Pestřec bradavčitý

Pestřec bradavčitý má latinské jméno Scleroderma verrucosum.

Pestřec roste od léta do podzima na úrodných půdách listnatých lesů.

Má dva až sedm centimetrů v průměru. Je kulovitý, v mládí hladký a hnědý, později hnědožlutý se šupinkami (bradavičkami) nepravidelného tvaru. Na řezu je pestřec v mládí tuhý a bílý, později začíná tmavnout až zčerná.

Stejně jako jiné pestřce je mírně jedovatý, ale zároveň díky velmi silné houbovitosti občas jsou mladé plodnice využitelné jako aromatické koření (ale pouze v minimálním množství).

Vatovec obrovský

Vatovec obrovský má latinský název Langermannia gigantea.

Tato pýchavka roste na velmi dobře živených půdách, najdeme ji na pastvinách a loukách, často na místech kde dříve byl hnůj.

Vatovec může být až půl metru v průměru veliký, i když častěji narazíme na menší kousky. Je to houba kulovitá, celá bílá nebo krémová. Čím je starší tím více tmavne, od žluté až ke hnědé. V mládí je vatovec měkký a masitý, v stáří po vysušení lehoučký a křehký.

Jde o velmi chutnou jedlou houbu, která je ale dobrá pouze v mladém věku, dokud jsou houby ještě uvnitř bílé. Výtečné jsou například řízečky z vatovce.

Šiškovec šiškovitý

Šiškovec šiskovitý má latinský název Strobilomyces strobilaceus.

Šiškovec se nejčastěji vyskytuje v starších jehličnatých lesích, ale lze na něj narazit i v lesích smíšených a občas i v listnatých. Převážně se vyskytuje v horách.

Jde o nepříliš známou hřibovitou houbu jejíš šupinatý hnědý klobouk, velký až převážně pět až deset centimetrů je rozpraskaný, šupinovitý a připomíná jak i název napovídá trošku šišku. Třeň je až deset centimetrů dlouhý většinou trochu připomíná klobouk. Šiškovec šiskovitý na řezu červená.

Houba je to sice jedlá, ale je většinou dost tuhá a chuťově naprosto nezajímavá. Lepší je ho ponechat v lese na okrasu a pro potěšení oka dalších houbařů.

Choroš šupinatý

Choroš šupinatý má latinský název Polyporus squamosus.

Tento druh choroše se nejčastěji vyskytuje na kmenech, ale občas i na větvích či pařezech listnatých stromů. Nejoblíbenější je pro něj buk, ořešák a javor, roste více méně celý teplý rok, neboli od konce března do listopadu. Způsobuje bílou hnilobu dřeva. Choroš šupinatý často vyrůstá v trsech.

Jeho klobouk může být až šedesát centimetrů velíký, většinou ale nacházíme výrazně menší exempláře. Má tvar polokruhovitý a barvu žlutou až okrovou, je pokryt nahnědlými šupinami. Třeň není v poměru ke klobouku příliš veliký, barvu má bělavou u spoda tmavě hnědou.

Ačkoliv se může najít pár lidí co tuto houbu sbírá (její mladé jedince), obecně se dá říci, že choroš šupinatý není jedlý.

Stroček trubkovitý

Stroček trubkovitý má latinský název Craterellus cornucopioides.

Roste hlavně mezi napadaným bukovým či dubovým listím, ale ačkoliv jeho výskyt je nejčastější v lesích listnatých, najdeme ho i ve smíšených či jehličnatých. Stroček trubkovitý roste převážně od srpna do začátku října. Nacházíme ho většinou ve větším množství.

Houba je šest až dvanáct centimetrů vysoká, šiřoká je čtyři až osm centimetrů. Jak i její název napovídá, tvar má trubkovitý, v horní části je do široka řozevřený s okraji zahnutými směrem dolů. Vnitřní strana je tmavé až černavé barvy, vnější je šedohnědá. Starší houby jsou z vnější strany poprášené bílými výtrusy.

Stroček trubkovitý je jedlá a chutná houba, která má v kuchyni mnoho využití. Je často sbírána i houbaři začátečníky, protože je velmi těžké ji zaměnit s nějakým jiným nejedlým či jedovatým druhem.

Kuřátka sličná

Kuřátka sličná mají latinský název Ramaria formosa.

Tento druh kuřátek roste v listnatých lesích. Objevíme ho tam v létě a na podzim.

Houba je to velmi bohatě rozvětvená může být až třicet centimetrů vysoká a mít až přibližně poloviční průměr. Vespod má dlustou bílou stopku, vrch je růžový až oranžový. Dužinu má bílou, na řezu může červenat.

Ačkoliv některá kuřátka, která se v našich lesích vyskytují jsou jedlá (květáková či zlatá), zrovna Kuřátka sličná patří k mírně jedovatým houbám. Obecně by tento typ hub měl sbírat pouze velmi zkušený houbař.

Kališník obecný

Kališník obecný nosí latinský název Helvella acetabulum.

Kališník roste na jaře v dubnu, květnu a červnu, s příchodem teplot mizí. Většinou ho najdeme mezi napadaným listím či jehličím - což i logicky znamená, že jde o houbu rostoucí v listnatých i jehličnatých lesích. Často se vyskytuje ve větších skupinkách.

Klobouk má většinou kolem pěti centimetrů veliký, kališník dosti připomíná v mládí sklenku na víno později se mění na mističku. Vnitřní strana má většinou šedohnědou barvu, vnější, výrazně žebrovaná je bělavá až našedlá.

Jde o docela chutnou jedlou houbu.

Chřapáč pružný

Chřapáč pružný má latinský název Hlevella elastica.

Roste v létě a na podzim, najdeme ho jak v listnatých, tak v jehličnatých lesích, vybírá si vlhčí hlinitou půdu. Vyskytuje se většinou v menších skupinkách.

Třeň má až deset centimetrů vysoký a zakončený sedlovitým kloboukem, jehož laloky jsou přitisknuté ke třeni. Klobouk má šedou až hnědavou barvu, třeň je bělavý. V kuchyni nemá chřapáč pružný nějaké praktické využití.

Přeslička lesní

Přeslička lesní má latinský název Equisetum silvaticum.

Vyrůstá většinou ve stinných místech, co asi při jejím názvu nepřekvapí to je že jde o lesy, nemá ráda zásaditou půdu.

Výhony přeslička lesní má světle zelené až šedesát centimetrů velké i když převážně jsou přibližně poloviční. Jsou duté mají až dvanáct žeber. Každý článek končí zvoncovou pochvou z čtyřech až pěti vejčitých, srostlých lístků. Výtrusovnicové klasy vyrůstají od poloviny jara až do začátku léta na výhonech bez větví. Po dozrání výtrusnicový klas opadává a výhony zazelenají a rozvětví se. Přeslička lesní je velmi rozvětvená i pod zemí, hmota pod povrchem dokáže až stonásobně překročit tu nad ním.

Měřík čeřitý

Měřík čeřitý má latinský název Mnium undulatum.

Měřík si vybírá pro růst spíše stinnější a vlhčí lesy, případně vysoké vlhké louky. Nemá rád kyselé půdy, objevíte ho i na ztrouchnivělém dříví.

Tento mech vytvář velmi sytý zeleně zabarvený koberec. Má nevětvené lodyžky listy až půl druhého centimetru dlouhé, příčně zvlněné. Tobolku má válcovitou zelenožlutou až hnědavou. Štět pod tobolkou je až pět centimetrů vysoký.

Kotrč kadeřavý

Kotrč kadeřavý má latinský název Sparassis crispa.

Na kotrč na jaře rozhodně nenarazíte, roste od srpna do listopadu. Najdeme ho jak se přiživuje nejčastěji na borovicích, ale nevyhýbá se ani jiným jehličnanům jako je například modřín nebo smrk.

Kotrč kadeřavý velmi připomíná přírodní houbu (kdo byl u nějakého teplejšího moře, pravděpodobně ví o co jde) a nejde o žádného drobečka, dokáže mít občas průměr až čtyřicet centimetrů a váha může dosáhnout i pěti kilogramů. Dužinu má světlou, vůni má kořeněnou. Chuť připomíná oříšky.

Jde o velmi chutnou houbu, kterou se po velmi pečlivém očištění a nakrájení na drobno dusí. Nehodí se na sušení či nakládání.

Pestřec obecný

Pestřec obecný má latinský název Scleroderma citrinum.

Pestřec roste od července až téměř do zimy, vyskytuje se v jehličnatých i listnatých lesích a jde o houbu u nás velmi rozšířenou.

Tělo pestřce nemá třeň, je kulovitě hlízovitý, průměr může být až deset centimetrů. Barvu má světle hnědou či tmavě béžovou. Na řezu uvidíme černomodrou až čistě černou dužinu. Má velmi výraznou vůni.

Pestřec obecný je obecně :) označován za houbu jedovatou, je to trošku diskutabilní, protože v usušené podobě v malých špetkách se občas používá jako koření, které by mělo dodat jídlu houbovou vůni. Ale rozhodně se jako houba nejí, takže nebude v šuplíčku jedovatých, jedlých ani náhodou, ale je to prostě nejedlá.

Kalina obecná

Kalina obecná má latinský název Viburnum opulus.

Vyskytuje se v listnatých lesích i na jejich okrajích, preferuje polostíny, jakožto okrasný keř je využívána v živých plotech.

Kalina dokáže dorůst až do výšky čtyři metry a je velmi hustě větvená. Její šedohnědá borka se ve stáří odlupuje. Listy má vstřícné, vyrůstají na dvoucentimetrovém řapíku. Kalina kvete v květnu až v červnu hezkými pět až dvacet milimetrů velkými (či spíše malými) kvítky. Od poloviny srpna začínají dozrávat přibližně centimetr veliké, leskle červené plody, které jsou mírně jedovaté.

Troudnatec kopytovitý

Troudnatec kopytovitý má latinský název Fomes fomentarius.

Jde o houbu chorošovitou a také mezi lidmi známou spíše pod jménem prostě Choroš, která jak je známo se vyskytuje na kmenech živých i odumřelých listnatých stromů. Troudnatec způsobuje bílou hnilobu dřeva.

Troudnatec kopytovitý může dorůstat šířky až třicet centimetrů a na podobnou délku taktéž odstávat od stromu či pařezu. Nahoře je hnědavý až světle šedý, mladé okraje jsou bílé. Rorky má velmi jemné s okrouhlými póry. Jde o velmi pevnou dřevnatou houbu s rezavě hnědou dužinou.

Troudnatec kopytovitý jak možná i jeho název napovídá se dříve používal jako hubka k zapalování ohně (asi každý zná přísloví, suchý jako troud).

Pýchavka obecná

Pýchavka obecná má latinský název Lycoperdon perlatum.

Roste od července až do listopadu, vyskytuje se jak v listnatých, tak v jehličnatých lesích, téměř vždy ji najdete růst ve velkých skupinkách.

Plodnice má tvar obrácené hrušky, bývá až osm centimetrů vysoká. V horní širší části je pokrytá snadno stíratelnými bradavkami. Mladé pýchavky jsou celé bílé a mají také bílou dužinu, stárnoucí pýchavky postupně hnědnou. Úplně staré pýchavky jsou plné hnědého výtrusného prachu - čímž jsou zdrojem radosti pro malé děti pobíhající po lese a rozdupávající je.

Pýchavka ačkoliv to není příliš známo, je v mládí naprosto výtečnou houbou - pokud je relativně pevná, což znamená i že v řezu bílá. Hodí se spíše na okamžité vaření (výtečná je na kulajdu) než na sušení či nakládání do octa.

Papratka samičí

Papratka samičí nosí latinský název Athyrium filix-femina.

Tato kapraďovitá rostlina se vyskytuje ve stinných vlhkých lesech. Preferuje minimum vápníku v půdě stejně tak jako nemá ráda suchá stanoviště. Její výskyt je vždy velmi hojný a patří k opticky nejznámnějším kapradinám.

Papratka samičí má světle zelené listy dosahující velikosti až jeden metr. Vyrůstají z oddenku v růžích. Řapík je krátký, šupinatý s žlutočervenou barvou, v horní části je holý a zelený. Výtrusnicovité kupky se nachází ve dvou řadách podél hlavního žebra na spodní straně listů a jsou podlouhlé a zakryté srpovitou ostěrou.

Olej z oddenků papratky samičí byl dříve využíván v medicíně, ale je jedovatý a může vést až ke slepotě.

Jeřáb ptačí

Jeřáb ptačí má latinský název Sorbus oucuparia.

Jeřáb se nejčastěji vyskytuje na pastvinách, loukách, mýtinách, najdeme ho i na skalnatějších svazích a v křovinách.

Jedná se až o patnáct metrů vysoký strom, který je spíše řídce větvený. Má okrouhlou korunu, v mládí hladkou černošedou kůru, která s věkem začíná praskat. Listy na jeřábu jsou střídavé, lichozpeřené, až 20 centimetrů dlouhé a skládají se z devíti až patnácti špičatých eliptických pilovaných lístečků, které jsou na povrchu chlupaté a ve spod plstnaté. Strom kvete v květnu až červnu, květy má bílé, oboupohlavné. Od srpna ja jeřábu dosrávají jasně červené až jeden centimetr velké bobule.

Jeřáb ptačí se může dožít až jednoho sta let.

Trnka obecná

Trnka obecná nese latinský název Prunus spinosa.

Keře trnky rostou na okrajích lesů, na polích, blízko cest, ale také na nepříliš úrodných skalách a horských svazích.

Jedná se o keř dorůstající výšky až tři metry. Bývá velmi hustě rozvětvený a má většinou mnoho trnů. Listy rostou na něm střídavě, řapíky jsou malé dva až čtyři milimetry, samotné lístečky jsou většinou kolem tří centimetrů. Na vrchu jsou leskle zelené, okraje mají pilovité. Květy trnky obecné se objevují před listy v březnu až dubnu, jsou bílé a kolem jednoho centimetru veliké. Tmavě modré plody veliké až půl druhého cent dozrávají v září až říjnu.

Trnky (ve smyslu plody a ne více keřů :)) jsou dosti často využívány zvláště protože obsahují velmi výrazné množství vitamínu C. Jsou ale zároveň hodně trpké, proto nejčastější sběr začíná až po prvních mrazících, které trpkost trochu zkrotí. Používají se k výrobě marmelády nebo také šťávy.

Podběl lékařský

Podběl lékařský se latinsky nazývá Tussilago farfara.

Nejčastěji ho můžeme najít na loukách, podél cest a také na různých sušších kamenitějších místech.

Podběl je pět až deset veliký. Kvete žlutě od konce února až do dubna. Stonek má načervenalé šupinaté listeny, listy se u podbělu oběvují až po odkvětu. Listy vytváří přízemní růžici, vespod jsou bělavě plstnaté a zubaté.

Podběl je známou léčivou bylinou, využívanou zvláště při chorobách horních dýchacích cest a také proti různým zánětům. Má lehce močopudný účinek. Často se používá k různým obkladům.

Komonice lékařská

Komonice lékařská se latinsky nazývá Melilotus officinalis.

Komonice se nejčastěji vyskytuje podél cest, ale najdeme ji například na zdech či na hodně kamenitých místech.

Je třicet až devadesát centimetrů vysoká, kvete od května až do září. Květy má drobné do sedmi milimetrů veliké, které rostou v až deset centimetrů velkých hroznech. Listy komonice jsou třidílné s podlouhlými pilovitými lístky. Lodyha je hranatá a rozvětvená.

Komonice je stará léčivá bylina, protože glykosid v ní obsažený se přeměňuje sušením na kumarin, který blahodárně působí v různých obkladech a mastech a vývarech proti otokům a zánětům. Usušená komonice se také může dávat do skříní a šatníků a to ne pro svoji vůni, ale protože odpuzuje moly. Rostlině se také přisuzují magické vlastnosti.