AMANITA MUSCARIA (L.) Lam. - muchomůrka červená

Muchomůrka červená je rozšířená téměř v celém mírném pásu severní a jižní polokoule. I u nás se jedná o velmi běžnou houbu. Za svůj název vděčí tomu, že se v minulosti používala k trávení much (například ve formě mléčného výluhu).*

 Muchomůrka má klobouk o průměru pět až patnáct centimetrů. V mládí je jako na fotografii kulovitý. Později mění tvar na sklenutý až plochý. Barva je šarlatově červená, občas mírně bledne do oranžova.Je pokrytý malými bílými nebo nažloutlými stroupky, které jsou seřazeny kruhovitě po celém povrchu klobouku. Lupeny jsou hustě vedle sebe, mají bílou nebo lehce nažloutlou barvu. Třeň je dva až tři centimetry tlustý se závojem. Má bílou bílou až lehce nažloutlou barvu podobně jako lupeny. Dole se rozšiřuje do kuželovité hlízy. Dužina muchomůrky červené je bílá.

Nejčastěji se s ní můžeme setkat od července do srpna. Roste téměř ve všech typech lesů.

Jedná se o jedovatou houbu, i když většinou otrava končí silnou nevolností (k hlavním příznakům otravy patří dušnost, zvracení, prujem a zrychlení tepu) a nikoliv smrtí. Zaměnit je ji velmi těžké, možná se to může podařit jen u velmi mladých a úplně nevyvinutých hub, které se mohou podobat holubinkám. Pro některé kultury (zvláště oblíbená byla mezi sibiřskými kmeny a u jihoamerických indiánů) se jednalo o posvátnou houbu, kterou v omezené míře konzumovali šamani, aby se dostali do kontaktu s duchy, bohy a přírodou. Z tohoto důvodu se i dnes najde nemálo lidí, kteří se pokouší s muchomůrkami experimentovat bez ohledu na to, že to rozhodně neprospívá jejich zdraví (zvlášť pro játra je to extrémní zátěž). Halucinogenní účinky jsou silnější u mladších hub sbíraných v červenci. Převážně se objeví půl až půldruhé hodiny po konzumaci. Po přibližně dvou hodinách většina lidí usíná a spí hodně hlubokým snem až osm hodin.

* Paradoxně mouchy po muchomůrkách neumíraly, jen se dostaly do několikadenní letargie. Na druhou stranu nelétaly, takže bylo snadné "spící" hmyz odstranit a zlikvidovat.

Aloe pravá

Aloe pravá má latinský název (a je pod ním také u nás všeobecně známá) Aloe vera.

Pochází nejpravděpodobněji ze severní Afriky a Kanárských ostrovů. Ale dnes se s ní můžeme setkat asi všude. Dokonce je možné, že bychom jeden či dva kousky mohli najít i na Antarktidě. Je to totiž velmi oblíbená domácí rostlina, která vyžaduje jen minimální péči a je velmi odolná vůči škůdcům.

Má ráda slunnější stanoviště, ideální jsou okna směrovaná na jih a východ. Nesnáší průvan. V květináčích preferuje písčitohlinitou propustnou půdu. Může dorůst do výšky šedesát až sto centimetrů, i když většinou se v květináčích setkáváme s výrazně menší aloe. Rostlinu tvoří trsy dužnatých zelených až šedozelených či bíle skvnitých listů bez stonku. Listy jsou zubaté. V létě se může oběvit květenství žluté až červené barvy. V domácích podmínkách se množí buď odnožemi nebo dělením rostliny.

Aloe vera lidstvo zná už od starověku. Ale nepěstovala se tehdy pro ozdobu a nebo o této funkci nemáme žádné záznamy. Co ale víme, je že už v časech pyramid si Egypťané toho sukulentu velmi vážili pro jeho léčivé účinky (dokonce aloe používali při obětinách jako symbol života po smrti). Stejně tak zaujal i sumerské lékaře na začátku druhého tisíciletí před naším letopočtem. Gel, který objevíme po rozříznutí listu, urychluje hojení ran. Podle starověkých zápisků nechal Alexandr Veliký dobýt ostrov Sokotra právě z tohoto důvodu. Rostla na něm spousta aloe a jeho vojáci měli samozřejmě s různými zraněními neustále problém. Používal se také při péči o kůži a oči, čehož využívala i krásná královna Kleopatra. Výtažky z rostliny se dnes používají při výrobě různých léčivých a kosmetických přípravků.

Mandloň obecná

Mandloň obecná má latinský název Prunus dulcis.

Pochází z tak zvaného Blízkého a Středního východu, odkud se dále přirozeně i vysazováním rozšířil do oblasti Středomoří a do zemí u pobřeží Černého moře. Ale dnes se pěstuje na celém světě. Dokonce dokáže přežít a navíc plodit (i když jsou to spíš minimandličky) u nás na teplém jihu Moravy.

Jedná se o menší strom nebo keř, který dorůstá do maximální výšky kolem deseti metrů. Má bílé až narůžovělé květy, které se objevují ještě před listy. Plodem jsou mandle, které se ukrývají pod velmi pevnou peckou (čím horší podmínky pro růst mandloní, tím je pecka pevnější).

Historie pěstování mandloní sahá až do hlubokého starověku. Znali je už ve starém Egyptě. Nejstarší dochované stopy po sklízení plodů mandloně jeho pochází z Řecka a mají kolem deseti tisíc let. K prvnímu doloženému pěstování docházelo někdy mezi druhým a třetím tisíciletím před naším letopočtem, jak svědčí i archeologické nálezy v Jordánsku nebo Řecku. O knize můžeme najít zmínky v Bibli.  Historickou zajímavůstkou je i mandle nalezená v Tutanchamonově hrobce, která se tam musela dostat někdy kolem roku 1325 před naším letopočtem. Jak už je napsáno výše, do oblasti Středomoří a na pobřeží Černého moře se dál rozšířil i díky vysazování. V oblibě ho měli mimo jiné i Římané. Mandloň se dostala dokonce i do Nového světa, tam ji kolonizátoři přivezli někdy kolem začátku sedmnáctého století.

Liška obecná

Liška obecná má latinský název Cantharellus cibarius.

Tato chutná a velmi oblíbená houba roste hlavně ve smrkových a borových lesích s větším výskytem mechu, ale objevíme ji i v lesích smíšených či listnatých.

Kloboučky mají tři až devět centimetrů v průměru, houba je dva až devět centimetrů vysoká - její třeň je dost tuhý. Houby mají žlutou až oranžovou barvu, noha je světlejší ale ve stejné barvě jako klobouk. Často roste ve větších skupinkách, kde najdeme jednu, je velmi pravděpodobné, že jich objevíme po chvilce i víc. Samozřejmě pokud nás nějaký vášnivý houbař nepředběhl a všechny lišky v okolí nevysbíral a na nás nezůstala jen ta jedna poslední chudinka, která unikla jeho pozornosti.

Lišku nejde zaměnit za jinou jedovatou houbu. Jedná se o velmi oblíbenou zdravou a pevnou jedlou houbu, která se v sezóně často prodává. Je oblíbená i na západ od našich hranic, velmi často se tam také vyváží.  Je na ní hodně receptů a z takových obecně houbových jídel, kdo neochutnal smaženici z lišek, ten neví co je to dobrá smaženice (no možná lehounce přeháním, protože z pravých hřibů je také výtečná, ale má jinou chuť - takže je nutno vlastně si udělat obě :)).

Silenka bílá

Silenka bílá má latinský název Silene latifolia.
Roste v Evropě, severní Africe a západní Asii. Byla přenesena a rozšířila se i v Severní Americe. Nejčastěji ji můžeme potkat na zahradách, polích (je tam jako nežádoucí plevel), rumištích a podél cest. Narazit na ní je možno od nížin až do horských oblastí, preferuje spíše sušší půdu.
Rostlina dorůstá do výšky třiceti až devadesáti centimetrů. Má bílé květy, které jsou až tři centimetry velké a objevují se od května do září. Lodyhu má Silenka bílá vzpřímenou několikrát větvenou. V horní části je žláznatá měkce chlupaté. Dolní listy jsou řapíkaté a horní přisedlé. Listy jsou porostlé jemnými chloupky. Květy se otevírají až odpoledne či podvečer, rostlinu opylují můry. Plodem je tobolka. Kořen může mít až metrovou délku, obsahuje saponiny, ve větším množství může být jedovatý.

Kokořík lékařský - vonný

Kokořík lékařský  (také vonný) má latinský název Polygonatum odoratum.
Tato léčivá rostlina se nejčastěji nachází ve smíšených listnatých lesích, narazíme na ni na okraji lesů, kde les přechází v louku či křoviny. Nevyhýbá se ale ani borovým hájům, roste i na kamenitých křovinatých svazích. Občas se vysazuje jako ozdobná rostlina v zahrádkách, kde může velmi hezky osvěžit zarostlejší místa.
Jde spíše o menší bylinu, která dorůstá do výšky až šedesáti centimetrů. Má bílé květy, které se objevují od května do června. Listy má široce eliptické ve dvou řadách. Vyrůstají na mírně skloněné hranaté lodyze. Plodem je bobule, která dozrálá má barvu tmavě modrou či tmavě fialovou.
Jedná se o jedovatou rostlinu, která ale bývala dost často využívána v lidovém léčitelství. Dnes se přeci jen z důvodu zvýšených rizik od toho ustupuje. Nejčastěji se Kokořík lékařský sbíral během květu (oddenek zase na podzim a na jaře), tradovalo se, že za úplňku je jeho moc nejsilnější. Následně se sušil při teplotách od třiceti do šedesáti stupňů. Ve vyšších dávkách je jedovatý téměř pro každého, ale je těžko odhadnout toleranci na správné množství. Jde o bylinu, jejíž využití by člověk rozhodně měl kontaktovat nejdříve se zkušeným lékařem.

Ďáblík bahenní

Ďáblík bahenní má latinský název Calla palustris.
Tato rostlina se vskutku originálním názvem se objevuje na rašeliništích, krajích rybníků a vodních toků, v bahnitých či přímo močálovitých lesích. Převážně neroste jednotlivě, ale ve velkých skupinách. Občas ji lidé využívají pro ozdobu zahradních jezírek.
Je to spíše menší rostlina, dorůstá do výšky patnáct až třicet centimetrů. Její květenství je mnohokvětá palice, kterou obklopuje bílý přibližně osmicentimetrový toulec. Květy se objevují od května do července. Ďáblík bahenní vyrůstá z zeleného oddenku, na kterém se nachází okrouhle srdčité, sytě zelené kožnaté listy. Plodem této rostliny, díky kterému dochází později k rozmnožování jsou výrazně červené bobule. Květy opylují slimáci.
Je mírně jedovatá, a jako taková měla i má samozřejmě využití v lidové magii a léčitelství. Tvrdilo se, že po potření její šťávou je člověk chráněn před hadím uštknutím (případně pokud má ďáblík u sebe) a také, že její listy zabraňují kazení sýra. Obklady z této rostliny byly využívány při opuchlinách a nebo právě při uštknutí hadem.

Kruštík bahenní

Kruštík bahenní má latinský název Epipactis palustris.
Vybírá si, jak jasně vyniká z názvu, výrazně vlhčí prostředí. Jde o různé bahnité louky, rašeliniště a také případně světlé okraje listnatých lesů.
Tato rostlina dorůstá do výšky dvacet centimetrů až půl metru. Má bílé vnitřní a nahnědlé vnější okvětní lístky na osmi až patnácti květech, které se objevují od června do srpna. Lodyhu má hranatou a z ní vyrůstají přibližně půl druhého centimetru široké šedozelené podlouhle kopinaté listy. Na okrajích listů se nachází chloupky, samotné listy jsou ale na omak spíše drsnější.
Kruštík bahenní neprodukuje nektar, k rozmnožování dochází tak, že hmyz, který usedne na květ má obalenou hlavu pylem, který dále přenáší. V případě, že je hmyzu málo nebo není vůbec, dochází ke samosprašnosti. Kruštík plodí tobolky plné drobných semínek.
Tato naše orchidej je vzácná a také samozřejmě chráněná.

Vemeník dvoulistý

Vemeník dvoulistý má latinský název Planathera bifolia.
Květinka roste ve světlejších listnatých a smíšených lesích, můžeme ji také najít na řidších trávnících.
Dorůstá do výšky dvacet až padesát centimetrů. Její až deset centimetrů dlouhé bílé květenství s až dvoucentimetrovými kvítky se objevuje v květnu až červenci. Tato rostlinka dokáže velmi potěšit při procházkách v lese protože silně a hezky voní. K rozmnožování slouží tobolka, která je plná drobných semínek, které poté roznáší vítr. Dole jí vyrůstají dva větší listy - díky nim získala svůj název, zbytek lístků je spíše drobný.
Zajímavůstkou je fakt, že Vemeník dvoulistý bývá opylován nočními můrami - pyl se nalepuje na jejich tělíčko. Tato orchidej je u nás chráněná.

Svlačec rolní

Svlačec rolní má latinský název  Convolvulus arvensis.
Tato rostlina se nejčastěji vyskytuje při okrajích cest, často je ji možné spatřit na plotech zahrádek a nebo na rumištích.
Svlačec rolní má velmi rozvinutý kořenový systém, není neobvyklé, že jeho hlavní kořeny mají délku dva až čtyři metry a z nich rašící boční kořínky jsou dlouhé až dva metry. Lodyha je dvacet centimetrů až jeden metr dlouhá (i když je možné narazit na exempláře, které dosahují až dvojnásobku této délky). Svlačec kvete od května až do října, jeho kvítky jsou červené či načervenalé, přibližně tři centimetry vleiké. Mají nálevkovitý tvar. Listy má kopinaté případně šípovité až čtyři centimetry dlouhé.
Tato rostlina je jedovatá - nejvíce jedu obsahují jeho semena. Je to velmi neoblíbený plevel, který se dost těžko likviduje - zvláště z důvodu výše zmíněného velmi rozrostlého kořenového systému. Pokud likvidujeme jen nadzemní část, tak stejně rostlina přežívá až další dva roky, než využije všechny živiny, které má v kořenech.

Mydlice lékařská

Mydlice lékařská má latinský název Saponaria officinalis.
Tato rostline roste nejčastěji na okrajích cest, či na rumištích. Vybírá si spíše vlhčí půdu, je možno ji najít v údolích řek. V Čechách zplaněla - velmi často bývá pěstována jako hezká zahradní květinka.
Jedná se o rostlinu, které se dorůstá výšky třicet až sedmdesát centimetrů. Vyznačuje se přibližně dvou až tří centimetrovými bledě růžovými či lehce bělavými květy, které se objevují od června až do září. Květy rostou v husté latě. Stonky má Mydlice lékařská vzpřímené a na nich se nachází eliptické či podlouhle kopinaté listy, které mohou dosahovat délky do deseti centimetrů. Rostlina plodí vejčité tobolky.
V dobách, kdy naše mýdla nebyly jen tak obvyklou věcí, kořeny (přesněji odvary z nich) této rostliny byly využívány pro mytí a praní. Byly využívány zvláště pro velmi jemné materiály, kterým mohlo hrozit poškození. Proto se občas v lidovém léčitelství doporučuje i u lidí s alergiemi či nějakými kožními problémy, jako náhrada mýdel.
Jako léčivá rostlina byla kdysi používána i jako protijed proti kousnutí hada. Rostlinu se pro bylinkářské účely vykopávalo celou i s kořeny, později sekalo na menší kousky a sušilo v teplotách do padesáti stupňů. Zmenšuje negativní vlivy cholesterolu a pomáhá lépe vstřebávat minerály. Má povzbuzovat činnost žaludku, průdušnice i slinivky. Mydlice lékařská by se ale měla používat v domácí lékárně pouze po konzultaci s lékařem (je mírně jedovatá a vyvolává zvraceni - což byl i v minulosti jeden z důvodů proč byla využívána při nevolnostech).

Lopuch plstnatý

Lopuch plstnatý má latinský název Arctium tomentosum.
Tato každému asi velmi dobře známá rostlina (její kuličky se velmi jednoduše přichytí na oděv a děti velmi rády jimy po sobě hází), se nejčastěji vyskytuje podél cest, blízko plotů, ale také například na vlhčích loukách podél vodních toků a nebo na neúrodné suti.
Většinou se dorůstá výšky mezi půl metrem až metrem dvacet. Má docela hezké purpurové kvítky, které kvetou v červenci až v září. Listy má řapíkaté vejčitě srdčité. Spodní část listů jsou bíle plstnaté. Plody této rostliny roznáší zvířata, kterým se přichytí na srst (stejně jako lidem na oděv).
Lopuch plstnatý byl velmi často využíván jako léčivá bylina. Jeho kořen je velmi ceněný - sbírá se prvním nebo druhým rokem na jaře. Po omytí se suší v teplotě nad padesát stupňů. Má antibakteriální a protizánětlivé účinky, dobře bojuje i proti plísním. Používá se jak vnitřně (žaludek, žlučník atd.) tak i vnějšně (vlasy, nežity, akné).

Netýkavka žláznatá

Netýkavka žláznatá má latinský název Impatiens glandulifera.
Tuto rostlinu nyní nejčastěji najdeme v lužních lesích, v příkopech a v hustších pobřežních porostech. Na našem území není přirozená. Rozmnožila se po Evropě na začátku dvacátého  století, ve století devatenáctém byla přivezena jako exotická květina z Indie (v roce 1839 do Anglie).
Netýkavka žláznatá je vysoká rostlina, která dorůstá do výšky metr a půl až tři metry. Její krásné červené či světle purpurové dvou až čtyř centimetrové květy se objevují v červenci až září. Květy jsou uspořádány po dvou až čtrnácti v dlouze stopkatých hroznech. Listy má tato rostlina zubaté, vejčitě kopinaté. Název žláznatá získala tato rostlina díky listům, přesněji díky velmi dobře viditelným žlázkám. Má tlustou lodyhu (mírně prosvítající) která se ještě v uzlinách zesiluje. Plodí tobolky, které později vymršťují semínka až do vzdálenosti sedmi metrů - jedna rostlina může vytvořit až čtyři tisíce semínek.
Pokud chcete Netýkavku pěstovat v zahradě, tak ji vysévejte v dubnu.

Hrachor hlíznatý

Hrachor hlíznatý má latinský název Lathyrus tuberosus.
Pro svůj výskyt si vybírá pole, na kterých se pěstují obiloviny. Také na něj můžeme narazit na okrajích cest nebo na železničních náspech. Má rád teplejší místa (pochází z jihu Evropy a Azie). Občas se pěstuje také jako  ozdobná květina na zahradách.
Tato rostlina dorůstá do výšky mezi dvaceti centimetry až jedním metrem. Kvete v červnu a červenci. Její květy mají velmi výraznou vůni a krásnou karmínovou barvu. Lodyha je hranatá. Listy se skládají z páru eliptických lístků, které mají rozvětvené koncové úponky. Palisty mají neúplný šípovitý tvar. Hrachor hlíznatý má svůj název díky malým hlízkám, které vytváří u podzemních výběžků - tyto hlízky jsou jedlé.
Hrachor hlíznatý mají v oblibě včely.

Jetel luční

Jetel luční má latinský název Trifolium pratense.
Název naprosto jasně ukazuje, kde je hlavní místo výskytu této rostliny. Jde hlavně o různé louky. Ale je také u okrajů cest, na trávnících a nebo ve světlejších lesích.
Jetel luční dorůstá do výšky deset až třicet centimetrů. Květy má červené či narůžovělé a květní hlávky se objevují od května do září. Mají kulovitý nebo vejčitý tvar a průměr až dva centimetry. Listy má zpeřené, trojčetné, jsou zeleně skvrnité.
Jetel luční je významnou hospodářskou rostlinou. Je to kvalitní pícnina s vysokým obsahem bílkovin a minerálů (i když dobytek, který se krmí téměř výlučně jetelem může mít problémy s rozmnožováním, z důvodu vyššího množství estrogenu, který jetel obsahuje). Je využíván také v léčitelství proti průjmům či obecně otravám jídlem. Má močopudné účinky, občas se používá i pro vykašlávání a proti astmatu. Nejčastěji se podává v podobě různých čajů, kdy na přibližně čtvrt litru vody se použije tři lžíce sušených květů. Této rostlině je obecně připisován velmi pozitivní vliv na člověka. Přesněji čtyřlístky mají jejich majiteli přinášet štěstí.

Jaterník trojlaločný

Jaterník trojlaločný (také občas Jaterník podléška) má latinský název Hepatica nobilis.
Jde o rostlinu, která se nejčastěji vyskytuje v listnatých lesích různého typu, ale je možno na ni narazit taktéž v lesích smíšených.
Jaterník trojlaločný dorůstá pěti až patnácti centimetrů. Modré (zřídka kdy se mohou objevit i bělavé) kvítky rostou v březnu a dubnu, jedná se o jednu z prvních rostlinek, které přináší barvy do lesů po zimě. Květ má průměr až tři centimetry a skládá se z šesti až devíti korunních lístků. Pod květem se nachází tři celkorajné listeny, které připomínajím kalich. Jaterník kvete bez listů, ty se objevují po odkvětu. Listy má rostlina trojlaločné, přízemní dlouze řapíkaté.
Za název rostlina vděčí využívání v lidové medicíně, kdy byla používána na léčení hlavně jaterních (protože její listy připomínaly tvar jater a zásada léčit podobné podobným i když jen vizuálně je zde od pradávna - svého času na tomto principu se medicína opírala) a žlučníkových problémů. Čerstvé listy byly přikládány na rány. Listy i květy se vařilo a vzniklou tekutinu se používalo také například při zánětu spojivek, žloutence, migrénách či horečce. Dneska se již jaterník v klasické medicíně nevyužívá, protože rostlina sice má některé pozitivní vlastnosti, ale je také jedovatá. Na jediné využití je možno narazit v homeopatii a různých léčitelstvích opírajících se o tradici a šamanské zvyky.

Hořec Clusiův

Hořec Clusiův má latinský název Gentiana clusii.
Jde o vysokohorskou trvalku, která se vyskytuje ve výškách 1200 až 2600 metrů. Je vápnomilná a preferuje slunečná místa.V Česku se nevyskytuje, ale je možné na něj narazit na Slovensku - v Tatrách patří mezi relativně časté rostliny (od 950 metrů), ale je chráněná (největším nebezpečím pro ni jsou nedisciplinovaní turisté, kteří se pohybují mimo vyznačené trasy). Občas se objevuje na skalkách.
Hořec Clusiův je spíše drobnější rostlinka, která dorůstá do velikosti kolem osmi centimetrů. Hořec Clusiův má zářívě modré zvonkovité květy, které se objevují od dubna do srpna. Špičaté a kopinaté kališní zuby dosahájí poloviční délky trupky. Stonek je nerozvětvený, bývá většinou dosti krátý. Kopinaté listy, na okrajích drsné, vytvářejí přízemní růžice a mají výraznou zelenou barvu.Plodí přibližně šesticentimetrové tobolky plné drobných tmavých semínek.
Jméno rostlina získala podle francouzského lékaře a botanika Julese Charlese de l'Écluse, který žil v 16. a na začátku sedmnáctého století a je považován za  pravděpodobně nejvýznamnějšího botanika své doby (jako první přistupoval k rostlinám a jejich popisu z moderního vědeckého pohledu). Je považován také za prvního mykologa. Zakládal botanické zahrady.

Ječmen

Ječmen setý má latinský název Herdeum vulgare (ječmen obecně to je více jak dvacet různých druhů této rostliny).
Pochází z mírného pásma severní polokoule, první důkazy jeho užitkového pěstování pochází z pradávného Blízkého východu (jde o období kolem sedmého tisíciletí před naším letopočtem). Díky rychlému růstu je to rostlina, kterou je možno pěstovat i v severních chladnějších oblastech. Pěstuje se převážně jako ozimná plodina.
Jde o rostlinu, která já kolem jednoho metru výšky. Kvete v červnu až v červenci. Tvar klasu záleží od druhu je čtyř a nebo šesti řadý, pět až osm centimetrů dlouhý. Klásky se nachází na stupňovitém vřetenu. Jsou tříkvěté s velmi dlouhými osinamy. Delší lysá ouška listů objímají celé stéblo.
Ječmen obecně patří mezi velmi důležité obiloviny (je pátou nejvíce pěstovanou na světě). Používá se jednak jako krmivo a také pro výrobu krupice a krup. Velký význam má i v pivovarnictví a při výrobě ušlechtilých destilátů, kde je využíván pro výrobu sladu

Žito

Žito seté má latinský název Secael cereale.

Žito jako obilovina pochází z teplých spíše stepnějších míst Blízkého Východu či Střední Asie - zde je možné stále narazit na divoké druhy. Dokáže růst na půdách všech typů, výskyt je až do přibližně 1200 metrů nad mořem.

Žito je rostlina, která dorůstá do výšky jednoho až dvou metrů. Květy se objevují v květnu až v červnu. Opyluje je vítr. Má čtyřhranný klas, který je převislý. Má mezi osmi až patnácti centimetry. Skládá se z většího množství dvoukvětých klásků. Pluchy jsou až osm milimetrů dlouhé a osina má až tři centimetry. Listy mají krátká a lysá ouška.

Žito má v porovnání s pšenicí výhodu, že je výrazně méně náročné na půdu či přírodní podmínky (docela dobře snáší i mrazy) a že se mu také daří ve větších výškách. Převážně se pěstuje jako ozim a na různé chlebové mouky - základem dobrého klasického chleba je žitný kvásek. Slouží k pálení kořalek a také jako krmivo pro dobytek. Žitná sláma byla využívána často na došky nebo jako podestýlka pro hospodářská zvířata.

Pšenice

Pšenice obecná má latinský název Triticum aesitivum.

Původně jde o luční rostlinu, která ale dnes roste hlavně na polích celého světa. Daří se jí v půdach bohatších na živiny, dobře roste do výšky kolem tisíce metrů nad mořem.

Pšenice dorůstá do výšky jeden až půl druhého metru. Má vzpřímený čtyř stranný klas, který má více jak pět centimetrů (velikost klasu a zrna velmi často závisí na podmínkách a kvalitě půdy na které pšenice roste). Pluchy má bez osin s krátkou a tenkou špičkou. Při základů listů jsou vidět výrazná ouška. Obecně ale pšenice má kolem dvaceti různých druhů, které se od sebe v různých detailech liší.

Pšenice je asi nejvýznamnější evropskou či euroatlantickou obilovinou. Vyrábí se z ní hlavně bílá mouka, která je nepostradatelná jak v kuchyni tak při výrobě chleba. Také slouží k produkci krup, otrub, ale také například piva. Pěstování pšenice se objevuje již před nějakými osmi tisíci lety. Její význam dokázali ocenit i v dobách antiky Egypťané či Řekové zasvěcováním ji svým božstvům. Dnes se pěstuje jako ozim i jako jařina.