

Jde o rostlinu, která si pro svůj růst vybírá opravdu velké výšky. Výskyt začíná kolem tisíce metrů, ale velmi obvyklý je také její růst nad dvojnásobkem této výšky. U nás se vyskytuje v Krkonoších, kde ji můžeme spatřit kvést i na vrcholcích hor.

Jde, jako to u horských květin je obvyklé, o spíše menší rostlinku, dorůstá maximálně do třiceticentimetrové velikosti. Má zářivě bílé kvítky o max čtyřcentimetrovém průměru. Podkvětní listeny rostou na krátkém tlustším řapíku. Dolní listy jsou trojčetné, objevují se na nich řidší chloupky.

Koniklec alpínský je jedovatý.

Kosatec žlutý

Kosatec žlutý má latinský název Iris pseudacorus.

Tuto krásnou květinu, kterou by člověk spíše čekal někde v květinářství či ve váze, můžeme potkat i ve volné přírodě na březích různých vod. Má také ráda lužní lesy, různé mokřiny a také vlhčí příkopy. Vysazuje se také u různých zahradních rybníčků.

Kosatec žlutý dorůstá do výšky až metr dvacet. Má žluté květy, které se objevují od května do června. Jeho květ je až deset centimetrů dlouhý. Tato rostlina má až tři centimetry široké listy mečovitého tvaru, které dosahují téměř délky celé květiny čili mohou být až jeden metr dlouhé. Jeho plody, kterými jsou tobolky, se rozšiřují převážně vodou.

Pozor, kosatec žlutý je jedovatá rostlina. Otrava může způsobit krvavé průjmy.

Blatouch bahenní

Blatouch bahenní má latinský název Caltha palustris.

Jeho název naznačuje, že má rád vlhká místa. Proto se s ním můžete potkat pouze v mokrých příkopech, na březích vod, v lužních lesích a hlavně na různých bažinatých loukách. Nevyžaduje nějak bohatou půdu, důležitá je vlhkost a také přístup ke světlu. Pro zemědělce je významným znakem, že půda je příliš vlhká. Na polích se likviduje kosením mladých rostlin a následným vysoušením zeminy. 

Kytička dorůstá do pětatřiceti centimetrové výšky. Její až téměř pět centimetrů veliké žluté květy se objevují v březnu a červnu. Nachází se na konci poléhavého, ale i vzpřímeného dutého stonku. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté. Barvu mají tmavě zelenou. Čepel je srdčitá, na koraji zubatá a bývá až patnáct centimetrů široká. Blatouch bahenní plodí hvězdovité měchýřky.

Blatouch bahenní se občas vysazuje jako ozdobná rostlina na okrajích různých jezírek a rybníčků, které svou výrazně žlutou barvou může příjemně oživit. Dobytek se jí převážně vyhýbá, protože  tato rostlina je mírně jedovatá. Přimíchaná do směsi krmiva ale nezpůsobí otravu, maximálně má mírně močopudný vliv.

Olše zelená

Olše zelená má latinský název Alnus virdis.

Pro svůj růst si vybírá vlhčí kamenité svahy, břehy potoků nebo okraje taktéž vlhčích lesů. Někdy bývá vysazována pro zpevňování svahů, vyskytuje se i v živých plotech.

Jde o keř dorůstající až do trojmetrové výšky. Olše zelená bývá široce rozvětvená (více kmenů je docela obvyklá záležitost). Její borka je načernalá. Listy má střídavé až osm centimetrů dlouhé s dvoucentimetrovým řapíkem. Na vrchní části jsou tmavozelené, dolní část je světlejší, jsou na ní vidět hnědé úžlabní chloupky. Okraj listů je dvakrát pilovitý. Jehnědy jsou při vykvetení (které je v dubnu a květnu) až šest centimetrů dlouhé.
Plodem je šištice. K vegetativnímu rozmnožování slouží kořeny, přesněji jejich početné výhonky. 

Javor babyka

Javor babyka má latinský název Acer campestre.

Vybírá si pro svůj růst světlejší listnaté porosty. Můžeme ho také najít na různých slunnějších stráních či v živých plotech nebo na ulicích. Nemá rád chladná místa. Strom se dorůstá přibližně sto padesáti let.

Javor babyka je hodně rozvětvený strom, který vytváří velmi bohatou korunu a dorůstá do přibližně patnáctimetrové výšky. Má tlustou černohnědou a šupinatou borku. Mladé větvičky javoru obsahují šťávu. Listy má vstřícné, čepel je až osm centimetrů dlouhá, řapík může mít centimetrů sedm. Na listu je jasně vidět pět laloků, vespod jsou měkce chlupaté. V květnu se objevují žlutozelené květy, jsou v latách po deseti až dvaceti. V září dozrávají dvounažky, které díky svým křídlům se velmi dobře ve větru rozšiřují a tím umožňují rozmnožování javoru. Jejich lidový název je čapí nůsky. 

Javor babyka má dřevo, které je pro své kvality a barvu velmi oblíbeno mezi truhláři.

Lípa velkolistá

Lípa velkolistá má latinský název Tilia platyphyllos.

Jde o strom který se objevuje ve smíšených listnatých lesích. Objevit ho můžeme i na horách či stráních, bývá vysazován do stromořadí.

Lípa velkolistá je velký strom se širokou korunou, který může dorůstat až do čtyřicetimetrové výšky. Má hustě žebrovanou podélně rozpraskanou šedivou borku. Listy rostou střídavě, jsou nesouměrně srdčité, zašpičatělé. Vyrůstají z řapíku až pět centimetrů dlouhého a samy mají délku až patnáct centimetrů. Okraje listů jsou ostře pilovité. Jsou oboustranně měkce chlupaté, na spodní části mají bílé úžlabní chloupky. Kvete žlutě v červnu. Květenství mají dva až pět oboupohlavních kvítků, které jsou přibližně půl druhého centimetru veliké. Květenství je převislé, ukrývá se pod listy. Lípa velkolistá vydává intensivní vůni, přitahuje hmyz, který květy opyluje a je také zdrojem kvalitních lipových medů. V září na lípě dozrávají plstnaté nažky v počtu čtyřech až pěti. Rozšiřuje je vítr.

Jde o dlouhověký strom, lípa velkolistá se může dožít až tisíce let. Její dřevo se využívá jak v nábytkářství, tak ale i v řezbářství. Její květy pomáhají při pocení a různých drobnějších nachlazeních (ale seznam pozitivních vlastností je mnohem delší - velmi významný je jejich pozitivní vliv na naši nervovou soustavu) a jsou často sbírány do domácích bylinných lékárniček (a nebo přímo kupovány v lékárnách buď samostatně nebo jako součást různých směsí). Květ lípy účinkuje nejen v různých čajích a nálevech, ale také pokud je přidáván do koupelí. Má také další pozitivní účinky a to například na krev či na svaly. Sbírá se na konci června a v červenci během suchých dnů (stříhá se špičky větviček a drogu se později odděluje až doma).  Květ se suší při teplotě přibližně čtyřicet stupňů. Dřevěné uhlí které se používá při nevolnostech je také vytvářeno z lípy, ale pro změnu z jejího dřeva.

Borovice kleč

Borovice kleč má latinský název Pinus mugo.

Na kleč narazíme spíše v horských podmínkách a to i nad horní hranici lesa. Roste na všech typech půd, můžeme ji potkat jak na slunných vršcích tak i v hlubokém stínu. Roste také na rašeliništích.

Jde o velký vícekmenný (lze ale narazit i na jednokmenné exempláře, i když nejsou až tak obvyklé jako vícekmenná verze) keř, který převážně dorůstá až do dvoumetrové výšky. Má podélně rozpraskanou šupinatou borku černošedé barvy. Jehlice mají tuhou špičku, jsou dva až osm centimetrů dlouhé a na okrajích jemně pilované. Jde o jednodomou rostlinu, která kvete od června do července. Má mnoho půl druhého centimetru velkých vítků, květenství je růžové až načervenalé. Květy má borovice kleč opylované větrem, plodem jsou šišky až sedm centimetrů dlouhé. K vysemeňování dochází až v druhém roce na konci podzima.

Borovice kleč má význam i řekněme hospodářský. Vysazuje se (díky tomu, že je velmi přizpůsobivá) například pro zpevnění písečných přesypů - zvláště pomáhá chránit mořské duny, také je sázena často na svahy, kde se často vyskytují laviny. Z jehličí lze získat olejíček a na Balkáně (zvláště v Bulharsku) s z něj připravuje nálev či čaj.

Trnovník bílý - akát

Trnovník bílý (někdy také Trnovník akát) má latinský název Robinia pseudoacacia.

Tento listnatý strom či keř sice pochází z Ameriky, ale v našich podmínkách zdomácněl a velmi často se vyskytuje jako de facto plevel. Pro svůj výskyt si vybírá světlejší místa, ale nelpí na větším množství živin či vody (proto se také umí tak rychle rozšířit).

Trnovník bílý neboli Akát je převážně strom dorůstající výšky pět a dvaceti metrů. Má okrouhlou korunu. Jeho borka je šedohnědá, hluboce zbrázděná, žebernatá. Listy má střídavé. Skládají se ze čtyřech až jedenáctí párů menších eliptických lístků. Tyto lístky jsou až šest centimetrů dlouhé, celý list dosahuje délky až třicet centimetrů. Akát kvete bíle, jeho kvítky jsou až dva a půl centimetru veliké a rostou (či přesněji možná visí) v hroznech po deseti až pět a dvaceti. Tyto hrozny dosahují téměř třiceticentimetrové délky. Květy akátu opyluje hmyz (a efektem toho je i velmi chutný jemný akátový med). Plody na akátu dorůstají v září, jde o až deset centimetrů dlouhé lusky, které mají až deset semen ( i když často počet je nižší). Tyto lusky často na akátech vydrží až do dalšího roku. Strom není příliš dlouhověký, trnovník bílý se většinou nedožívá více jak dvou set let.

Jde o jedovatou rostlinu, takže je dobré žužlavá dítka držet od jeho dřeva, plodů i květů z daleka. Dřevo se využívá při výrobě nábytku. Je dost často jako rychle rostoucí nepříliš náročná rostlina vysazován.

Zimolez ovíjivý

Zimolez ovíjivý má latinský název Lonicera periclymenum.

Pro svůj růst si tato popínavá liána vybírá vlhčí dubové či dubo habrové lesy.

Jde o pravotočivou liánu, která se může pnout až do výšky pěti metrů (může se ale také vyskytovat v podobě přibližně půl metrového keříku). Má vstřícné až osm centimetrů dlouhé krátce řapíkaté listy. Květy zimolezu ovíjivého kvetou od března až do srpna. Jsou oboupohlavné a dvou pyské mají dlouhou lehce ohnutou korunní trubku o délce až pět centimetrů. Plodem jsou jasně červené až centimetr veliké bobule. Bobule jsou jedovaté i když stejně jako listy a květy byly využívány v lidovém léčitelství a i v dnešních dobách se o látky v této rostlině obsažené věda zajímá a zkoumá na kolik jí připisované působení je skutečností. O jejích účincích psal v dávných antických dobách již Plinius Starší autor největší přírodovědecké encyklopedie starověkého Říma. Zimolez ovíjivý se také objevuje ve starých legendách, tato liána měla vyrůstat z Tristanova hrobu u staré artušovské legendy

Čičorka pestrá

Čičorka pestrá má latinský název Securigera varia.
Pro svůj růst si vybírá travnaté plochy, náspy a nebo i kamenolomy, preferuje vápnitou sušší půdu. Občas se cíleně vysazuje - právě například na náspy. Je sice velmi pěkná, ale do zahrad se nehodí, protože je velmi expansivní.
Roste do výšky třiceti centimetrů až jednoho metru. Má v okolíku deset až dvacet růžovobílých květů. Lodyha této rostliny je poléhavá až vystoupavá. Listy má Čičorka pestrá složené z čtyřech až dvanácti párů postranních lístků. Listy rostou na krátkém řapíku. Plodí čtyřhranný lusk.
Čičorka se používá jako krmivo pro dobytek a to i navzdory tomu že je mírně jedovatá  (obsahuje glykosidy). Dříve se používala i jako léčivá rostlina (měla pomáhat na srdce a měla mírné močopudné účinky), ale dnes se právě z důvodu mírné jedovatosti ji nevyužívá.

Ucháč obecný

Ucháč obecný má latinský název Gyromitra esculenta.

Tato jedovatá houba roste od března až do května. Objevuje se mezi jehličím v jehličnatých lesích. V oblibě má blízký výskyt borovic.

Klobouk má Ucháč obecný červenohnědé barvě. Odstíny jsou i světlý i tmavý. Jeho průměr je až osm centimetrů. Tvar klobouku je velmi prohýbaný, má de facto mozkovité laloky s dutinami uvnitř. Klobouk roste na vrásčitém třeni, který má až pět centimetrů výšky. Barva třeně je šedobílá, občas se objeví lila nádech.

Jde o jedovatou houbu, která může poškodit velmi silně (jsou známé případy smrtelných otrav) játra a trávicí trakt. Jako zajímavůstku je možné uvést i fakt, že houba byla dříve považována za jedlou - viz její název a překlad esculenta. Dříve se normálně prodávala na trzích než se zjistilo že v něm obsažený gyromitrin je zdrojem mnoha otrav. Důvod proč se asi dlouhou dobu nepřišlo na vysokou jedovatost této houby je fakt, že pokud se Ucháč obecný více povaří v vyměněné vodě, tak jedovatá látka z něj může zmizet.

Smrž špičatý

Smrž špičatý má latinský název Morchella conica.

Tato chutná jedlá houba roste od března až do května. Vyskytuje se jak v lesích tak i v parcích či na zahradách.

Má špičatě kuželovitý až dvanáct centimetrů vysoký klobouk. Je hnědé barvy a je podélně žebrovaný. Klobouk je dutý srostlý s taktéž dutým třeněm. Smrž špičatý má až deset centimetrů vysoký třeň, je bílošedé barvy.

Jde o velmi chutnou houbu, která se často využívá do houbových polévek a omáček. Velmi jednoduchým způsobem přípravy je také dvacetiminutové opražení nakrájených smržů na másle. Po usmažení se je jí posypané pažitkou s nějakým bílým pečivem s máslem. Při čištění je nutno je dobře propláchnout, aby je člověk zbavil nadbytečného písku.