Kalina obecná

Kalina obecná má latinský název Viburnum opulus.

Vyskytuje se v listnatých lesích i na jejich okrajích, preferuje polostíny, jakožto okrasný keř je využívána v živých plotech.

Kalina dokáže dorůst až do výšky čtyři metry a je velmi hustě větvená. Její šedohnědá borka se ve stáří odlupuje. Listy má vstřícné, vyrůstají na dvoucentimetrovém řapíku. Kalina kvete v květnu až v červnu hezkými pět až dvacet milimetrů velkými (či spíše malými) kvítky. Od poloviny srpna začínají dozrávat přibližně centimetr veliké, leskle červené plody, které jsou mírně jedovaté.

Troudnatec kopytovitý

Troudnatec kopytovitý má latinský název Fomes fomentarius.

Jde o houbu chorošovitou a také mezi lidmi známou spíše pod jménem prostě Choroš, která jak je známo se vyskytuje na kmenech živých i odumřelých listnatých stromů. Troudnatec způsobuje bílou hnilobu dřeva.

Troudnatec kopytovitý může dorůstat šířky až třicet centimetrů a na podobnou délku taktéž odstávat od stromu či pařezu. Nahoře je hnědavý až světle šedý, mladé okraje jsou bílé. Rorky má velmi jemné s okrouhlými póry. Jde o velmi pevnou dřevnatou houbu s rezavě hnědou dužinou.

Troudnatec kopytovitý jak možná i jeho název napovídá se dříve používal jako hubka k zapalování ohně (asi každý zná přísloví, suchý jako troud).

Pýchavka obecná

Pýchavka obecná má latinský název Lycoperdon perlatum.

Roste od července až do listopadu, vyskytuje se jak v listnatých, tak v jehličnatých lesích, téměř vždy ji najdete růst ve velkých skupinkách.

Plodnice má tvar obrácené hrušky, bývá až osm centimetrů vysoká. V horní širší části je pokrytá snadno stíratelnými bradavkami. Mladé pýchavky jsou celé bílé a mají také bílou dužinu, stárnoucí pýchavky postupně hnědnou. Úplně staré pýchavky jsou plné hnědého výtrusného prachu - čímž jsou zdrojem radosti pro malé děti pobíhající po lese a rozdupávající je.

Pýchavka ačkoliv to není příliš známo, je v mládí naprosto výtečnou houbou - pokud je relativně pevná, což znamená i že v řezu bílá. Hodí se spíše na okamžité vaření (výtečná je na kulajdu) než na sušení či nakládání do octa.

Papratka samičí

Papratka samičí nosí latinský název Athyrium filix-femina.

Tato kapraďovitá rostlina se vyskytuje ve stinných vlhkých lesech. Preferuje minimum vápníku v půdě stejně tak jako nemá ráda suchá stanoviště. Její výskyt je vždy velmi hojný a patří k opticky nejznámnějším kapradinám.

Papratka samičí má světle zelené listy dosahující velikosti až jeden metr. Vyrůstají z oddenku v růžích. Řapík je krátký, šupinatý s žlutočervenou barvou, v horní části je holý a zelený. Výtrusnicovité kupky se nachází ve dvou řadách podél hlavního žebra na spodní straně listů a jsou podlouhlé a zakryté srpovitou ostěrou.

Olej z oddenků papratky samičí byl dříve využíván v medicíně, ale je jedovatý a může vést až ke slepotě.

Jeřáb ptačí

Jeřáb ptačí má latinský název Sorbus oucuparia.

Jeřáb se nejčastěji vyskytuje na pastvinách, loukách, mýtinách, najdeme ho i na skalnatějších svazích a v křovinách.

Jedná se až o patnáct metrů vysoký strom, který je spíše řídce větvený. Má okrouhlou korunu, v mládí hladkou černošedou kůru, která s věkem začíná praskat. Listy na jeřábu jsou střídavé, lichozpeřené, až 20 centimetrů dlouhé a skládají se z devíti až patnácti špičatých eliptických pilovaných lístečků, které jsou na povrchu chlupaté a ve spod plstnaté. Strom kvete v květnu až červnu, květy má bílé, oboupohlavné. Od srpna ja jeřábu dosrávají jasně červené až jeden centimetr velké bobule.

Jeřáb ptačí se může dožít až jednoho sta let.

Trnka obecná

Trnka obecná nese latinský název Prunus spinosa.

Keře trnky rostou na okrajích lesů, na polích, blízko cest, ale také na nepříliš úrodných skalách a horských svazích.

Jedná se o keř dorůstající výšky až tři metry. Bývá velmi hustě rozvětvený a má většinou mnoho trnů. Listy rostou na něm střídavě, řapíky jsou malé dva až čtyři milimetry, samotné lístečky jsou většinou kolem tří centimetrů. Na vrchu jsou leskle zelené, okraje mají pilovité. Květy trnky obecné se objevují před listy v březnu až dubnu, jsou bílé a kolem jednoho centimetru veliké. Tmavě modré plody veliké až půl druhého cent dozrávají v září až říjnu.

Trnky (ve smyslu plody a ne více keřů :)) jsou dosti často využívány zvláště protože obsahují velmi výrazné množství vitamínu C. Jsou ale zároveň hodně trpké, proto nejčastější sběr začíná až po prvních mrazících, které trpkost trochu zkrotí. Používají se k výrobě marmelády nebo také šťávy.

Podběl lékařský

Podběl lékařský se latinsky nazývá Tussilago farfara.

Nejčastěji ho můžeme najít na loukách, podél cest a také na různých sušších kamenitějších místech.

Podběl je pět až deset veliký. Kvete žlutě od konce února až do dubna. Stonek má načervenalé šupinaté listeny, listy se u podbělu oběvují až po odkvětu. Listy vytváří přízemní růžici, vespod jsou bělavě plstnaté a zubaté.

Podběl je známou léčivou bylinou, využívanou zvláště při chorobách horních dýchacích cest a také proti různým zánětům. Má lehce močopudný účinek. Často se používá k různým obkladům.

Komonice lékařská

Komonice lékařská se latinsky nazývá Melilotus officinalis.

Komonice se nejčastěji vyskytuje podél cest, ale najdeme ji například na zdech či na hodně kamenitých místech.

Je třicet až devadesát centimetrů vysoká, kvete od května až do září. Květy má drobné do sedmi milimetrů veliké, které rostou v až deset centimetrů velkých hroznech. Listy komonice jsou třidílné s podlouhlými pilovitými lístky. Lodyha je hranatá a rozvětvená.

Komonice je stará léčivá bylina, protože glykosid v ní obsažený se přeměňuje sušením na kumarin, který blahodárně působí v různých obkladech a mastech a vývarech proti otokům a zánětům. Usušená komonice se také může dávat do skříní a šatníků a to ne pro svoji vůni, ale protože odpuzuje moly. Rostlině se také přisuzují magické vlastnosti.

Koukol polní

Koukol polní se latinský nazývá Agrostemma githago.

Koukol nejčastěji roste na velmi dobře živených půdách, čili ho občas (nyní jde již o dosti ohrožený druh) najdeme v obilí - konec konců často byl právě koukol zmiňován jako ten nežádoucí plevel, neboť jeho jedovatá semínka znehodnocovala rolníkům mouku.

Koukol většinou má padesát až osmdesát centimetrů, někdy dorůstá až do velikosti jednoho metru. Kvete purpurovými květy od června až do září. Květy jsou tři až pět centimetrů veliké. Plody jsou vejcovité tobolky. Listy má vstřícné, čárkovité a při bázi jsou srostlé. Celý koukol je porostlý velmi hustými chloupky.

Vlčí mák

Mák vlčí se latinsky nazývá Papaver rhoeas.

Roste nejčastěji na polích (i mezi obilím, často je vidět například v krásné modré kombinaci s chrpou) a loukách a u okrajů cest.

Mák dorůstá výšky 80 centimetrů, ale obvyklejší jsou spíše nižší, s kvetoucími maky se setkáváme od května až do července. Květy jsou zářivě červené, korunní lístky mají dva až čtyři centimetry, často se objevuje ještě černá skvrna při bázi. Z květu se vyvíjí později tobolky s makovými semínky. Stonek i listy jsou pokryty chloupky, listy mají laločnaté a zubaté úkrojky.

Šťáva vlčího maku je lehce jedovatá.

Hořčice rolní

Hořčice rolní (polní) se latinsky nazývá Sinapis arvensis.

S hořčicí se nesetkáme jen v kelmících v lednici ale také ji můžeme potkat v přírodě, většinou na polích a v zahradách. Preferuje vápenitější půdy s dostatkem živin.

Hořčice je třicet až osmdesát centimetrů vysoká, stonek a listy jsou chlupaté. Horní listy jsou kopinaté, spodní řapíkaté až dvacet centimetrů dlouhé. Hořčice kvete od června až do září velmi ostře žlutými květy které jsou až dvanáct milimetrů široké. Plodem hořčice je lysá šešule s černými semínky (z rozemletých si můžete vyrobit postřik na hubení mšic či housenek - rostlina sama o sobě je mírně jedovatá či nejedlá).

Hořčice co máme v ledničkách se ale nevyrábí z této odrůdy (semena hořčice rolní působí projímavě), ale z Hořčice bílé, která je jejím blízkým příbuzným. V kuchyni se občas najde uplatnění pro mladé lístky této rostliny, ale obecně to nemá příliš velký smysl. Špenát je levný a chutnější.

Muchovník obecný

Muchovník obecný se latinsky nazývá Amelanchier ovalis.

Tento listnatý keř roste nejčastěji na sušších skalnatých svazích, obecně si vybírá slunnější vápenitá stanoviště.

Muchovník se dorůstá výšky až tri metry a má spíše okrouhlejší tvar. Jeho mladé výhony jsou bělavě chlupaté později vylysají a stanou se zelené. Listy mu rostou střídavě na maximálně půdruhého centimetru velkém řapíku. Mají oválný tvar a dosahují čtyřcentimetrové velikosti. Muchovník obecný rozkvétá od dubna do června, květy jsou bílé, oboupohlavné. V srpnu až září dozrávají modročerné polody až deset milimetrů veliké. Plody nejsou jedovaté ale také to není nic extra zajímavého.

Lýkovec jedovatý

Lýkovec jedovatý má latinský název Daphne mezereum.

Roste v listnatých a smíšených lesíchh, často se na něj dá narazit v lesech lužních s vápenitou půdou.

Dorůstá výšky až jeden a půl metru. Bývá hodně rozvětvený. Kůra je šedohnědé barvy. Listy jsou až osm centimetrů dlouhé, jsou střídavé a podlouhle kopinaté. Listy na lýkovci vyrůstají až po kvetení a to jen na koncích větví. Od března do dubna se objevují růžové centimetr veliké květy. Plody dozrávají v srpnu jsou leskle červené.

Pozor Lýkovec jedovatý jak i jeho název naznačuje je velmi jedovatý.

Muchomůrka růžovka

Muchomůrka růžovka se latinsky nazývá Amanita rubescens.

Roste od června až do října, vyskytuje se jak v listnatých tak jehličnatých lesích, na jiných místech její výskyt není příliš obvyklý.

Růžovka má klobouk jak i samotný název naznačuje narůžovělý až hnědý se špinavě bílými stroupky. Okraj klobouku bývá bílý. Pokud kousek kloboučku odlomíme, měl by začít růžovět či jemně červenat, čímž lze vyloučit záměnu s jinou podobnou houbou. Klobouk dosahuje až patnácticentimetrového průměru. Lupeny jsou bílé, později začínají být červenavě skvrnité. Třeň je také až patnáct centimetrů vysoký bílý s hlízovitým základem. Má rýhovanou manžetu.

Patří mezi jedlé houby, ale měl by ji sbírat pouze zkušený houbař, protože riziko záměny s jinými jedovatými houbami je dosti značné (zvláště často se zaměňuje s muchomůrkou panterovou, která ale na lomu nerůžoví).

Muchomůřka zelená

Muchomůrka zelená má latinský název Amanita phalloides.

Roste od července až do října. Nejčastěji ji samozřejmě najdeme v lesích, ale dá se najít i v parcích či zahradách (z tohoto důvodu občas dochází k záměnám se žampiony). Nejčastěji ji můžete najít pod kaštany, lískami, duby a buky.

Klobouk má muchomůrka zelená v mládí kulovitý, později začíná být plochý s průměrem až patnáct centimetrů. Zabarvení se vyvíjí od bíložluté až k olivově zelené, lupeny jsou bílé. Třeň je až dvacet centimetrů vysoký, bílý se světlezeleným klikatým vzorem. Při bázi se hlízovitě rozšiřuje. Muchomůrka zelená vyrůstá z bílé kožovité pochvy (která ale často může být pod zemí, takže není na první pohled viditelná). Po kontaktu si velmi pečlivě umyjeme ruce.

Muchomůrka bílá je velmi nebezpečná, smrtelně jedovatá houba, kterou neznalí houbaři dosti často zaměňují se žampiony. Pokud si nejste stoprocentně jisti, nikdy nic žampionovitého nesbírejte.

Kozák březový

Kozák březový se latinsky nazývá Leccinum Scabrum.

Tento kozák roste od června do října. Jak i jeho jméno naznačuje, nejčastěji ho najdete pod břízami. Není neobvyklé, že ho najdete i v parku.

Kozák březový má klobouk poduškovitý, světle až černě hnědý o průměru až dvanáct centimetrů. Rourky vyčnívají pod okrajem klobouku, jsou bělavě šedé. Třeň má kozák bílý, s hnědočernými šupinkami. Může být až patnáct centimetrů vysoký. Dužina je bílá a pevná, s časem relativně rychle měkne.

Kozák březový je velmi chutná jedlá houba, zvláště jeho klobouček. Je celkem lehce zaměnitelný s jinými kozáky, ale vůbec to nevadí, neboť ty jsou také jedlé a hlavně velmi dobré.

Bělomech sivý

Bělomech sivý se latinsky nazývá Leucobryum glaucum.

Na tento mech narazíte jak v listnatých tak v jehličnaých lesích, zároveň se objevuje na vřesovištích a také na rašelinovitých půdách.

Bělomech sivý vytváří hustší poštáře, zelené s odstíny od bělavého až k namodralému. Uvnitř je tento mech sivý. Lodyžku má patnáct centimetrů dlouhou, listy jsou ve spirále, dostahují velikosti až pět centimetrů. Tvar listů je vejčitě kopinatý, na špičce jsou listy bělomechu zavinuté. Štět má až sedm centimetrů vysoký na konci je zakončen menší tmavohnědou tobolku.

Bělomech sivý patří k typickým ukazatelům kyselosti, je také schopen ve svých polštářcích udržovat hodně vody.

Ploník ztenčený

Ploník ztenčený se latinsky nazývá Polytrichum formosum.

Ploník si pro svůj růst vyhledává stinné sušší a mírně vlhké lesy. Preferuje spíše kyselou půdu.

Vytváří široké, tmavější až modravé zelené polštářky. Lodyžky má většinou nevětvené, dosahují velikosti až patnáct centimetrů. Lístečky má přibližně jeden centimetr dlouhé, čárkovitě kropenaté, během sušších období přiléhají k lodyžce. Štět co nese topolku je zlutočervený a až 8 centimetrů vysoký. Samotná tobolka má čtyři až osm hran, je žlutá s vláknitou čepičkou. Ploník ztenčený má hnědé výtrusy.

Tento mech je podobný ploníku obecnému, ten se nejvíce liší svojí žlutozlatou čepičkou na tobolce.

Terčovka brázditá

Terčovká brázditá se latinsky nazývá Parmelia sulcata.

Nejčastěji se nachází na kůře, ale můžeme ji objevit i na skalách, kde je schopna vyžít i z naprostého minima živin.

Terčovka má modrozeléné lupínky, na okrajích jsou ozdobeny hustou síťkou bílích čar, ve kterých se v pozdějším věku života rostliny vytváří soredie sloužící k vegetativnímu rozmnožování.

Větvičník slívový

Větvičník slívový neboli latinsky Evernia prunastri se nejčastěji vyskytuje na skalách, zřídkakdy ho můžeme objevit i na stromech.

Větvičník má stélku členěnou do mnoha větviček, které poté v chomáčcích volně visí dolů. Vrchní strana stélky je zeleně šedá, dolní spíše šedobílá. Na jejích okrajích se nachází rozmnožovací soredie, ze kterých za příznivých podmínek vyrůstají další části větvičníku.

Větvičník slívový je zajímavý tím, že již po staletí byl používán k výrobě různých parfémů - samozřejmě že se člověk nepotíral lišejníkem, ale byla z něj extrahována kyselina everniová. Větvičník slívový je příbuzný s islandským mchem a má podobné pozitivní účinky na horní cesty dýchací.